Dva týdny nervů. „Nakazila jsem lidi v domově seniorů?“ ptá se žena s COVID-19

Seznam Zprávy identitu této ženy znají. Stejně tak název domova, kde pracuje. Vzhledem k citlivosti informací je však nezveřejňují.

Deník, který žena poskytla Seznam Zprávám, je cenným dokumentem zachycujícím realitu poslední doby z pohledu pacienta s COVID-19.

V úvodu jejích zápisků se ukazuje, jak stát podcenil ochranu nejzranitelnějších lidí - seniorů - když personál, který se o ně v domovech stará, nebyl chráněný. („Přivážím do práce pár doma šitých roušek pro své kolegyně. Moje nadřízená je ukazuje lidem z vedení. Po poradě jsme vysláni do galanterie, abychom nakoupili látky, nitě a gumičky.“)

Následně se dozvídá, že sama přišla do kontaktu s nakaženými lidmi ve svém sousedství a sama prožívá traumatizující čekání na výsledek testu. („Zkouším si volat o výsledky, ale linka je stále obsazena,“ popisuje pětidenní anabázi.)

Sama zažívá pocit, že v době, kdy už byla infekční a nevěděla o tom, mohla v domově nakazit spoustu kolegů a seniorů. O jejích kontaktech s ní ale mluví epidemioložka až pátý den po pozitivních výsledcích. („Když zjistí, že jsem mezi kontaktem se sousedkou a karanténou byla ještě v zaměstnání v domově seniorů, začne zadrhávat stejně, jako paní na včerejší infolince.“)

Deník zároveň přibližuje průběh nemoci u mladé ženy, která žije už dva týdny v nucené izolaci a kontaktem s okolním světem se pro ni staly sociální sítě a tašky s nákupem zanechané přáteli za dveřmi jejího bytu.

Jedu do práce s doma šitou rouškou. Ještě neplatí povinnost zakrytých úst a nosu v MHD a na veřejných prostranstvích. V práci proti podpisu vyfasuji respirátor a lahvičku dezinfekce. Je to respirátor druhého typu – jsem poučena o manipulaci s ním a je mi řečeno, že je primárně určen pro naši ochranu při cestě do a ze zaměstnání a při nutných nákupech. Má funkčnost osm hodin. Na dotaz, zda poté dostaneme další, následuje krčení ramen. Ochranných prostředků je nedostatek, roušky mají jen zdravotní sestry, ty podomácku šité se sporadicky objevují u některých pečovatelů. Po příjezdu domů se scházím se sousedkou a stříháme a šijeme další roušky.

Přivážím do práce pár doma šitých roušek pro své kolegyně. Moje nadřízená je ukazuje lidem z vedení. Po poradě jsme vysláni do galanterie, abychom nakoupili látky, nitě a gumičky. Zároveň z domova stěhuji do práce své šicí stroje a další pomůcky. Ptám se, kdy přijde nějaký ochranný materiál z oficiálních zdrojů, ale začínám chápat, že s tím ani vedení moc nepočítá. Látky jdou do prádelny, my se dál snažíme zabavit klienty, za kterými nesmí na návštěvu jejich rodiny a blízcí.

Dopoledne začínám z vypraných látek stříhat roušky. Pomáhají mi dvě klientky. Opět se ptám nadřízených, kdy přijdou ochranné pomůcky z oficiálních zdrojů – je mi řečeno, že na dodávku od magistrátu se nelze spoléhat. Odpoledne šijeme s některými kolegyněmi. Látky je dost, ale šičky jsme jen dvě. I když pracujeme celé odpoledne, vyrobíme jich kolem třiceti. Abychom pokryli všechen personál, potřebovali bychom jich asi tři sta. Od půlnoci tohoto dne začíná platit povinnost zakrytých úst a nosu v MHD a na veřejnosti.

Ochranných prostředků je stále málo. Roušky k nám ale začínají nosit dobrovolníci a lidé zvenčí. Dopoledne opět stříháme, odpoledne šijeme. Při cestě z práce telefonuji se sousedkou. Dozvídám se, že se necítí úplně dobře, má rýmu a zvýšenou teplotu. Její přítel má prý horečku a kašel a měli by ho otestovat. Ačkoliv jsem byla v kontaktu jen s ní, dávám o situaci vědět své nadřízené. Ta mi po konzultaci s vedením nařizuje zůstat v domácí karanténě a vyčkat, až mé sousedy otestují.

Komunikuji se sousedy, abych zjistila alespoň přibližný termín jejich testů. Dozvídám se, že by odběrová posádka měla přijet v sobotu nebo v neděli.

V sobotu se neděje nic.

V neděli dochází k malému zázraku. Přijíždí odběrové vozidlo a jeho posádka otestuje i mě, ačkoliv nejsem na seznamu. Stačí jim sdělení sousedky, že se mnou byla v kontaktu a že pracuji v domově seniorů – prostě si na seznam připíší mé nacionále a rodné číslo. Dostaneme číslo na informační linku, kam si za tři dny máme volat o výsledky.

Dávám vědět do práce, že mi byl odebrán testovací stěr. Mluvím také se svojí lékařkou, která zařizuje karanténu. Cítím se vcelku dobře, mám jen trochu rýmu, ale jsem bez teplot.

Zkouším si volat o výsledky, ale linka je stále obsazena. Dovolá se soused, tomu řeknou, že výsledky budou druhý den po čtvrté hodině. Sousedka se o něco později na tom samém čísle dozví, že nedělní stěry ještě nezpracovávali a výsledky budou až v pátek. Před třetí hodinou se konečně dovolám i já – je mi řečeno, že výsledky budou v pátek či v sobotu. Veškeré informace předávám dál do zaměstnání.

Na linku se dovolá soused, dozví se, že výsledky ještě nejsou. Já to ten den ani nezkouším.

Ráno mám v poště od souseda zprávu, že si máme volat o výsledky. Zároveň se dozvídám, že jeho je pozitivní. Dovolám se vzápětí. Po sdělení rodného čísla zjišťuji, že i můj stěr je pozitivní. Je mi řečeno, že máme vyčkat na zavolání epidemiologa, který nám řekne další informace. Měl by volat do dvou dnů. Ptám se, jak mám dále postupovat, když jsem po kontaktu se sousedkou byla ještě následující tři dny v práci v domově seniorů. Mám jim neprodleně dát vědět do práce, ovšem hygiena se s nimi tak jako tak spojí. Vzápětí telefonuji nadřízené – předávám jí číslo na informační linku a své rodné číslo, aby si zde mohl zaměstnavatel výsledek testu ověřit. Moje kolegyně od pondělí nastupují též do karantény a čekají na testy. Pozitivní výsledek testu se dozvídá i moje sousedka. Telefonuji rodině a také mé obvodní lékařce – ta se mě jako jediná zeptá na příznaky, podá mi praktické informace a doporučí postup pro případ, že by se můj stav začal horšit.

Čekám, zda se ozve epidemiolog.

Čekám, že se ozve epidemiolog. Se sousedy se dohadujeme, že možná o víkendu nepracuje.

Čekám, zda se ozve epidemiolog. Sousedka se dovolá zpět na informační linku pro výsledky testů a dozví se, že se nám epidemiolog ozve do čtyř dnů (nevíme, zda do nich počítají již uběhlý víkend).

Stále čekám na zavolání od epidemiologa. Mé kolegyně se musí dostavit do domova k odběrům. Testují také klienty a další zaměstnance, ale o dění v domově mám jen kusé zprávy. Volá mi má obvodní lékařka. Ptá se mě opět na můj stav a příznaky – v současné době pociťuji občasnou bolest na plicích, mám rýmu, lehký kašel, pálí mě v nose, ztratila jsem čich a chuť, cítím se unavená. Nemám ani horečky, ani teplotu. Doktorka mě informuje, že na příští kontrolní stěr od ní budu nejspíš potřebovat žádanku, ale jistě to neví, protože se to prý pořád mění. Zároveň se strašně diví, že se s námi ještě nespojila hygiena a nemáme žádné další informace. Večer už to nevydržím a vytočím infolinku Hygienické stanice hlavního města Prahy. Sděluji paní na drátě, že už pět dní víme, že jsme pozitivní, a dosud nám nikdo neposkytl žádné informace o tom, co dál. Paní na mne nejdříve spustí, že v případě zhoršení našeho zdravotního stavu máme volat našim lékařům. Odvětím, že o to mi nejde, že mě hlavně zajímá, kdy někdo začne informovat, s kým jsme byli ve styku před karanténou, protože například já jsem byla po kontaktu se sousedkou ještě tři dny v práci v domově seniorů. V tu chvíli začne koktat a mně jí začne být líto. Řeknu jí, že jsem zaměstnavatele informovala hned, jak jsem se dozvěděla pozitivní výsledek. Dozvím se, že hygiena by to dříve než já určitě neudělala. Trochu to uklidní mé svědomí, ale i tak mám pocit, že je pět minut po dvanácté.

Ale mohlo být hůř. Odběrová posádka mi nemusela test provést. Čekala bych na pozitivní výsledky svých sousedů. Potom možná na svůj vlastní test a výsledek. Mé kolegyně by v nevědomosti chodily do práce déle, možná ještě pár týdnů a nic by se nedělo. Možná je pět minut po dvanácté, ale snad ještě není celá jedna.

Stále čekám na Godota. Sousedka se dovolá nejprve na epidemiologickou stanici Bulovky, s pomocí tamní vedoucí získá kontakty na hygienickou stanici a epidemiology naší městské části. Dovolá se na hygienickou stanici, kde ji přepojí na oddělení epidemiologie – tam ji konečně někdo vyslechne. Řeknou jí, že o nás nevěděli a že se s námi ostatními spojí. Už se na to nespoléhám a od sousedky si beru telefonní čísla. Ani na jednom to nikdo nezvedá. Odpoledne mi konečně zavolá epidemioložka. Omlouvá se, že volá s takovým prodlením, ale prý o nás nevěděli a o mně se dozvěděla až z onoho ranního rozhovoru s mou sousedkou. Popisuji jí celý průběh událostí – když zjistí, že jsem mezi kontaktem se sousedkou a karanténou ještě byla v zaměstnání v domově seniorů, začne zadrhávat stejně, jako paní na včerejší infolince. V duchu úplně vidím, jak se jí potí čelo. Vezme si ode mne kontakt na domov. Pak se vyptává na průběh nemoci, na příznaky, vezme si kontakt na mou obvodní lékařku. Dozvídám se, že musíme čekat čtrnáct dní od chvíle, kdy jsme se dozvěděli pozitivní výsledek, pak máme zažádat o další stěr, pokud budeme bez příznaků. Pro žádanku mám volat své lékařce, ale o stěr si prý mám zažádat u nich. Prý bývá problém se dovolat.

Dávám vědět do práce, že se se mnou spojila epidemioložka a že si na ně vzala kontakt. V práci ovšem už opatření zavedli, probíhá tam testování.

V současné době se cítím vcelku dobře, trápí mě jen rýma, mírná bolest na plicích a únava. Nemám ani horečku, ani teplotu, nejmarkantnějším symptomem u mne je ztráta čichu a chuti.

Mám velké štěstí, že mám finanční rezervy. Protože jsem už druhý týden v izolaci, zásobování zatím řeším přes přátele, kteří mi tašky s jídlem nechávají za dveřmi i s účtenkami. Platby jim posléze posílám na účet. V případě nutnosti funguje i pod mou městskou částí linka pomoci, kdy vás spojí s konkrétním dobrovolníkem, se kterým si už individuálně domlouváte nákup, předání atd. Dodávkové služby obchodů jsou přetížené, na dodání nákupu od chvíle objednávky se čeká i týden.

Samotnou izolaci po psychické stránce prožívám poměrně smířeně, hlavně proto, že jsem v kontaktu s přáteli a rodinou.

V odpoledních hodinách se dozvídám, že všichni testovaní v domově mají negativní výsledky. Ten pocit úlevy je nepopsatelný! Až z toho brečím!