Díky tomu, že jsem ztloustla, jsem dřív herecky povýšila, říká hvězda Ulice

V nekonečném seriálu Ulice je Marií Vránovou, objevila se i ve Vinařích, Cestách domů nebo Cukrárně. Pamětníci ji pak znají i z předrevolučního Velkého sedla.

„Já seriály dělám a řekněme, že to chce zkušenost, abych nešla pod nějakou svoji míru. A chce to přípravu,“ popisuje herečka Jitka Smutná, která v roce 2020 oslavila 68. narozeniny.

Pro divadelní hvězdu to byl rok zlomový, protože v něm zažila první sezonu bez stálého angažmá, odešla na volnou nohu. A přišla pandemie covidu, což mimo jiné znamenalo zavřená divadla. Přitom právě v tomto roce nastudovala dvě velké role. V Divadle Ungelt titulní roli ve francouzské konverzační komedii Dovolená paní Josefy a v divadle MANA hraje bez velkých gest Čapkovu Matku. „Nelituji toho. Potřebovala jsem změnu,“ říká Smutná, mimo jiné rovněž představitelka Anežky Hodinové Spurné z filmu o Miladě Horákové.

Roli zmiňujeme záměrně: Její starší bratři, z nichž jeden je cenami ověnčený kameraman Vladimír Smutný, ji totiž jako malou trápili, že by se měla jmenovat Anežka právě po komunistické údernici a funkcionářce. „Můj vzdor vůči komunismu se omezil na to, že jsem nevstoupila do SSM. A když se v divadle chystala příšerná hra Leonida Brežněva, velmi se mi hodilo plánované těhotenství. Ale to, že jsme tehdy byli jako bezduché opičky, si dodnes vyčítám,“ vzpomíná dáma, která když nehraje v divadle, zpívá své vlastní šansony na pomezí folku.

Začnu jednou vaší písničkou Opičky, která vyjadřuje vaše pocity z 80. let vůči hereckému stavu, kde vás popisujete jako poslušné opičky na provázcích. Neudělal teď covid tak trochu opičky z nás všech?

Ne, mám to v sobě srovnané úplně jinak. Smysluplné příkazy poslouchám, dovedu si k nim aspoň částečně najít informace, což je důležité. A jestliže je vyhodnotím jako správné, tak je prostě dodržuji a neřeším nic jiného. Druhá věc je, že ne všechny příkazy a nařízení jsou srozumitelné. Jak to, že v jednu chvíli jsou zakázaná divadla, ale kasina jsou otevřená? To je nesmysl jakéhosi skoro mystického zásahu. Přesto se mu musím podřídit.

Ale nedělá to ze mě opičku. Protože já to vím, budu si to pamatovat a až přijde pro mě nějaká šance rozhodovat ano, či ne ve volbách, budu vědět, kam jít.

Když zůstanu u toho příměru opiček, tak vám hercům ustřihli provázky. Jak vnímáte přestřelky, kdy na jedné straně jsou kolegové, kteří až nekriticky razí i konspirační teorie, aby obhájili, že máte mít šanci pracovat, a na straně druhé jsou tu lidé, kteří řeknou: Tak jděte makat na pole?

K těm prvním. Možná dostatečně nepřemýšlí, nechají se unášet pocitem, který nás pak žene do náruče konspiračních teorií a nutí nás vykřikovat. Zpočátku to bylo i podporované tím, že v médiích dostávali prostor lidé s nějakou erudicí, kteří situaci zlehčovali. A novináři jim dávali prostor opakovaně, byť už jejich kolegové vědci nebo zdravotníci upozorňovali, že to není správné. A to mě poprvé na novinářích mrzelo, že se někteří nechali strhnout tím získáváním pozornosti. Ale to je v každé branži.

No a jít na pole? To je holý nesmysl. Herectví je velmi náročná práce. Ať už se to týká času, fyzických sil či prostého rozvrhnutí si života. Já nemohu chodit do divadla nebo na natáčení od-do. Já nemůžu pracovat osm hodin, mít přestávky na oběd. Tedy to, co by zřejmě bylo možné třeba na tom poli. Naopak když mám práci, tak dělám „od nevidím do nevidím“ a i ve svém věku jsem stále schopná pracovat třeba dvanáct hodin. A vážně to není jen zábava. Takže mě mrzí, že někdo znevažuje mou práci. Já bych si to nikdy nedovolila. Každá práce je obtížná a já si každého poctivě pracujícího vážím. Mimochodem můj syn se živí rukama, já vím, co to obnáší.

Co vás tehdy vedlo vidět herce tak pesimisticky – jako bezduché opičky?

Byli jsme tehdy za komunistů v angažmá a minimálně jednou dvakrát za rok se musela nasadit hra, kterou vyplodili sovětští autoři, případně autoři ze zemí RVHP, východního bloku. Zahraniční autoři byli přísně testováni na to, jestli náhodou od nich člověk nechytne nějakou protikomunistickou teorii nebo názor. Takže když prošel Shakespeare, tak to bylo super. Ale byla spousta amerických autorů nebo francouzských, německých, kteří jednoduše neprošli. Nebo kritičtí autoři ze Sovětského svazu, i tam byli lidé, kteří psali hry, jež se režimu nelíbily.

Ty povinné hry byly ploché, posloužily režimu. A my jsme zůstávali ve svých angažmá. My jsme neměnili zaměstnání. Nebouřili jsme se. Pamatuji si, že jsme někdy začátkem 70. let hráli Sen noci svatojánské a Královnu víl tam dostala Nika Brettschneiderová. Výborná herečka. Ovšem podepsala Chartu a hru nedozkoušela, zmizela jako pára nad hrncem.

A my zkoušeli dál. Nepostavili jsme se na zadní. Neptali jsme se nahlas, proč odešla, proč musela odejít? Obecně se vědělo, že člověk, pokud podepsal Chartu, tak nemůže pracovat ve svém oboru. A takových lidí byla spousta. A pomalinku mizeli, emigrovali. Naštěstí se po revoluci vrátili.

Ale nás strach držel v angažmá jako mnohé lidi ve svých profesích. Byli jsme opičky.

Vyčítáte si tedy zpětně, že jste tolik let mlčeli?

Mlčeli všichni. Šedá zóna byla obrovská. Neprotestovalo se ve velkém, protože důsledek byl jednoznačný. Člověk přišel o zaměstnání čili živobytí. Kdybychom všichni odešli tehdy ze svých profesí, tak by byla spousta uklízečů.

Ale trápí mě to, stydím se za to. Pojmenovávám si to aspoň v sobě. Vážím si těch, kteří prostě byli schopní se zachovat krásně. A nechci, aby se něco takového kdy zopakovalo.

Jediná věc, kterou jsem já byla schopná udělat, bylo odmítat Svaz socialistické mládeže. A pak ještě byla jedna věc: Když se tehdy v Ostravě nasadila hra Leonida Brežněva Celina, režíroval ji nějaký sovětský režisér, tak jsem šla na mateřskou. Okamžitě. A mám díky tomu syna Jakuba. Je fakt, že ten rok mi pomohl se vzdálit. Na to představení jsem se ani nešla podívat, protože bych byla smutná, kdybych viděla své kolegy v tom účinkovat.

Tomu se říká dobře naplánované těhotenství. Měla jste ještě někdy chuť otěhotnět nebo onemocnět?

Ne. Jakub je ročník 1982 a těch sedm dalších let jsem už nějak přeskákala. Také mimo jiné tím, že jsem začala mísit divadelní profesi s mým koníčkem, a tím je zpívání. To byla tehdy moje záchrana, protože na zpívání chodilo jiné publikum než do státního divadla. Koncerty byly daleko svobodnější. A i když ty moje koncerty byly spíš milostné, tak píseň Opičky jsem hrála. A lidé na ně velmi dobře reagovali, chápali je.

Zlepšilo se to dnes, už nejste opičky?

To je na každém. Já nepociťuji, že bych hrála ve věcech, které by byly proti mé mysli. A pokud ano, tak můžu odmítnout. Otázka je, že výběr toho, co budu hrát, samozřejmě závisí ve velké míře na svobodě finanční, abych přežila. A jsou herci, kteří berou téměř každou příležitost, aby zaplatili nájem, telefony nebo pomohli své rodině. Já už toto mám za sebou, vydělávám jen na sebe. A myslím si, že už bych se uměla vymezit.

A nestojíte teď spíš před volbou, jak moc to v době zrychlených natáčení odfláknout, abyste vydělali dost na finanční svobodu?

To je nebezpečná paluba. Odflákávání věcí, abychom vydělali další peníze na hypotéku, na rodinný život. Ale je to stejné ve všech oborech. Buď je někdo poctivý a klade sám na sebe nějaké nároky, nebo je lempl a řekne si: „Nějak to udělám a jdu od toho.“ To je každého věc, jak se s tím popasuje.

Dá se to ale dnes skutečně dělat tak poctivě, jak říkáte, když se třeba seriály do televize točí raketovou rychlostí?

Dá. Já seriály dělám a řekněme, že to chce zkušenost, abych nešla pod nějakou svoji míru. A chce to přípravu, přemýšlení nad tím, co mi tam vadí, co mi tam nesedí. Určitě bych nešla do studia jenom tak, nepřipravená. Tam už se pak spěchá. Ale vždy se dá předem nebo i v průběhu domluvit s kolegy, co se dá změnit, pokud to v něčem nedrží. Pro mě je důležité, abych v herectví byla sama před sebou poctivá.

Mluvila jste o rozhodování, zda přijmout, či nepřijmout roli. Vy sama jste ale nedávno udělala ještě větší rozhodnutí, a to odejít z angažmá a jít na volnou nohu. Nelitovala jste toho, když jste se teď kvůli tomu v době covidu stala nezaměstnanou?

Ne, nelitovala jsem. Ten důvod byl větší než jen jistota základního výdělku. Čas od času potřebuji změnu, vyšlapávat si nové cesty, protože jinak bych se začala herecky opakovat. Navíc místo, kam směřuji, je pro mě nesmírně přitažlivé. Je to Divadlo Ungelt, které hercům nedává stálé angažmá, ale skvělé příležitosti.

A pro mě je to otázka radosti pohybovat se na jevišti, na kterém stávalo mnoho herců, kterých si celoživotně – některých od dětství – vážím. Pamatuji si, jak jsem chodila do divadla S. K. Neumana, teď Palmovka, na Janu Štěpánkovou a jak jsem byla úplně vyřízená z toho, jak je skvělá. Jak jsem byla oslněná, když jsem se poprvé setkala ve svých 23 letech s Františkem Němcem, se kterým jsem hrála v Národním divadle. A on teď pořád ještě hraje v Divadle Ungelt. Anebo z mladých herců. Byla jsem kdysi někde v Ostravě a říkala si, kdo to je ten mladý krásný kluk v Divadle Petra Bezruče. Aha, Richard Krajčo, to bude skvělý divadelní herec. A je, právě v Ungeltu. Škoda, že to nedělá víc. Mohla bych takto pokračovat donekonečna.

Když zmiňujete skvělé herce, vy jste jednou řekla, že dobrým hercem nemusí být člověk celý život. Neboli že je někdo dobrý zamlada, neznamená, že musí být dobrý i později. Případně obráceně. Jak se stane, že člověk přijde o talent?

Důvodů může být víc. Když pominu to, že ho rozmění v drobných a nemá na sebe velké nároky čili seká role jako Baťa cvičky, tak to může být nějakou situací v jeho osobním životě, která ho ovlivní. Která mu vezme energii, která mu vezme sebevědomí. U žen to může být velmi často přerušení práce v době, kdy jsou s dětmi doma. Ještě jako mladá v Ostravě jsem měla hrát velkou roli v režii Jana Kačera. A on ji nakonec dal jedné kolegyni, která se vracela po mateřské. Řekl mi tehdy, že ji potřebovala víc než já. Měl pravdu, já jsem to pochopila. Je strašně těžké se po mateřské vrátit. Režiséři na vás zapomenou. Ono se to řeší třeba ve spěchu, řekne se: A co ta? Ne, ta má malé děti. A je to.

Neměla jste obavu, že se to stane i vám? Vy jste se totiž po mateřské vracela jako trochu jiná Jitka Smutná. Původně jste byla drobounká a útlá a vracela jste se kulatá…

Ano, jak říkával tehdy můj čtyřletý syn: Maminko, ty jsi moje velryba! Mě tehdy nenapadlo se nějak obávat. A zpětně vidím, jak mi dvakrát pomohl zase Jan Kačer. Po prvním těhotenství přišel a ptal se, kdy můžu naskočit. A já mu říkala: Honzo, já ještě úplně nezhubla. A on mi odpověděl, že to nevadí, že zhubnu při zkoušení.

A v druhém případě mi Honza pomohl, když mi řekl: Víš co? Nastup a nemusíš hubnout, můžeš se přehrát. A mně bylo asi 32 nebo 33 let a už jsem nezhubla, už jsem zůstala takhle kulatá. A stal se zázrak, dostala jsem se k oboru, do kterého se herečky dostávají po čtyřicítce nebo i po padesátce, podle toho, jak vypadají. K charakterním rolím jsem se dostala strašně brzy a mám díky tomu velkou zkušenost, kterou se snažím nezneužívat.

Nepřehrála jste se ale tím i ke starším rolím, než jste ve skutečnosti byla, a tím se zase nějak zaškatulkovala? Třeba chůvu v Romeovi a Julii už jste stihla snad v pěti různých inscenacích…

No jo, jistě. Když je člověk kulatý, tak bývá obsazovaný podle té kulatosti. Vždycky nějakou dobu hrajete divadlo jen podle typu. A z něj se musíte vymanit. Ale pro to potřebujete zkušenost nasbíranou z hlubších typových rolí. A já tu zkušenost začala sbírat dřív než jiné kolegyně. A vystoupila jsem z té škatulky někdy v 55 letech s dvacetiletou zkušeností a spoustou času před sebou zkusit něco nového. K tomu jsem měla průvodce, kterým se stala dramaturgyně Věra Mašková, jež mě přizvala do angažmá do Městských divadel pražských. Spolu s celým týmem pro mě začali vymýšlet role. A tam jsem právě přišla do rolí, kdy ta kulatost nebyla první volba. A myslím, že to pokračuje dál.

Herecky jste se tedy s kulatostí srovnala a ještě díky ní předčasně vyzrála. Jak se s tím srovnávala Jitka Smutná jako žena, že už není proutek?

Já jsem se celý život cítila jako já, Jitka Smutná. Vždyť to tělo je jen obal, který nosíme. A opravdu záleží na duši. To je moje celoživotní rada. Protože tělo se může zastavit, ale to se může zastavit i u mladého.

Platí tato rada i pro srovnání se s věkem? Už se pomalu dostáváte do doby, kdy rozhovory budou začínat otázkou: Jak to děláte, že ve svém věku máte ještě tolik energie a tolik hrajete?

No, už je načase. Já se s tím nesrovnávám nijak. Jenom občas se zlobím třeba na kolena nebo na nějaký sval, který v mém těle nefunguje tak, jak by měl. Nebo se občas někdy leknu nějakého drobného zdravotního problému, kdy na mě lékaři udělají: Ty, ty, ty!

Ale se mnou to je jednoduché, lékařům věřím, beru si léky, které mi napíšou. A co se týká toho svalu, prostě si zaplatím nějakého terapeuta a pracuje on a já se snažím pochopit, jak mu můžu tu práci usnadnit.

Poslední věc, kterou se tak trochu vrátím zase na začátek. Aneb jakou písní byste popsala náš aktuální život?

Znáte moji píseň Pro vola? Je o tom, jak se chováme k sobě, k planetě, jak jsme propadli konzumu. No je v ní všecko. Napsala jsem ji v říjnu 2019 a mimo jiné tam zpívám: Země je výstavní síň krásy, vstupné se neplatí. Sejf plný biomasy jí zdraví nevrátí. Roztaje Antarktida, zkosí nás bronchitida… a to jsem nemohla vědět, že přijde covid. A také se tam zpívá:

Svět je prasátko na daně

a smích prcka Kida,

je slibem populisty,

že vám někdy přidá,

a všechno dokola

jak pro vola

se nám před očima střídá…