„Donutili nás odevzdat děti k adopci.“ Stovky žen chtějí Johnsonovu omluvu

Jill Killingtonová otěhotněla v roce 1967. Bylo jí tehdy 16 let a jako neprovdané matce jí devět dní po porodu chlapečka Liama odebrali.

„Byla jsem ve stabilním vztahu a s přítelem jsme mluvili o svatbě. Rodiče ale byli proti. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hodně je to naštvalo. A pak prostě převzali kontrolu,“ uvedla před třemi lety pro britský Observer.

Praktický lékař je spojil s církevní společností zajišťující adopci. „Nikdo mi nedal informace o podpoře nebo výhodách, ačkoliv takové nástroje tehdy byly dostupné. Nikdy se mě nezeptali, zda chci pokračovat v adopci. Byla to hotová věc,“ poznamenala.

Po traumatické návštěvě církevního domova pro matky a děti jí rodiče dovolili i jako těhotné zůstat doma. Ovšem pod podmínkou: že se vzdá dítěte. „Nikdo mi nedal na výběr,“ řekla nynější šedesátnice.

Několik dní po porodu se její dítě dostalo k pěstounům. A nakonec i k adopci. „Očekávalo se, že budu ve svém životě pokračovat, jako by se nic nestalo. Jsem si jistá, že to můj život ovlivnilo. Je to kruh smutku a vzteku. Někde vzadu ve svých myšlenkách mám vždy určitou melancholii,“ popsala Britka.

Jill Killingtonová není se svou bolestivou zkušeností sama. Spolu s ní bylo k odevzdání dítěte k adopci donuceno dalších až 250 tisíc Britek. Ze stejného důvodu – nebyly provdané. „Stát se neprovdanou matkou byl osud horší než smrt,“ řekla Killingtonová BBC.

Mezi lety 1945 a 1975 se prostřednictvím adopce dostalo k jiným rodičům přes půl milionu kojenců. Z velké části je porodily ženy mladší 24 let – neprovdané. Bylo to v období před změnou zákona o adopci.

Právníci, kteří se těmito případy zabývají, poukazují na nátlak ze strany profesionálů. Mladé ženy byly nuceny odevzdat malé děti lékaři, porodními asistentkami, pracovníky domovů pro matky s dětmi i sociálními pracovnicemi v domovech řízených církevními organizacemi či úřady.

„(Při porodu) jsem nedostala nic na bolest. Porodní asistentka mi řekla, že si to tak budu pamatovat, takže příště nezhřeším,“ uvedla pro BBC Ann Keenová.

Otěhotněla v 17 letech v roce 1966. Se svým synem se ani nemohla rozloučit. „Vešla jsem do místnosti pro novorozence a on tam nebyl. Asistentka mi řekla, že je pryč. Byl to nátlak – fráze, kterou používali, byla: ‚Takhle to bude nejlepší‘ a ‚Pokud své dítě milujete, měla byste se ho vzdát,“ vyjmenovala Keenová, mimochodem někdejší členka Dolní sněmovny za Labouristickou stranu. Po své zkušenosti se ale nejprve stala zdravotní sestrou.

Diana Defriesová otěhotněla v 16 letech. Přístup sociálních pracovníků označila za nátlak, nucení a šikanu. Vzpomíná na to, že někdo těsně po porodu, ještě na porodním sále, ohlásil, že „tohle dítě je označené pro adopci“ – její dceru potom odnesli:

„Křičela jsem na ně, ať ji přinesou zpátky. Sestra kolem mě prošla a položila mou dceru na stolek mimo můj dosah. Potom všichni z místnosti odešli, zůstala jsem tam jen já a plačící miminko. Pamatuji si, že jsem si v tu chvíli říkala, že by bylo lepší, kdybych zemřela.“

Některým z žen se později podařilo své děti vypátrat a spojit se s nimi. Například Rachel Langhamová, dcera Veronicy Smithové, žila se svými adoptivními rodiči v Kanadě. Byť s nimi má milující vztah, to, co se stalo její biologické matce, označila za „nelidské“. A uvedla, že by se jí měl někdo omluvit.

Právě formální omluvu nyní kvůli vynuceným adopcím žádají stovky zasažených žen, často sedmdesátnice, osmdesátnice, po britské vládě. Tu by jim měla poskytnout jménem institucí a jedinců, kteří s nimi jednali tímto traumatizujícím způsobem. Velká část z žen uvedla, že taková ztráta vlastního dítěte ovlivnila celý zbytek jejich života. Některé si další dítě potom už ani nepořídily.

V roce 2017 podle deníku The Guardian tehdejší britský kabinet odmítl v této věci sjednat veřejné vyšetřování. A to kvůli „nedostatečnému odůvodnění“. Anglikánská i římskokatolická církev se ženám omluvily. „To, o čem jsme tehdy smýšleli jako o správné věci, zapříčinilo spoustu bolesti,“ uvedla anglikánská církev.

Podobné příběhy rezonovaly před necelými deseti lety i v Austrálii. Premiérka Julia Gillardová se tehdy veřejně omluvila asi 150 tisícům žen, kterým bylo takto odebráno dítě. Šlo o první omluvu svého druhu na světě.

Před třemi lety doporučila horní komora kanadského parlamentu, aby se federální vláda omluvila 300 tisícům Kanaďanek. A v lednu tohoto roku tímto způsobem adresoval irský premiér Micahel Martin někdejší obyvatelky irských domovů pro matky s malými dětmi. Omluvil se jim za způsob, jakým s nimi bylo po několik dekád zacházeno. Jeho předchůdce Leo Varadkar se za ilegální adopce omluvil v roce 2018.