Dvě dekády Putinova Ruska: Medvěd, který se do Kremlu neměl vracet

V čem se liší Rusko před 20 lety od toho dnešního?

Liší se ve spoustě ohledů. Změnil se jak politický systém, tak stav ruské ekonomiky, i mezinárodní situace se změnila razantně. V podstatě je to jiné Rusko. Paradoxně ale i podobné. Veškerá transformace, která se odehrála za vlády Vladimira Putina, už měla svoje základy předtím. Lidé liberálních názorů v Rusku i v zahraničí dávají do protikladu Jelcinovu dobu, devadesátá léta a Putinovu dobu. Podle mého názoru je Putin ale pokračovatel předchozího období. Je prakticky jmenovaným nástupcem, protože volby v roce 200 byly veřejným plebiscitem ohledně Jelcinova rozhodnutí, že se Putin stane prezidentem.

V podstatě Putin pochází z prostředí, kterým devadesátá léta prospěla nejvíc. Je to propletenec zkorumpované byrokracie, tajných služeb a na stát napojených velkých podnikatelů, oligarchů. Putin je součástí toho systému. Jeho vláda je vítězstvím skupiny, kterou kolem sebe shromáždil, nad jinými oligarchickými skupinami, jež v té době existovaly.

V roce 2000 existovalo několik možných scénářů, země se nacházela na křižovatce. Bohužel Rusko nezvolilo tu nejlepší cestu. Nebyla to ale žádná kontrarevoluce nebo něco, co by zlomilo přechod Ruska k demokracii západního typu. Už na konci 90. let byl výrazný odklon od tohoto typu demokracie.

Mluvíte o těch velkých změnách, někdo je komentuje dokonce jako obrat o 180 stupňů, a to hlavně co se ideologického směřování Ruska týče. Je tomu tedy opravdu tak?

Opět je odpověď ano i ne. Protože proces začal právě už v devadesátých letech. Vzpomeňme na to. Na jaře 1999 začíná NATO operaci proti Miloševičovu režimu, tedy co rozpoutalo válku v Kosovu. Rusko se proti tomu ostře ohradilo. Po nějaké době předseda vlády přímo nad Atlantikem otočil letadlo při cestě do Spojených států. To byl nesouhlas s pozicí, kterou Rusku Západ určil po konci studené války. Rusko chtělo prosazovat svoje vlastní zájmy, především v okolí, ve střední a východní Evropě, samozřejmě ne v takové míře, jako to dělal Sovětský svaz.

Před nedávnem byly zveřejněny stenografy z tehdejšího jednání prezidenta Clintona a Jelcina. Při něm Jelcin nabízel Clintonovi takové velmocenské jednání, připomínalo to rozdělení sféry vlivu v bývalém Sovětském svazu. Tam byly kořeny velmocenské politiky, kterou Putin začal uskutečňovat. On to začal jen rozvíjet v měřítku, který vytváří dojem otáčení se o 180 stupňů.

Když se zasoustředíme vyloženě na osobnost Vladimira Putina. Jak by se dal současný ruský prezident charakterizovat?

Můžu to samozřejmě posuzovat jen jako pozorovatel, osobně se neznáme. Vždy působil a působí tak trochu záhadně. Možná si pamatujete, jak v prvních letech prvního volebního období byla v zahraničních médiích rozšířená otázka „Who is Mr Putin?“ („Kdo je Putin?“). Nejen proto, že se objevil nečekaně v tak vysoké funkci, i v Rusku ho vlastně ho moc neznali. Možná je to ale tím, že má background v tajných službách a KGB. Tam člověku pravděpodobně vštípí ten zvyk se příliš neotevírat světu. Víc poslouchat než mluvit a udělat dobrý dojem na toho, s kým právě mluvíte. Skrývat to, co máte opravdu na mysli, svoje skutečné záměry. Toto umění Putin ovládá mistrně.

Na druhou stranu jeho způsob myšlení je už za tu dlouhou dobu známý. Snaží se vepsat do úlohy dědice ruské velmoci. Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že Putin pokračuje v sovětských šlépějích, že je dědicem Sovětského svazu. Řekl bych, že se spíš nostalgicky orientuje na carské, imperiální Rusko. Když se dostal k moci, nevypadal, že je věřící člověk. Postupem času se jím ale stal. Chodí na bohoslužby, vyskytuje se po boku patriarchy. Dává najevo, že pravoslaví, náboženství, vnímá jako součást ruské tradice.

Působí klidným dojmem. Lidé, kteří s ním přišli častěji do kontaktu, ale říkali, že z něho cítili vnitřní nervové napětí. Že to není člověk bez emocí. Například krizi na Ukrajině v roce 2014 prožíval opravdu velmi emotivně. Je to vidět i na samotném rozhodnutí anektovat Krym, protože to Rusku v podstatě přineslo více škody než užitku. Udělal ho, protože cítil, že zájmy Ruska tak, jak je vykládá, jsou v ohrožení. Západní média si to často neuvědomují. V Rusku je celá ta krize ve vztahu k Západu vnímaná úplně opačně. V očích Rusů je to Rusko, které se brání, není agresorem. Nám se to může zdát nesmyslné, ale oni to tak vnímají.

Když už mluvíme o Krymu, je asi jasné, že to byl v minulých několika letech asi největší a nejvážnější spor mezi Ruskem a Západem. Na což se vlastně tak trochu zapomíná. Může to být například tou sílou Putinovy osobnosti? Nebo neuvědomují si západní mocnosti, jak tvrdí například Henry Kissinger, že ukrajinská krize je společným dílem Ruska a Západu?

To je velmi složitá otázka. Samozřejmě na problém Krymu se nemůžeme dívat mimo kontext celé ukrajinské krize. Na Krym se nabalil Donbas a tam soupeří dva způsoby výkladu. Jeden hlásí třeba i s Ruskem sympatizující politici, jako prezident Zeman, tedy že se jedná o občanskou válku. Druhý, že je to v podstatě ruská agrese, která pomohla tomu, že část ukrajinského území se od země odtrhla. Já neskrývám, že je mi bližší ten druhý výklad.

Jako během každé mezinárodní krize, vina nikdy není jen na jedné straně. Západ ne příliš obratně řešil ukrajinskou situaci na konci roku 2013. Teď už je pozdě „brečet nad rozlitým mlékem“, ale problém Ukrajiny je zase otázkou dvou výkladů. Jeden je, že Ukrajina má právo volit svoje zahraničněpolitické a vojenské směřování. Druhý výklad, více geopolitický a tradiční, který mimo jiné ztělesňuje i Kissenger. On říká, že je Ukrajina v podstatě takovým hřištěm mezi západním světem a Ruskem. Že je více objekt než subjekt. Pro Ukrajince je to velmi ponižující. Žádná země nechce být figurkou v cizích hrách.

V podstatě je ale západní politika léta velmi nekonzistentní. Západ nezvolil jeden z konkrétních přístupů. Ukrajina podávala v minulosti různé návrhy o sbližování se s NATO, nikdy nedostala definitivní ano. Vždy tam bylo kolísání ze strany Západu. Například Německa, kterému tehdy vládl Gerhard Schröder, který je, jak je známo, osobní přítel Vladimira Putina.

Vraťme se ale k ruské vnitrostátní politice. Co podle vás za těch dvacet let Vladimir Putin politicky opravdu nezvládl?

Pořád třeba není vyřešený problém ohledně předání moci. Stejně jako na konci Jelcinovy vlády, stále není jasné, kdo přijde po Putinovi. Letos se to projevilo velice jasně s Putinovým návrhem ústavních změn, o nichž se mělo hlasovat, ale kvůli pandemii je to odloženo na neurčito. Avšak ty změny jsou formálně schváleny, to je jen Putinovo přání, aby mu to odkývali i občané.

Samotné změny jsou orientované na prodloužení Putinovy vlády. Dávají mu možnost opět kandidovat na dvě další období. Až do roku 2036, to by bylo Putinovi 82 let. Když to řeknu na rovinu, to by bylo šílené. Není jasné, že chce do takto požehnaného věku vládnout, nebo se ho dožije. Ale že se to stále řeší a uvažuje se o tom, je důkazem, že v Rusku stále není jasně daný politický systém. Nejsou jasné pravomoce hlavy státu, parlamentu, vlády, pořád se to přepisuje, samá nejistota. Rusku chybí instituce. Ty, které definují západní demokracie. Jak se střídají američtí prezidenti, nikdo nepochybuje.

Dalším problémem je, že nefungují nezávislé soudy, zvlášť když se jedná o opozici. Jednají na zakázku.

To je ale problém z našeho pohledu. Je to ale selhání Vladimira Putina? Není to pro něj naopak výhra?

To je dobrá otázka. Záleží na tom, jaké Rusko chce po sobě Vladimir Putin zanechat. Pokud je jeho cílem zemřít u moci, jak to udělal Stalin, dá se to pro něj považovat za úspěch. Když tedy přemýšlíme v logice diktatury. V tom případě máte pravdu a pokud soudy skákají, jak Putin píská, je to pro něj výhodou. On ale sám na začátku hlásal jiné věci. Jeho politickým heslem bylo „diktatura zákona“. Jenže to není možné bez právního státu, v takovém případě tedy samozřejmě zklamal. Pokud to tedy myslel vážně.

Když se podíváme na ekonomiku, je to jasné. Hlavní problém Ruska je v závislosti na vývozu nerostných surovin. To si Putin uvědomuje celých těch dvacet let. Stále opakoval, že hlavní strategií je zbavit se této závislosti. Nyní jsme svědky propadu cen ropy, a to velmi razantního. Nashromáždili sice za těch dvacet let tzv. rezervní fond, který však velmi rychle mizí, protože ceny ropy jsou takhle extrémně nízko. Nevznikly žádné nové technologie, nová průmyslová odvětví, jiné zdroje velkých příjmů ruské ekonomiky, tedy navíc kromě ropného a plynového sektoru. To je Putinova hlavní porážka. Ta se ani nedá vykládat dvojím způsobem.

Zdá se, že aktuální krize bude pro Putinovo Rusko velmi zásadní. Už jste mluvil o chystaných ústavních změnách. V lednu to vypadalo, že je Putinova pozice docela neohrožená. V nejnovějších průzkumech jeho popularita ale výrazně klesá. Dá se vůbec spekulovat, jak bude Rusko vypadat po krizi?

To právě nikdo neví. Stejně jako u nás, v Americe nebo po celém světě. Ale je to tak, obliba prezidenta Putina klesá. Je zajímavé, jak ale sociologové podají tu výzkumnou otázku. Pokud ji kladou přímo „Důvěřujete prezidentu Putinovi?“, tak pozitivně odpoví asi 57 procent respondentů. To není málo, spoustu evropských politiků by mu možná i závidělo. Pokud je ale otázka nepřímá „Komu z ruských politiků důvěřujete?“, kde není konkrétní jméno, tak Putin dostane pouze 28,3 procenta.

Trend jde ale každopádně směrem dolů. Částečně je to samotnou krizí, ale je to také v postojem Vladimira Putina, který dost nečekaně předal zodpovědnost na regiony a gubernátory. Moc se neprojevuje, není tak aktivní. I když měl několik televizních projevů, byly neuvěřitelně banální a nevýrazné. Umí mluvit daleko razantněji a přesvědčivěji. Je to dáno ale i celkovou únavou. Když v zemi vládne jeden člověk 20 let, chce společnost vědomě či podvědomě jinou tvář.

Není tak třeba ideální chvíle pro opozici, aby si získala větší oblibu ruských občanů?

Tam je problém, že přesvědčivá opozice, bohužel, pro Putina bohudík, neexistuje. Je rozdrobená. A v posledních letech například loni, když byly v Moskvě docela velké nepokoje a demonstrace, režim ukázal, že proti opozici umí zakročit brutálně a razantně. Navíc odsekává výrazné osobnosti, jako Alexeje Navalného, od přístupu k médiím, od možnosti kampaně. Opozice je zatlačená do kouta, navíc není jednotná. Orientuje se většinou na vzdělané městské vrstvy. Není blízká většině ruských voličů. Ti třeba nejsou spokojeni s Putinovou vládou, ale z jiných důvodů, spíše těch sociálních, třeba kvůli nepopulární penzijní reformě nebo kvůli klesající životní úrovni. Pro mě je záhadou, že levicové síly jsou v Rusku tak slabé. Sociální základy pro takové hnutí tam jsou. Propaganda režimu ale dokáže nálady nasměřovat jiným směrem, hlavně ven proti nepříteli zvenku.

Máte nakonec nějaký vlastní komentář k těm dvaceti letům Putinova Ruska?

Byla to doba, která začínala velkými nadějemi. Dlouho platilo, že je to reformátorský prezident, který Rusko uklidní a zmodernizuje. Ve skutečnosti jeho apel a jeho „drajf“ vypršel během prvních dvou období, takže do roku 2008. Potom se začal orientovat na zahraniční politiku, více protizápadním směrem. Jednou přirovnal Rusko k medvědovi, kterého chtějí ostatní připoutat k řetězu a dělat si s ním, co chtějí - omezit mu pohyb a vytrhat mu zuby.

Problémy samotného Ruska už ho unavily. Rád se pasuje do role cara, který řeší osud světa. To je podle mě jeho hlavní chyba, stejně jako jeho rozhodnutí vrátit se do prezidentského úřadu v roce 2012. Kdyby se nevrátil, možná by se do dějin zapsal jako ten, kdo zemi stabilizoval. On se ale vrátil s blbou náladou a myšlenkami a nápady, které Rusku moc dobra nepřinesly.