Článek
Byla to obyčejná večerní procházka Plzní. Večeře s přáteli a návrat domů, ke kterému nikdy nedošlo.
Po nečekaném útoku nožem z ruky mladého Ukrajince bývalý florbalista Radek Zelinka strávil několik týdnů v umělém spánku. Bojoval v něm o úplně jiný návrat. O návrat do svého života.
Mladý sportovec se v umělém spánku dvakrát loučil se životem, lékaři ho dvakrát úspěšně resuscitovali. Další rána přišla po probuzení: Kvůli zranění mu museli amputovat nohu.
Celý incident se odehrál v listopadu roku 2018. Dnes, o necelé tři roky později, se Zelinka chystá s reprezentačním týmem parahokejistů na mistrovství světa.
Právě Radek Zelinka je novým hostem pořadu Bez frází plus. A nemluví v něm jen o snech, které se mu v umělém spánku zdály, když umíral. Promluvil v něm především o nastavení své mysli, která mu dala sílu poprat se s novým handicapem, přijmout fakt, že život už nikdy nebude jako dřív. O motivaci, která ho velmi brzy přivedla zpět ke sportu.
„V umělém spánku jsem se dvakrát loučil se životem. Cítil jsem pocit, že opouštím tenhle svět, že dál už nic nebude. Když jsem se ale po týdnech probral, začala se má psychika lámat. Přicházeli kamarádi, příbuzní, a já věděl, že to zvládnu,“ říká Zelinka.
„Bylo to celé provázené obrovskými emocemi. Člověk nedosáhne na pití, nezvládne si ho podat a je strašně naštvanej. Bez ostatních bych se ani nenajedl. Nezbývalo ale nic jiného, než jejich pomoc přijmout.“
Celý rozhovor s bývalým florbalistou a dnes parahokejovým reprezentantem, o vlastním boji o život, návratu k normálnímu životu i ke sportu, si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku.
Radek Zelinka: Nová výzva
„Seděli jsme u soudu a já viděl, že ten člověk je na tom ještě hůř. Nezapomenu na pohled na zlomenou osobnost kluka, který mi to všechno způsobil.
Necítím k němu zášť, necítím k němu vůbec nic. Vůbec nic.
Ukrajinec, devatenáct let. Seděl tam v lavici obžalovaných, úplně seschlý, zničený. Ani nepípnul. Neomluvil se, nic neřekl. Žádná lítost. Seděl za mnou, když jsem mluvil a popisoval celý ten večer. Útržky z Klatovské třídy. Seděl za mnou a viděl, že mi z kraťasů kouká protéza.
Schválně jsem si vzal krátké nohavice. Ať se podívá, ať vidí, jak jsem dopadl. Zároveň jsem chtěl, aby viděl, že já jsem se už postavil. Chodím, žiju.
Nevyjel jsem po něm, nekřičel jsem na něj. Asi to hoch ve vězení nemá snadné. Nevím, neřeším to. Dostal šest let, odvolal se a přidali mu ještě čtyři.
Soud pro mě byl meta, kdy jsem to chtěl celé ukončit. Nemám nohu, budu se s tím potýkat po zbytek života, ale zároveň ten zbytek života budu žít. Můžu si zajít s klukama na pivo, jen si musím dávat pozor, abych se úplně nezrušil. Můžu hrát hokej, můžu být sportovec. Jsem samostatný, dovedu se o sebe postarat.
Sestry v nemocnici měly pravdu. ‚Bude to dobrý,‘ říkaly. ‚Všechno zvládneš,‘ říkaly.
Mám to v hlavě.
Protože dokud funguje hlava, tělo se s tím popere."
Toto je úryvek z příběhu Bez frází českého parahokejisty Radka Zelinky. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
