Domovy důchodců jsou špatnou cestou, říká odpůrce ústavní péče

Milan Šveřepa dnes žije a pracuje v Bruselu, kde řídí celoevropskou organizaci Inclusion Europe, která hájí práva lidí s mentálním postižením. Má ale také dlouholeté zkušenosti s fungováním sociální péče v Česku. Důvěrně zná situaci i v dalších zemích starého kontinentu. Dnes patří k těm, kteří kritizují model velkých ústavů s vysokou koncentrací lidí. Pandemie covid-19 podle jeho názoru jen zdůrazňuje potřebu urychlené transformace sociálních služeb.

Ta se podle něj v Česku povážlivě zasekla. „Je koneckonců nejjednodušší dát někoho do ústavu. Ústavy tu prostě jsou, tak tam ty lidi šoupneme, nezpůsobuje nám to žádné organizační trable. Těžší by bylo řešit, co vybudovat jiného,“ poukazuje Šveřepa na možné důvody v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co podle vás napověděla pandemie koronaviru o fungování sociálních služeb a především domovů seniorů?

Aktuální události podtrhují všechno, co je na ústavní péči špatné. Že je špatné umístění velkého počtu lidí do jednoho objektu, na jedno místo, kde jsou dlouhodobě vystaveni různým rizikům i sociální izolaci. A teď se k těm rizikům přidává i poměrně vysoká pravděpodobnost nákazy a nízká pravděpodobnost, že se klientům dostane odpovídající lékařské péče. A nejlépe je to vidět právě na zařízeních pro seniory.

Jsou země jako Belgie, které jsou teď ve statistikách nemoci covid-19 celosvětově na špičce úmrtnosti právě proto, že velmi důkladně reportují úmrtí v domovech pro seniory. To některé jiné země nedělají, proto se s čísly drží níže – jako třeba Spojené království. Dost podobná situace je v zařízeních pro lidi s postižením, kde ta čísla oficiálně v zásadě nikdo nereportuje. Přitom minimálně z Polska víme, že tam je už nějakých 40 nahlášených úmrtí. A třeba z Itálie, zejména ze Sicílie, přicházelo poměrně zoufalé volání o pomoc, protože se tam do těchto zařízení ten virus dostal také.

Z mého pohledu současná situace s koronavirem v zásadě jenom zvýraznila problémy, které dlouhodobě v ústavní péči jsou. Ten systém je neudržitelný, ať už se jedná o lidi s postižením, nebo o seniory. Mě úplně fascinují představy některých lidí, že stárnoucí populaci budeme řešit tak, že budeme stavět nové a nové domovy důchodců. Teď se ukázalo, že je to naprosto scestné.

Když mluvíte o tom, že se lidem v ústavní péči mnohdy nedostává patřičné pomoci, které situace máte na mysli?

Třeba v Královéhradeckém kraji vyhradili nějaká ubytovací zařízení, nějaké prostory, kam hodlali eventuálně nakažené seniory umístit. Hovořilo se i o stěhování do lázní za Prahu. Ta zařízení samozřejmě mohou nabídnout nějakou elementární zdravotní péči, podávání léků a převazování, ale určitě nejsou vybavena na něco podobného, jako je nákaza koronavirem.

Je to taková politika – my vás sem šoupneme a už nehledíme na následky, které to způsobuje. To je velmi drsné. Ve většině případů je to dnes spojeno s tím, že lidé jsou v těch zařízeních zavřeni bez jakéhokoliv kontaktu se společností. My ostatní si teď můžeme sice také stýskat, jak to máme nyní těžké, jak jsme izolováni od přátel, ale pořád si na ten nákup dojít můžeme, pořád máme nějaký kontakt třeba přes Skype. Ale tady existuje početná skupina lidí, která je úplně zavřená i bez toho virtuálního kontaktu s kýmkoliv.

Faktem je, že z domovů pro seniory i z ústavů sociální péče se v době nouzového stavu staly takřka nedobytné pevnosti. Vy patříte k těm, kteří volají po takzvané deinstitucionalizaci sociálních služeb. Co je podle vás tou lepší alternativou?

Mohou to být menší sociální služby, menší pobytová zařízení. Lidé už prostě nebudou v jednom velkém baráku. Česko má už poměrně hodně podobných objektů, vybudovalo je často s pomocí evropských fondů. Mnohde jsme opravdu udělali obrovský kulturní skok. Jsou to například menší domky pro šest nebo dvanáct lidí. V zásadě jde o chráněné bydlení, alternativou jsou i malé byty. Základem je dekoncentrovat lidi, protože to je právě to, co způsobuje drtivou většinu problémů.

V Česku za posledních deset let vznikly možná stovky různých podobných projektů, oficiálně se mluví o podpoře samostatného bydlení. Záleží vždy samozřejmě na tom, jakou ti konkrétní lidé potřebují podporu, jak moc potřebují pomáhat. Někdo jen minimálně, stačí mu, když s ním jednou za týden pohovoříte, vypomůžete s některými úkony, někdo naopak potřebuje téměř nepřetržitou péči, protože má velkou míru postižení. Já sám jsem dříve dělal v Národním centru podpory transformace, což je projekt ministerstva práce a sociálních věcí. A vznikla řada těchto domků třeba v jižních Čechách, na Vysočině i kolem Prahy.

Jak se díváte na možnost širšího zapojení domácí péče?

Někdy mají lidé obavy, že ona deinstitucionalizace znamená, že se všechno zase „hodí“ na rodiny, že se lidé vrátí z ústavů do rodin a rodiny budou muset pečovat. To samozřejmě není účel a cíl. Cíl je zajistit menší služby, odpovídající bydlení, osobní asistenci, podporu samostatného bydlení a zároveň pomáhat těm rodinám, které mají v péči své blízké. Tak, aby zde byly i denní stacionáře, odlehčovací služby… A jde jen o to, aby ti lidé, kteří ještě dnes v ústavech nejsou, do nich jít ani nemuseli.

Práce s rodinami, které pečují o blízké, je nesmírně důležitá i dnes. Současná situace je totiž taková, že na jedné straně jsou lidé zavření v ústavech a na druhé jsou zase lidé zavření doma. Nedostává se jim vůbec žádné pomoci a je to teď kompletně na rodinných příslušnících.

Jak podle vás mohou do budoucna stárnoucím lidem pomoci třeba moderní technologie? Víme, že dnes senior může mít na ruce chytré hodinky, které umí detekovat nehybnost a mají i SOS tlačítko pro přivolání pomoci třeba při pádu. Je to ta cesta, jak zůstat co nejdéle v domácím prostředí?

Samozřejmě je to také cesta. A pravděpodobně se ještě v důsledku té současné situace zintenzivní. Ano, můžeme tím dát lidem nějaký pocit jistoty, že to jsou stále schopni zvládat. Dnes tu jsou firmy, které umí vybavit domácnost všemi možnýma čidly, technologiemi. Na dálku lze kontrolovat, zda nezůstal v bytě zapnutý plyn, když v něm třeba bydlí starší člověk s nějakou počínající demencí. Lidé také často potřebují připomenout, že si mají vzít klíče, když jdou ven, že mají třeba zhasnout. To všechno lze též technologicky vyřešit. Místo toho, aby tam permanentně stál nějaký asistent, je u dveří čidlo, které vám to připomene. Možnosti jsou široké, technologie určitě pozitivní roli sehrát mohou. Také mohou snížit náklady na péči. Zároveň ale musím dodat, že není rozhodně správná cesta „nafrkat“ někam technologie, aby ve výsledku ten člověk přišel o lidský kontakt. Ten je totiž naprosto klíčový a nezastupitelný.

Tím, že pobýváte v Bruselu a řídíte celoevropskou organizaci, také vidíte, jaká je situace v dalších zemích. Jak si v té deinstitucionalizaci stojíme?

V porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi jsme asi ušli největší kus cesty, pokud jde o sociální služby pro dospělé, zejména lidi s postižením. To jinde nenajdete. Na Slovensku se v tomto ohledu v podstatě nic neděje a v dalších zemích to je takové dosti kolísavé. V Česku je veliké množství komunitních sociálních služeb, které po roce 1989 vznikly jaksi samospádem. Většinou za tím stáli různí aktivní lidé, velmi často matky někoho s postižením založily denní centrum nebo něco podobného. To je to pozitivní.

Jako problematické ale vidím, že posledních několik let se dělá právě hodně málo u těch již existujících služeb ústavního typu. Nějaká významnější snaha pozavírat vícero ústavů zde v zásadě neexistuje. Velmi křiklavým příkladem je třeba Praha, kde je sice nová paní radní, která se snaží něco dělat, ale donedávna zde v podstatě pokračovaly ony komunistické praktiky vyvážet lidi do pohraničí nebo někam do lesů kolem Prahy. A nikdo to neřešil. Další problém vidím u malých dětí. Tady jsme v zásadě nejzaostalejší zemí v Evropě.

Máte na mysli děti s postižením?

Obecně. Česká republika velmi ráda umisťuje děti do ústavů. Včetně kojenců. Platí to pro děti postižené i bez postižení. Už nás v transformaci předběhly takové země, kterým se rádi vysmíváme, jako je Makedonie nebo Albánie.

My jsme každopádně jedna z posledních zemí v Evropě – možná je ještě jedna – která kojence do ústavů nadále umísťuje. A není zde v zásadě nějaká silná vůle s tím něco udělat, kultura ústavů pořád přetrvává.

Zatím není moc slyšet, že by s ohledem na aktuální události někdo z politiků jasně řekl, že je třeba něco změnit. Vy jste už něco takového zaznamenal?

Ne, bohužel ne. Samozřejmě teď mají lidé naléhavější starosti, takže to třeba ještě přijde. Mám ale opravdu pocit, že pořád jsou u nás některé postupy kulturně zažité a považují se za normální. Já rád říkám, že to je kombinace sovětské kolektivizace s rakousko-uherskou byrokracií. Je to koneckonců i nejjednodušší – dát někoho do ústavu. Ústavy tu prostě jsou, tak tam ty lidi šoupneme, nezpůsobuje nám to žádné organizační trable. Těžší by bylo řešit, co vybudovat jiného.

Myslím, že názorná ukázka je lednový požár ve Vejprtech na Chomutovsku, kde v domově pro mentálně postižené uhořelo 8 klientů a dalších asi 30 skončilo v nemocnici. Uplynul nějaký čas, barák je opravený a lidé jsou nastěhováni zpátky. Nějaká velká reflexe události neproběhla. Tohle mě vždycky deprimuje. Myslím, že Česko má přitom velký potenciál ten přístup změnit – jak jsem připomínal, udělalo se už dost práce, je tu spousta lidí, kteří vědí, jak to dělat jinak. Ale ten vlak se prostě zastavil. O další změny je malý zájem, pravděpodobně by to už šlapalo některým lidem na jejich vliv a prachy.

Proč si myslíte, že stát a kraje stále spoléhají hlavně na velkokapacitní zařízení?

Postavíte velký barák, necháte se u něj vyfotit a ten velký barák znamená i významnou funkci. Je to pro mnohé daleko lákavější. A je také rozdíl být ředitel nějakého ústavu, který má třeba 200 zaměstnanců, služební auta a k tomu přiměřený objem rozpočtu, než být šéfem malé komunitní organizace.

Když mluvíme o penězích, je ona alternativní péče pro stát levnější než ústavní?

Typická situace v ústavní péči je dnes taková, že tam pobývají lidé bez ohledu na to, jakou míru podpory potřebují. Od lidí, kteří nepotřebují téměř žádnou, až po ty, kteří jí potřebují hodně. A ono se to zprůměruje a stojí to nějakých 35 až 40 tisíc měsíčně na lůžko. Nikdo moc neřeší, co se tam reálně odehrává. Když ale proběhne deinstitucionalizace, tak lidé, kteří potřebují málo podpory, z toho systému de facto zmizí, stát už v zásadě nic nestojí. Řada z klientů najde i práci, takže naopak státu ještě generují daně. A zůstanou tam jen ti lidé, kteří potřebují péče více. A ti jsou pochopitelně v průměru dražší. Ale toto porovnávání je nesmyslné.