Drahá energie změní naše chování, říká šéf státní firmy ČEPS

Evropu obchází strašidlo energetické krize. Ceny elektřiny i plynu letí do závratných výšin a státy jako Španělsko, Irsko nebo Velká Británie už reálně řeší hrozbu energetické chudoby nebo blackoutů.

Jak je na tom s energetickou bezpečností Česká republika, vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys předseda představenstva státní společnosti ČEPS Martin Durčák. Právě jím řízená firma je zodpovědná za spolehlivé zajištění dodávek elektřiny pro české spotřebitele.

Energetické firmy v Česku plánují zavírání uhelných elektráren a tepláren, zatím ale není jasné, čím a jak rychle je nahradí. Hrozí nám nedostatek energie?

My děláme na základě nařízení Evropské komise každý rok analýzy bilanční rovnováhy, aktualizujeme střednědobý výhled. Připravujeme vždy více scénářů, jen pro uhelnou komisi jsme jich zpracovávali čtyřiačtyřicet. A letos, když jsme viděli, kam míří ceny povolenek, jsme udělali dalších šest kritických scénářů. Máme zpracované všechny varianty.

Co z nich pro naši energetickou bezpečnost vyplývá?

Staré uhelné zdroje tlačí k odchodu několik faktorů. Prvním může být administrativní zásah, vycházející třeba z rozhodnutí uhelné komise. Dalším faktorem je bankovní sektor. Taxonomie (chystaná evropská klasifikace zdrojů podle jejich udržitelnosti, která bude mít vliv na cenu úvěrů, pozn. red.) může znamenat zásah do cash flow energetických firem. Dalším faktorem jsou takzvané BAT a BREF, tedy požadavky na použití nejlepších možných technologií.

Elektrárny se musí modernizovat, ale nikdo nepůjde do modernizace, když nebude mít jistotu dodávek alespoň na několik let dopředu. Takže dnes nikdo nemodernizuje, nikdo nehodlá utopit peníze tak, jako teplárenský sektor utopil desítky miliard korun na to, aby se přizpůsobil BAT a BREF v původní podobě, a teď je nucen znovu přezbrojit. To k tomu třetímu důvodu uhelného útlumu.

Co prudce zdražující povolenka, o které se letos nejvíc mluví? Nakolik tlačí na zavírání uhelných zdrojů?

Tu bych uvedl až na posledním místě. Povolenka sama o sobě podle našich modelů nezavře uhelné zdroje dřív, než za ně budou alternativní možnosti dodávek.

I kdyby její cena dál stoupala tak rychle, jako se to letos děje?

Je to jednoduché. Kdyby se vypnuly uhelné zdroje, které dnes tvoří zhruba čtyřicet procent naší výroby elektřiny, tak máme dvě možnosti. Buď těch čtyřicet procent odněkud dovezeme. Jenomže v tuto chvíli to nevypadá, že by k dovozu byla v ostatních zemích dostatečná kapacita. Anebo musíme tu rovnici narovnat na straně spotřeby, tedy ovlivňovat průmysl, ovlivňovat obyvatele, posunovat spotřebu v čase. Myslím si, že i když cena povolenky dál požene směrem nahoru, tak podstatná část zdražení se bude automaticky jedna k jedné převádět do ceny silové elektřiny, k zavírání elektráren to samo o sobě nepovede.

Elektráren asi ne, ale teplárny si nemohou zdražování tepla dovolit, některé jsou v tíživé finanční situaci.

Teplárenství má v energetickém zákoně pojistku v podobě takzvané poslední instance. Kdyby šla teplárna do insolvence, není možné nechat obyvatele bez tepla. Energetický regulační úřad by provozem pověřil jiného operátora a financoval by ho ze speciálního fondu, který na to má. Dotovaný provoz může trvat rok, mezitím se musí najít řešení.

U elektřiny funguje zákon nabídky a poptávky. Není proč vypínat uhelnou elektrárnu v situaci, kdy je vysoká cena povolenky z velké části přenášena do cen elektřiny, takže výrobce marži pořád má.

Ale sám jste jmenoval hned tři další důvody tlačící na konec uhlí. ČEZ už první elektrárny odstavuje, holding EPH oznámil, že své uhelky plánuje zavřít do roku 2030, což se týká i českých Opatovic. ČEZ i EPH ujišťují, že za zavírané zdroje zajistí náhradu, ale zatím není jasné, kdy a jak to provedou. Může stát zabránit soukromým vlastníkům v zavírání zdrojů?

Elektrárny jsou v soukromém vlastnictví… Teoreticky však stát zasáhnout může, v Německu mají pro tyto účely stanovené strategické rezervy. Zavření elektrárny ve strategické rezervě není možné, na to tam potřebuje vlastník souhlas regulačního úřadu.

Také ale za to, že drží elektrárnu v rezervách, dostává v Německu zaplaceno.

Ano, to v tuto chvíli u nás není. Takže čistě teoreticky, pokud se někdo ze soukromých vlastníků rozhodne uzavřít zdroj, tak může. A myslím, že pokud by se všichni rozhodli jít na krajní scénář, i když je to nepravděpodobné, tak by stát musel zareagovat, přijmout opatření na vytvoření strategických rezerv a velice rychle k tomu získat svolení Evropské unie.

Pracuje se u nás na vytvoření systému strategických rezerv?

Myslím, že stát to intenzivně řešil a řeší. Na ministerstvu průmyslu na to byla i pracovní skupina. Ale je strašně komplikované získat u Evropské komise na tyto strategické rezervy notifikaci v situaci, kdy ještě nemáme jasný plán, jakým způsobem prokážeme možný nedostatek elektřiny na trhu. Němci ukázali komisi plán na odchod od uhlí a na odstavení jaderných elektráren, kde jim zmizí obrovský výkon. A taky plán přechodu na zelenou energii. Na základě toho dostali notifikaci.

My bychom museli přijít s podobně uceleným plánem. Museli bychom ukázat hrozící nedostatky a plán, jakým způsobem uhelné elektrárny uzavřeme. Ono se to ale těžko ukazuje v situaci, kdy máme jako letos přebytek zhruba 12 terawatthodin elektřiny.

Vy jste říkal, že pracujete s padesáti možnými scénáři vývoje. Který je podle vás nejpravděpodobnější?

Myslím, že trh se přizpůsobí administrativním zásahům. Nebude to ani krajní scénář vypínání elektráren, ani opačný krajní scénář, že by u nás jely uhelky do roku 2038. Myslím, že útlum bude postupný, ne úplně rychlý. Jen příprava nových plynových elektráren, což jsou první stabilní náhradní zdroje, v rychlém scénáři trvá kolem pěti let. A to jen tam, kam už jsou předem přivedeny sítě. Těch pět let je čas, kdy musíme nějak začít reagovat.

Čili předpokládáte, že uhelný útlum u nás se odehraje během druhé půle 20. let?

Nevím, jestli se to dá zvládnout do roku 2030. Také záleží na tom, jak se postaví Evropská komise v rámci taxonomie k plynu. Jestli budou poskytovány úvěry na plynové elektrárny. Ale může nastat situace jako v Německu, kdy do toho musí vstoupit přenosová soustava. V Německu se na popud přenosové soustavy budují čtyři plynové elektrárny, které budou připraveny právě v těch rezervách.

Je pro Českou republiku výstavba plynových zdrojů jediná schůdná cesta? Sám říkáte, že není jasné, jak se Evropská unie – a s ní i banky – postaví k investicím do plynových elektráren. Nikdo neví, jak dlouho bude plyn pro Brusel přijatelný. Navíc rychle zdražuje. A nikdo neví, jestli se plynové zdroje kvůli zdražující povolence nedostanou do podobné situace, v jaké je dnes uhlí.

Nevím, jestli je plyn politicky rozumná cesta. Technicky v současné době nevidím žádné jiné řešení. Máme obnovitelné zdroje, které úplně nefungují v zimě. Je tu představa, že pak energii odněkud dovezeme. Odněkud. Už neřešíme odkud. O energii bude finanční boj. A přebytky, o kterých si myslíme, že budou, prostě být nemusí.

Jaký je v České republice podle vašich predikcí potenciál solárů a větrníků do začátku 30. let?

Vezmu to od konce. Modernizační fond, který je hlavním zdrojem financování obnovitelných zdrojů v oblasti solární energetiky, měl mít k dispozici 150 miliard korun. Protože do něj jdou peníze z prodeje povolenek, může to být i víc. Ale počítejme se 150 miliardami. V kapitole, která se týká investic do solární energie, by to znamenalo, že se dají ročně postavit solární elektrárny o kapacitě 800 megawattů. Kdyby cena povolenky byla vyšší a s ní i příjem Modernizačního fondu, můžeme přidávat nějakých 1 500, možná 2 000 megawattů ročně. Dnes máme v solárech přes 2 000 megawattů.

Ale je otázka, jestli je v České republice dostatek kapacit, které by ty soláry instalovaly. Musí tu být firmy schopné to postavit a připravit na připojení do sítě. A musíme mít na to kapacitu sítě, připravené rozvodny.

Jaká záloha – jak vy říkáte, strategická rezerva – by k takovým 1 500 megawattům zelených elektráren ročně byla potřeba? A co ji může tvořit?

Služby výkonové rovnováhy jsou modelovány při dnešním energetickém mixu na největší zdroje v soustavě. To je zhruba 1 100 megawattů. V okamžiku, kdy se začne připojovat mnohem víc nepredikovatelných zdrojů, se požadavek na tyto služby bude zvětšovat a budeme jich muset poptávat více.

Záložní zdroje musí být schopné nyní najet nejpozději do patnácti minut, v roce 2022 už to bude potřeba do 12,5 minuty. A musí být na ně opravdu spolehnutí. Možnost jádra je v tomto omezená. A pak vám už moc možností nezůstává. Buď staré uhelné elektrárny, nebo moderní uhelky či jiné zdroje, které můžou rychle najet. Můžeme využít závodní energetiky, elektrokotle… A roli bude do určité míry hrát nový prvek – agregace flexibility. Ale to se musíme naučit.

Co je agregace flexibility?

Jedna klasická elektrárna může na povel snížit nebo zvýšit výkon třeba o třicet megawattů. Podobně může ale také posloužit nový agregátor flexibility. Tedy subjekt, který řídí třeba 30 malých kogeneračních jednotek o jednom megawattu. Nebo 60 půlmegawattových kogenerací. ČEPS bude komunikovat s tímto agregátorem a ten bude garantovat, že těch třicet kogeneračních jednotek na různých místech v České republice zareaguje stejně jako jedna velká elektrárna. Všechny na povel buď sníží, nebo zvýší výkon podle potřeby.

Jako agregátory budou fungovat soukromé firmy?

Je všechno připravené pro soukromou investici do této činnosti. Žádá si to nová technická řešení. Budoucí energetika bude v podstatě IT energetika. Bude se řešit všechno na počítačích, systém může mít víc úrovní. Na jeho konci můžou být třeba domácí ledničky, protože i malé spotřebiče, pokud jich jsou zapojeny stovky tisíc, mohou agregovat potřebnou flexibilitu v síti. Ale bude to znamenat jednu věc. Že těmto potřebám musíme náš komfort do určité míry přizpůsobit a být ochotní dočasně akceptovat snižování výkonu, omezení spotřeby.

Tedy neluxovat a nespouštět pračku ve špičkách?

Dnes jsou řídicí úrovně tři. Máme elektrárny, pak závodní zdroje s kapacitu řádově nižší, ale pořád vysokou. Pod nimi jsou menší kogenerační jednotky a teprve za nimi stojí spotřebiče. Aby se malé domácí spotřebiče mohly podílet na nabídce budoucích agregátorů, musí být nějak řiditelné. To znamená, že musí mít v sobě buď nějaký modul, nebo čip, přes který jsou ovládány. Je to ještě otázka budoucnosti.

Může se významným prvkem této agregace stát elektromobilita nebo domácí bateriová úložiště?

Technicky to je proveditelné. My dnes testujeme baterie i zapojení bateriových systémů. Základní otázka je ekonomická. Baterie zvládnou za svou životnost jen určitý počet nabití a vybití. Když si koupíte elektromobil, jehož hodnota je z padesáti procent tvořená bateriemi, je otázka, jestli budete ochotni nechat auto opakovaně nabíjet a vybíjet kvůli účasti na regulaci sítě. To je otázka, na niž nikdo nezná odpověď: Jak se k tomu postaví spotřebitel.

Předpokládám, že domácnost by za podíl na regulaci sítě dostávala nějakou odměnu.

Pak bude spotřebitel zvažovat, jestli u něj převýší finanční hodnota takové odměny, nebo riziko snižování životnosti jeho baterie. Jestli to pro něj bude dostatečně zajímavé.

V dohledné době bude mít na fungování soustavy velký vliv vývoj technologií na ukládání elektřiny. K nejvýkonnějším dnes patří přečerpávací elektrárny. Počítáte s tím, že jich v Česku vznikne víc? Mluví se o stavbě přečerpávaček v Krušných horách, jejichž dolní jezera by vytvořila zatopené uhelné lomy.

V České republice, pokud vím, bylo historicky vytipováno třináct lokalit na přečerpávací nádrže, několik například v Krkonoších. Krušné hory tehdy mezi nimi nebyly. Byla nakonec postavena jedna přečerpávačka – Dlouhé stráně v Jeseníkách. Základní otázka je, jak se postavíme k životnímu prostředí, jestli budeme chtít stavět v horských lokalitách. My děláme předpovědi na dvacet let. Nejsem si jistý, jestli tento typ investice je reálný, v našich předpovědích jej nemáme. Ale nemůžeme vyloučit, že se v horizontu dvacet let plus nemůže taková elektrárna objevit.

Je v Česku myslitelné snižování emisí v energetice bez nových velkých jaderných elektráren? Nebo perspektivně bez malých reaktorů, které ve 30. letech zřejmě přijdou na trh?

Běžíme o čas. V tuhle chvíli máme k dispozici otestované nebo certifikované jen velké zdroje. To znamená, že musíme připravit stavbu velkých jaderek. Pokud se objeví příležitost v malých zdrojích, měli bychom tu možnost zvážit a eventuálně je doplňovat. Ale v tuhle chvíli by podle mě bylo nezodpovědné upínat se na technologii, která se může objevit až za několik let. Musíme jednat dneska. Proto si myslím – a technicky nevidím jiné řešení –, že pokud opravdu chceme bezemisní zdroje, tak to nepůjde s jinou spolehlivou technologií, než je jádro.

Poslední otázka. Váš osobní odhad, jak se zvedne cena elektřiny pro české spotřebitele do roku 2030?

Nebudu takový odhad dělat, protože některé služby nakupujeme a nemohu trhu sdělovat naše očekávání. Ale pokud chceme mít opravdu zelenou energetiku, novou energetiku, tak v horizontu desítek let do ní prostě budeme muset hodně investovat. Energetika, jak ji známe, vymizí. Budeme muset daleko přesněji zvažovat, kdy si jaký spotřebič zapneme. Budeme se chovat daleko šetrněji, zvažovat, jestli budeme péct nebo prát v době špiček. Přijdou dynamické tarify, v nichž bude elektřina v době špiček dražší. To je jedna z podmínek pro novou energetiku.