Dortem proti rakovině chci pomoci nemocným dětem, říká muž, jenž sám s nemocí bojuje

Je jedno, jestli jsi drsňák. Když vidíš děti v nemocnici, stejně tě to sundá. Řekl jsem si, že jim nějak potřebuju pomoct, vysvětluje Jiří Zahradník. Sám přitom bojuje s rakovinou a covidová opatření mu zrušila druhou plánovanou operaci. I díky tomu vymyslel projekt Dortem proti rakovině.

Proč jste začal pomáhat dětem?

Chodím každý týden na dialýzu do motolské nemocnice a jednou jsem zabloudil k dětské onkologii. Zajímavé bylo, že i když jsou ty děti nemocné, jsou pozitivní a usmívají se. Jako by jim nic nebylo. Sedí tam s přístrojem, který jim čistí krev, s kanylami zapíchnutými do rukou, do hrudníku, vedle sebe mají stojan s kapačkou. Hodně mě to napoprvé sebralo. Na dva dny jsem se pak úplně uzavřel do sebe.

Nad čím jste přemýšlel?

Nad tím, že mám malou dceru a z prvního manželství i čtrnáctiletého syna. Když jsem se vzpamatoval, řekl jsem manželce, že mám nápad – Dortem proti rakovině. Koukala na mě nevěřícně, tak jsem jí vysvětlil, co jsem vymyslel a že chci pomáhat dětem s onkologickými problémy.

S čím se léčíte vy?

Osm let se léčím s onkologickým onemocněním. Mám Grawitzův nádor na pravé ledvině. Prodělal jsem sice před pěti lety operaci, ale objevil se na stejném místě podruhé.

O rakovině se v rodinách a mezi blízkými příliš nemluví. Proč se to snažíte změnit?

Je to vždycky velmi citlivé téma. Navíc my chlapi jsme ješité, a když se podobnou diagnózu dozvíme, dostáváme se do velkého vnitřního boje. Sám jsem to poznal na vlastní kůži. Každý to má jinak, ale já například nechtěl s nikým mluvit. Ani s rodinou nebo přáteli. Jen jsem si tenkrát sám hledal informace na internetu.

Proč?

V první fázi je pro vás nepochopitelné, že se s tělem něco takového děje. Máte spoustu otázek a často marně hledáte odpovědi. Ptáte se sám sebe: Proč právě já? Co bude dál? Proč bych tím měl trápit někoho dalšího?

Teď ale mluvíte otevřeně.

Ano. A myslím si, že je to tak správně. Každý dříve nebo později dospěje do fáze, kdy mu nezbude nic jiného než takový fakt přijmout. Teď se poslední rok a půl mluví jen o covidu, ale je potřeba si připomínat, že jsou i jiné nemoci.

I když k tomu, co dělám, mě vlastně dotlačil covid, který mi jednoduše zrušil druhou plánovanou operaci. Musel jsem začít chodit na dialýzy. Covid všechno zastínil a já měl pocit, že důležité operace se kvůli němu dostaly na vedlejší kolej. Nepřipadalo mi to fér.

Svůj příběh tedy sdílíte proto, abyste podpořil projekt, kterým pomáháte dětem s podobnou diagnózou?

Přesně tak. Vím i ze zkušeností s ostatními, kteří mají rakovinu, že se jim o tom nechce moc mluvit. Ani já nechtěl. Přemýšlel jsem hlavně o tom, že mám rodinu a co mohu udělat, abych se vyléčil. Manželka je momentálně na mateřské dovolené a mě zajímalo, kdo by se o ně postaral? To jsou pro mě stále důležité věci.

Část příběhu jste sdílel na svém webu. O nemoci jste se dozvěděl, když jste žil a pracoval v Británii.

To byl rok 2013, táhlo mi tehdy na třicet. Chtěl jsem ještě vycestovat, něco poznat. Pracoval jsem tam v gastronomii a k tomu cestoval, dělal jsem na různých místech. Začínal jsem v hotelu, pak jsem byl jinde jako číšník, nakonec jsem dělal manažera pro champagne bar.

Tam jste začal mít zdravotní problémy?

Problémy začaly ještě před stěhováním do Anglie. Trpěl jsem záněty močových cest a ledvin. Antibiotika nezabírala. Následná vyšetření prokázala bulku na pravé ledvině. Tehdy mě ale ještě uklidňovali, že nemusím plašit, protože to může být jen tuková buňka nebo sraženina.

Všichni se mě snažili uklidnit, že to nic není, tak jsem odjel. Bulka byla původně tak malá, že z ní ani nemohli odebrat biopsii, a nerostla. Nejevil jsem známky ničeho, proto to trvalo tak dlouho. Můj zdravotní stav se časem zhoršoval a já začal častěji létat do Čech, protože tamním doktorům bych ještě nerozuměl. Biopsie sice prokázala rakovinový nádor, ale nezvětšoval se. Operace dle lékařů nebyla ihned po nálezu akutní.

Byl to nezhoubný nádor?

Ano, nebylo to nic, co by mě aktuálně ohrožovalo na životě. Jenže pak se jednou stalo, že mi ledvina v Británii vypnula, a kvůli tomu se přišlo na to, že je to Grawitzův nádor, který je zhoubný.

Jak se projeví, že vypne ledvina?

Celý den mě v práci pobolívala. Věděl jsem, že za týden letím do Česka a chtěl to vydržet. Pak jsem ale otevřel oči a ležel jsem v sanitce. Když jsem je otevřel znovu, byl jsem v nemocnici. Jednalo se o akutní selhání ledvin (ASL). Tehdy jsem se vrátil. Bylo to v roce 2015 a kvůli kolapsu přišla první operace.

Po ní to vypadalo, že je vyhráno. Chodil jsem na kontroly, ultrazvuky, CT a další vyšetření. Žádná známka, že by cokoliv mělo být špatně. Do Anglie už jsem se nevrátil, i když jsem to tam miloval. I proto, že jsem v Praze potkal současnou manželku Hanku. Začali jsme spolu budovat rodinu a teď máme malou dceru.

Dva roky od operace se ale situace změnila.

Našli mi něco na úplně stejném místě. Podlomily se mi nohy, zase jsem byl na začátku a začal stejný koloběh. Bulka nic nedělala, nezvětšovala se a dle vyjádření lékařů nebyla ihned nutná operace. Fakt, že se to vrátilo, mě naštval úplně stejně, jako když jsem se to dozvěděl poprvé.

Pak na druhou operaci přišel čas, ale loni v březnu, pár dní před operací, mi přišla zpráva, že se kvůli covidu uzavírají nebo omezují některá nemocniční oddělení včetně „mého“. Co nebylo přímo označeno jako život ohrožující, se odložilo na neurčito. Tehdy se můj svět sesypal jako domeček z karet. Počítal jsem, že už mi bude líp. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem nečekal. Hrozně jsem se uzavřel. Odstřihl jsem všechny včetně vlastní rodiny.

Co jste dělal?

Jen jsem chodil do práce. Jinak jsem byl zavřený a hotovo. Žádná komunikace s nikým. Nic. Jsem vděčný, že mi po tomhle období ještě zůstali přátelé, protože já byl v té době opravdu nesnesitelný. Byl jsem úplně jiný člověk. Všichni mi tenkrát volali, každý se mi snažil pomoct nebo poradit, ale já nic nechtěl. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. Chtěl jsem být jen sám. Nejdřív jsem chtěl zjistit, co a jak budu dělat. Řešil jsem to i s psychologem, který mi řekl to samé. Měl jsem pak hlavu plnou otázek a do toho jsem chodil do práce, kde jsem se snažil usmívat a předstíral, že se nic neděje.

Začal jsem se zase snažit po třech měsících. Někdy v té době se také ukázalo, že nádor přesahuje nějakou hranici a nedá se operovat. Rozhodl jsem se, že tedy začnu chodit na dialýzy, které sice nejsou příjemné, ale já už na chemoterapii opravdu nechci. Možná jsem tvrdohlavý, ale vím, jak jsem po první operaci zhubl i jak jsem vypadal. Mám na krku čtyřicítku a věřím, že mám pořád něco před sebou.

Co na to rozhodnutí říká vaše žena?

Teď už nic. Na tyhle věci rezignovala.

Jak vypadají vaše dny s nemocí?

Snažím se fungovat normálně. Dělám číšníka v Plzeňské restauraci v Praze na Andělu, snažím se bojovat, do práce jdu, i když mě to pobolívá a není mi dobře. Nemůžu tam ráno zavolat, že je mi blbě a nepřijdu. Pomáhá mi, že vím, že mám třeba další den volno a budu si moct dojít k doktorovi nebo si odpočinout.

Proč jste se rozhodl pomáhat zrovna prostřednictvím dortů?

Vstoupil jsem do tohoto oboru krátce po návratu z Anglie. Myslel jsem, že ve firmě Nasladko.cz budu tak rok, ale nakonec to bylo skvělých pět let. Od číšníka jsem se vypracoval na manažera provozu.

Využil jste tedy aktuální práce a zkušeností?

Nejdřív jsem to projednal s majitelem Alešem Hölzelem, který mě podpořil. Plán byl, že vybereme několik druhů dortů, zaplatím jejich výrobní cenu a marže půjde dětem. Udělají se balíčky s dortem, sirupem a kytkou – od firem, které se přidaly – a lidé si koupí něco, čím mohou udělat radost a ještě pomoct.

Dělal jste to tedy bez vidiny zisku?

Dělám to ve volném čase úplně zadarmo. Měl jsem představu, že to bude krátkodobý kamarádsko-sousedský projekt na dva měsíce – prodáme dorty, za peníze koupíme dárky a hotovo, mám dobrý skutek. Měl jsem potřebu těm dětem nějak zpříjemnit jejich pobyt v nemocnici, ale neměl jsem možnost dát jen tak třeba sto tisíc na dobrou věc.

Všichni lidé, kteří se zapojují, to také dělají nezištně. Nechci chodit s nataženou rukou – dejte nám peníze. Proto si dělám sám i veškerou grafiku a texty, ale vždycky se najdou lidé nebo firmy, kteří dokážou zdarma pomoci. Někdo se stránkami na internetu, jiný s právními službami, tiskem a především sdílením informace, že existujeme. Kamarádi mi radili, ať vezmu část peněz z prodeje dortu a použiji je na reklamu. Já chci ale všechno předat dětem.

Bylo to tedy hledání smyslu, co dál, když jste se sám nedočkal operace?

Ano. Fajn bylo, že o to motolská nemocnice projevila zájem. Šel jsem na to přitom úplně jednoduše a zavolal jsem na jejich ústřednu, odkud mě propojili na pana Pavlíčka, který má podobné aktivity na starosti. Na dětské onkologii obešel oddělení a zjistil, co konkrétní děti chtějí. To jsme pak nakoupili. Navíc jsme zprostředkovali dar 5 tisíc roušek pro děti a jejich rodiče. Mám k tomu i vtipnou historku, když jsme panu Pavlíčkovi řekli, že můžeme zprostředkovat dorty a sirupy pro zdravotníky. Smál se, že všichni nosí sladké a že zdravotníci by raději třeba řízky. Den před návštěvou nemocnice jsme pak s manželkou obalovali snad dvě stě řízků. Chtěli jsme udělat radost všem.

Kolik peněz se vám během dvou měsíců podařilo získat?

Vybrali jsme nějakých třicet tisíc, ale díky spoustě kamarádů, kteří se připojili, jsme nakonec do motolské nemocnice vezli věci asi za šedesát tisíc. Jsem na to pyšný. Děti chtěly třeba hry na PlayStation, překvapily mě vysílačky, aby prý spolu mohly mluvit z pokoje na pokoj. Ještě jsme pak vezli do nemocnic v Brně a Olomouci dorty, sirupy, respirátory a květiny.

Dvěma měsíci to ale neskončilo, co bude dál?

V současné době vzniká zapsaný spolek s transparentním účtem, abychom mohli v aktivitách pokračovat. Je pravda, že jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu a jak to bude náročné. Prostě jsem myslel, že pojedu dva měsíce a pak konec.

Proč pokračujete? A s kým, když mluvíte v množném čísle?

Propojil jsem se s Alešem Števlíkem, který má firmu na sirupy. Předtím vedl bar Oblaca na Žižkovské věži. Chceme se s projektem Dortem proti rakovině dostat do kaváren a restaurací po celém Česku. Ať si každý podnik vybere nějaký svůj produkt, ze kterého půjde kousek prodejní ceny na náš projekt. Název v tomto případě může být trochu zavádějící, protože jestli restaurace nemá dort, ať klidně pomůže skrze vepřo knedlo zelo. Iniciativě se meze nekladou. Mohou se zapojit i další společnosti. My budeme rádi za každou pomoc.

Váš příběh se dostal do připravované publikace. O co jde?

Nadační fond Muži proti rakovině, který v Čechách každoročně organizuje velkou celosvětovou kampaň zaměřenou na nebezpečí rakoviny varlat a prostaty, vydává v rámci osvěty brožury pro muže s diagnostikovanou rakovinou a jejich rodinné příslušníky. Nyní se rozhodli vydat jakéhosi průvodce vnitřních pocitů po oznámení diagnózy rakoviny. Můj příběh je součástí té publikace.

Pro muže, kteří se sami nechtějí zeptat?

Když se muž dozví tuhle diagnózu, dostane strach a na spoustu věcí se opravdu nechce zeptat. Mě do toho postrčil kamarád Jirka Hofreitr z tohoto fondu, který je takovou mojí vrbou, i když jsem sám dlouho nevěděl, jestli o tom mluvit. Dnes mám vlastní větu: Rakovina není sprosté slovo. Mělo by se o ní mluvit. Hlavně v rámci prevence.

Jaké jsou teď výhledy ohledně vaší nemoci a operace?

Trochu se to zhoršuje, začalo to metastazovat do plic. Operace se plánuje. Doma ale většinou říkám jenom půlku, protože nechci pořád ubližovat špatnými zprávami. Tyto věci jsem zatím říkal jen několika lidem a opatrně. Nevzdávám se a bojuju. Budu pořád. Ať už pro sebe, nebo pro ty děti. Protože nikdy nevíte, kdy to může potkat zrovna vás.