Důkazy o genocidě v Číně rostou. Dotýká se světového módního průmyslu

Britská BBC přichází s hmatatelnými důkazy, podle kterých čínské úřady nutí stovky tisíc Ujgurů a dalších menšin do těžké manuální práce na rozsáhlých bavlníkových plantážích v autonomní oblasti Sin-ťiang.

Nově objevené dokumenty v první řadě poskytují jasnější obraz o možném rozsahu nucených prací při sklizni bavlny, jejíž čínská produkce představuje pětinu světové nabídky. Otázka porušování lidských práv Ujgurů v Sin-ťiangu se tímto oficiálně stala problémem celého světového módního průmyslu.

Vedle samotné existence detenčních táborů věznících více než milion lidí existují obavy ze způsobu, jakým je s těmito lidmi zacházeno. Čínská strana existenci nucených prací v textilních továrnách popisuje jako „školy odborného výcviku“, ve kterých lidé pracují dobrovolně s cílem „vymýtit chudobu“ v zemi. Jakoukoli dobrovolnost rozhodnutí více než půl milionu ročně naverbovaných Ujgurů ke sběru bavlny však existence nových důkazů popírá.

„Podle mého názoru jde o dopady skutečně v historickém měřítku,“ řekl BBC Adrian Zenz, vedoucí pracovník Pamětní nadace obětí komunismu ve Washingtonu, který se na získání dokumentů podílel.

Směsice dokumentů o vládní politice a informací ze státních reportů dokazuje, že v roce 2018 vyslaly prefektury Aksu a Hotan ke sběru bavlny pro čínskou polovojenskou organizaci Xinjiang Production and Construction Corps 210 000 pracovníků.

Jiní hovoří o tom, že sběrači jsou „mobilizováni a organizováni“ a transportováni na pole vzdálená stovky kilometrů.

V letošním roce Aksu zajistilo 142 700 pracovníků pro vlastní pole prostřednictvím zásady „přemístit všechny ty, kteří přemístěni být mají“.

Odkazy na „vedení“ sběračů k „vědomému odporu proti nelegálním náboženským aktivitám“ naznačují, že je cíleno převážně na Ujgury žijící v Sin-ťiangu a další tradičně muslimské skupiny. Vládní úředníci nejprve podepíší „smlouvy“ s bavlnářskými farmami a určují „počet najatých pracovníků, místo, ubytování a mzdy“, poté jsou sběrači mobilizováni, aby se „nadšeně přihlásili“.

Ono nadšení pak dle dalších záznamů v dokumentech nijak citelné není. Jeden z odstavců například popisuje vesnici, kde lidé „nebyli ochotni pracovat v zemědělství“. Místo tak museli úředníci navštívit znovu a provést „myšlenkovou převýchovu“. Nakonec bylo na plantáže „exportováno“ dvacet lidí s tím, že je v plánu „dodat“ dalších 60.

BBC se dotázala 30 hlavních mezinárodních značek, zda hodlají na základě těchto zjištění pokračovat v získávání produktů z Číny. Odpověděly pouze čtyři - Marks & Spencer, Next, Burberry a Tesco. V prohlášení uvádějí, že prosazují přísnou politiku požadující, aby zboží pocházející z jakéhokoli místa v Číně nepoužívalo surovou bavlnu ze Sin-ťiangu.

Masové přesídlování chudých lidí z venkova je součástí dlouhodobého čínského plánu v rámci národní kampaně proti chudobě. Deklarovaným cílem je zlepšit vyhlídky vesničanů na práci. Toto úsilí v posledních letech ještě zesílilo – Si Ťin-pching s blížícím se stým výročím komunistické strany připadajícím na příští rok považuje absolutní vymýcení chudoby jako úkol s nejvyšší prioritou. Na území Sin-ťiangu však zdánlivě ušlechtilý cíl zavání politickými účely doprovázenými zvýšenou kontrolou, nastavováním kvót a tlakem na úředníky.

Původ čínských snah k převýchově Ujgurů lze vysledovat do období let 2013 a 2014, kdy došlo ke dvěma brutálním útokům na civilisty v Pekingu a Kchun-mingu. Z útoků Čína obvinila ujgurské islamisty a separatisty. V roce 2016 tak došlo ke zřízení „převýchovných“ táborů pro kohokoli, jehož chování vykazuje známky nedůvěryhodnosti, za kterou je považována třeba instalace aplikace pro zasílání šifrovaných zpráv, prohlížení náboženského obsahu nebo kontakt s příbuznými v zámoří.

Zatímco Čína je nazývá „školami proti radikalizaci“, její vlastní záznamy naznačují, že realitou je drakonický systém internace, jehož cílem je nahradit tendence ve víru a tíhnutí k tradiční kultuře vynucenou loajalitou ke komunistické straně.

Od roku 2018 navíc probíhá obrovská průmyslová expanze zahrnující stavbu stovek továren. „Zaměstnávání“ masy lidí je vládou ospravedlňováno jako čistě praktická věc – mnohé továrny se vyskytují v bezprostřední blízkosti táborů. A zdá se, že vláda sama pozitivnímu přínosu v podobě „transformace zastaralých myšlenek“ menšin v Sin-ťiangu věří. Stejně tak i tomu, že jejich úsilí povede k přerodu Ujgurů v moderní čínské občany vydělávající skutečnou mzdu.

BBC patří mezi média, která se pokusila do oblasti své novináře vyslat. Během natáčení v blízkosti komplexu za sledování neoznačených aut zaznamenali, jak v průběhu let došlo ke sloučení tábora s továrnami do jednoho komplexu, který je oblepen propagandistickými slogany vychvalujícími výhody kampaně proti chudobě. Více záběrů se nabrat nepodařilo a novináři byli nuceni odejít.

Podle místních státních médií zaměstnává textilní továrna až 3000 lidí. Kdo jsou ale konkrétně lidé v jednotných uniformách na satelitních snímcích nebo v jakých podmínkách skutečně pracují, se nepodařilo ověřit. Na otázky zaslané přímo do továrny se nikdy nevrátila odpověď.

V červenci letošního roku americké Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) dospělo k závěru, že je „možné“, že by do sbírání bavlny byly posílány i menšiny, bylo však „zapotřebí více informací“. Nové dokumenty analyzované doktorem Zenzem nejenže tyto domněnky potvrzují, navíc také odhalují jasný politický účel tohoto hromadného přivádění menšin do polí.

Oznámení ze srpna 2016 vydané regionální vládou Sin-ťiangu o řízení sběračů bavlny ukládá úředníkům „posílit jejich ideologické vzdělání a vzdělání etnické jednoty“. Jedna ze zpráv pak naznačuje, že bavlníková pole představují příležitost transformovat „hluboce zakořeněné a líné myšlení“ chudých venkovských vesničanů tím, že jim ukáže, že „práce znamená slávu“. Takové fráze jen zrcadlí názor čínského státu na životní styly a zvyky Ujgurů, které považuje za bariéru modernizace. Jiná propagandistická zpráva pak za „zásadní příčinu chudoby“ označuje „touhu upřednostňovat domácí výchovu dítěte před sběrem bavlny“. Stát tak kvůli tomu poskytuje „centralizované“ systémy péče o děti, seniory a hospodářská zvířata, takže každý „je osvobozen od starostí“.

Způsoby, jakými jsou sběrači bavlny kontrolováni a jaký je nad nimi držen dohled, jsou pak v rozporu s jakoukoli běžnou praxí seriózního zaměstnání. Politický dokument z Aksu z října letošního roku stanovuje, že sběrači bavlny musí být přepravováni ve skupinách a doprovázeni úředníky, kteří „s nimi jedí, žijí, studují a pracují a aktivně provádějí myšlenkové vzdělávání při sběru bavlny“.

Jedním z Ujgurů žijících v Evropě, kteří se do Sin-ťiangu nemohou kvůli své cestovní historii vrátit ze zámoří, což je dostatečným důvodem pro umístění v táboře, je i Mahmut. Riziko pro něj znamená i kontakt s rodinou, se kterou mluvil naposledy v roce 2018, kdy se jeho matka se sestrou staly součástí bavlněného byznysu. „Vzali moji sestru do města Aksu, do textilní továrny,“ říká pro BBC. „Pracovala v té továrně tři měsíce a nedostala žádné peníze. V zimě moje matka sbírala bavlnu pro vládní úředníky - říkají, že potřebují získat pět nebo deset procent obyvatel vesnice, obcházejí rodiny jednu po druhé, chodí od jedněch dveří ke druhým. Lidé s nimi odcházejí, protože se bojí, že skončí uvěznění.“

Za posledních pět let se tyto návštěvy ode dveří ke dveřím staly klíčovým mechanismem kontroly v Sin-ťiangu, kde takto funguje 350 000 úředníků shromažďujících podrobné a citlivé informace o každé menšinové domácnosti. Tito úředníci rozhodující o povolávání menšin do práce jsou si velice dobře vědomi toho, že tímto zároveň rozhodují o tom, kdo bude poslán do tábora.

Průmysl pěstování bavlny v Sin-ťiangu se dříve spoléhal na sezonní migrující pracovníky z jiných čínských provincií. Sbírání bavlny je ale tvrdá práce a rostoucí možnosti zaměstnání za lepší peníze a v příjemnějších podmínkách způsobily odliv jejich zájmu. Propagandistické zprávy však informují o tom, jak pracovní pozice na bavlníkových plantážích pomáhají řešit pracovní krizi a zvyšují zisky pěstitelům.

Nikde však není vysvětleno, jakým zázrakem se statisíce lidí, bez zjevného dřívějšího zájmu o sběr bavlny, najednou s nadšením a dobrovolně vrhají na pole. Ačkoli dokumenty tvrdí, že výše mezd může překročit 5 000 jüanů (16 500 korun) měsíčně, jiná zpráva dokazuje, že si 132 sběračů konkrétní vesnice vydělalo za měsíc průměrně 1 670 jüanů (5 500 korun).

Bez ohledu na výši platu však lze i placenou práci podle příslušné mezinárodní úmluvy stále považovat za práci nucenou. V reakci na otázky předložené čínskému ministerstvu zahraničí obdrželo BBC faxem prohlášení: „Pracovníci všech etnických skupin v Sin-ťiangu si vybírají zaměstnání podle své svobodné vůle a podepisují dobrovolné pracovní smlouvy v souladu se zákonem.“

Obvinění z nucených prací odmítlo čínské ministerstvo jako „zcela vymyšlené“ a uvedlo, že kritici Číny chtějí v Sin-ťiangu způsobit „nucenou nezaměstnanost a chudobu“. „Nejsilnější odpovědí na americké lži a pomluvy jsou usměvavé tváře všech etnických skupin v Sin-ťiangu,“ dodává Čína.

Iniciativa Better Cotton Initiative, nezávislý průmyslový orgán, který prosazuje etické a udržitelné standardy, pro BBC uvedla, že obavy ohledně čínského systému zmírňování chudoby byly jedním z hlavních důvodů, proč se nedávno rozhodla přestat provádět audity a udílet certifikaci farmám v Sin-ťiangu. Ředitel pro standardy a ověřování Damien Sanfilippo uvedl, že „identifikovali riziko, že chudé venkovské komunity můžou být v souvislosti s tímto programem zmírňování chudoby k práci donucovány. I když tito pracovníci dostanou slušnou mzdu - což je možné - zjevně si toto zaměstnání nevybrali svobodně“.