Dovolená v malém Chorvatsku. Lidé se u českého moře rádi „válí a lejou“

Co potřebují Česi, aby si užili ideální dovolenou? A co je táhne do kempu plného kýče a ukřičené reklamy? I o tom je další díl videosérie My, v níž reportérka Šárka Kabátová natáčí v nejrůznějších komunitách české společnosti a představuje známé i neznámé fenomény. Tentokrát s podtitulem: „My, na Mácháči“.

S těmi, které jsem poznala na pláži u Máchova jezera a za branami proslulé diskotéky Bílý kámen, jsem si povídala o jejich představách o ideální dovolené. Zajímalo mě, co dělají celé dny v oáze letní atmosféry, do které dorazili s rodinou nebo s přáteli. Pokládám běžné otázky. Někdy v nadsázce - to třeba když je nechávám volit mezi paštikou a řízkem. Nebo v čem spočívá kouzlo trávit program „válením se na pláži a chlastáním“, jak mi několik dovolenkářů prozradilo.

Chodím za nimi ve dne i v noci. Tuším, že je Mácháč místem, kde se střetávají různé generace. Jak mladíci prahnoucí po nekonečné party, tak rodiny i senioři, kteří v noci touží především po klidu. A ukazuje se, že nešlo o úplně lichou představu.

Rodiny či staříci, jezdící na Mácháč z čistého obdivu genia loci, se snaží držet v ústraní. Hledají spíše tišší místa ve stínu, případně zabírají místa ve frontě před stánkem se smažákem v housce a langoši. Svěřují se mi s tím, že jim přijde líto, nakolik je okolí jezera zaplavené mediálním smogem, odpadky a hlasitou hudbou linoucí se z okolních stánků s alkoholem. Chápou, že se mladí chtějí bavit, ale někdy jim s nimi už dochází trpělivost.

Přes den se nicméně obě skupiny potkávají - chtě, nechtě - na sluncem zalité písečné pláži, která mizí pod vrstvou osušek a nafukovacích hraček do vody. Snaží se navzájem tolerovat. Čím víc se blíží noc, tím více se pláž vylidňuje a její okolí se zaplňuje veselými lidmi vlnícími se do rytmu mnohdy agresivní večírkové hudby.

A zatímco starší lidé a rodiny s dětmi už jdou na kutě, omladina se s vidinou prohýřené noci podruhé probouzí. Alkohol teče proudem, nohy se zmítají nad tanečním parketem.

„Jezdíme sem s kamarády i proto, že jsou tu skvělé party, je to mimo Prahu a jsou tu mimopražské holky, které jsou normální. My je ani nelovíme, ony se loví samy,“ vypráví mi Alex, který miluje diskotéku Bílý kámen. Se svými společníky se ostatně proto nechal ubytovat kousek od ní. Celý den tato trojice pendluje mezi dvěma stanicemi - pláží a tanečním parketem.

„Když pijete čistou vodku, je super, že druhý den máte úplně minimální kocovinu,“ prozrazuje svůj skoro až magicky znějící večírkový recept. Přesvědčuje o tom i nespočet holek, kterým společně s dvěma přáteli kupuje jeden drink za druhým. Myslet si ale, že na diskotéku chodí jen mladíci, by bylo troufalé.

Na parketu potkávám i některé starší tváře, které jsem ještě pár hodin předtím viděla opalovat se na slunci.

„Co by to bylo za dovču bez diskotéky, chodím sem pravidelně z nostalgie, protože to tu mám rád,“ svěřuje se mi zralý muž, který proslulý mácháčský podnik poznal už v době, kdy většina návštěvníků ještě ani nebyla na světě. „Pamatuji si všechno od úplného začátku, podobné místo jinde ve světě nenajdete,“ dodává.

Stejný názor vyznává i legenda Máchova jezera - takzvaný Zlaťák. Jde o „štamgasta“ Bílého kamene, muže oděného v podstatě jen do zlatých náramků a náhrdelníků, který oceňuje otevřenost návštěvníků a to, že si nikdo na nic po příchodu na „Kámen“ nehraje.

„Chodí sem lidi ze showbyznysu, modelky, hokejisté, ale třeba i úplně obyčejní lidé. A všichni si tady toho váží,“ míní.

Klub, který je už přes dvacet let slyšet na kilometry daleko, návštěvníkům pod rouškou noci poskytuje alespoň na chvíli azyl před běžnými starostmi a vlastní odpovědností. Jak řekl jeden z mladíků, které jsem na poznala na pláži, existuje jednoduché motto dovolené u českého „moře“: Co se stane na Mácháči, zůstane na Mácháči.

A až dlouho po svítání zhasne poslední neon nad dýdžejem, probudí se původní barevný kolotoč. Ten u českého moře…