Zruší se deváté třídy, a bude na důchody? Jaké změny se chystají na školách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od velmi střídmého vedení Ministerstva školství Vladimírem Balašem (STAN) jsme se po jeho odstoupení přesunuli do turbulentní fáze Mikuláše Beka (STAN). Z nového ministra prší nápady – které dle jeho slov nejsou revoluční, ale evoluční. Ať už je ale označíme jakkoliv, mají zkrátka ambici zásadně proměnit české školství.

„Když je nejhůř, nezbývá než se pustit do změn, které v dobrých časech bývají těžko prosaditelné,“ glosuje to Bek.

Minulý týden proběhly hned dvě velké debaty o zamýšlených reformách. Přestože nabídly více otázek než odpovědí, daly možnost nahlédnout, jak ministr o změnách přemýšlí. A co také na jeho nápady říkají odborníci.

A o jakých plánech se tedy mluví: zrušit devátou třídu, prodloužit povinnou školní docházku až na střední školu, rušit nebo přinejmenším slučovat malé školy a nové stavět, zatočit s odklady, zúžit nabídku obrovského počtu oborů středních škol a na úkor odborného školství prosazovat všeobecné vzdělávání.

Na dva a čtvrt roku, které zbývají do řádného termínu dalších sněmovních voleb, je toho dost. Ale začněme od nejviditelnějšího kroku. Rušení devátého ročníku.

„Máme devátou třídu, o které si polovina lidí myslí, že je zbytečná. Jenom upozorňuji na to, že případné zkrácení pobytu v průměru o rok znamená důchodovou reformu ‚na vstupu‘. Je to 100 tisíc lidí, kteří budou ekonomicky aktivní o rok dříve,“ uvedl Bek na prvním jednání Národního konventu o vzdělávání, tedy organizace, kterou nově založil a která supluje jeho poradní sbor.

Taková je tedy myšlenka. Dostat studenty na vysokou školu nebo do pracovního procesu o rok dříve než dnes. S tím se ale pojí i problém odkladů povinné školní docházky. V Česku nastupuje do první třídy čtvrtina dětí o rok později, než by čistě podle věku měla, což je číslo mimo realitu jakéhokoliv jiného státu v Evropě, kde se odklady pohybují na úrovni několika procent dětí v ročníku.

U nás za tím na jedné straně stojí snaha části rodičů prodloužit svým potomkům dětství a na druhé rozrůzněná praxe školských poraden, z nichž některé vyhoví každé žádosti o odklad, kdežto jiné většinu zamítnou.

„Odklady negativně ovlivňují také kapacity předškolního vzdělávání. Některé horní odhady hovoří o zátěži pro ekonomiku na úrovni miliardy korun,“ popisuje analytik Václav Korbel z PAQ Research.

Zatím se o návrhu debatuje teoreticky. Změna se tak reálně dá očekávat v horizontu dekády spíš než několika málo let. Zásadní praktická otázka ale napadne každého. Jak z roku na rok zvládnou střední školy přijmout dvojnásobek žáků, když i letos měly v Praze a Středočeském kraji problém absorbovat jeden ročník, a příští rok se patrně situace ještě více vyhrotí? K tomu ale ministr už jednu nápovědu dal.

„Nemohou to být dva ročníky současně. Musí jít o proces, kdy možná v Praze a Brně, kde jsou kapacity hodně vytížené, můžeme vpouštět 15 procent navíc, v prvních letech možná jen 10,“ vysvětluje Bek, že náběh případné zkrácené základní školy bude postupný.

Ostatně v několikaletém intervalu probíhaly tyto změny i v minulém století. Češi (a Slováci) se totiž dlouhodobě nedokážou usnést na tom, jak dlouho trvá základní škola. A tak se jednou za pár dekád vymění osmiletka za devítiletku, a zase obráceně.

Ani porovnání se zahraničím nedává jasné stanovisko, kudy by se mělo Česko vydat. V zásadě se vzdělávací systémy liší podle toho, zda mají základní školu delší, nebo kratší, na kterou dříve navazuje vzdělávání v dalším stupni. Osmiletou základní školu najdeme v Polsku, Maďarsku nebo Chorvatsku, devítiletou ve Švédsku, Estonsku nebo Portugalsku, desetiletou pak ve Finsku a Dánsku.

V každé kategorii je alespoň jeden stát, který je na tom podle studií znalostí a dovedností žáků výrazně lépe než my a mohli bychom se jím inspirovat. Jednoduše, zkrácení základní školy není zárukou zvýšení kvality vzdělání, maximálně se vrátíme k systému, který jsme v devadesátých letech opustili. Nemáme důkazy, zda šlo o prospěšný krok, či nikoliv. Ministerstvo ani v současnosti kromě filozofické úvahy žádné vysvětlení opřené o data a analýzu nedává.

Mezinárodní data potvrzují, že povinná školní docházka je v Česku o rok kratší, než je průměr Evropské unie. A nejde o dobu strávenou na základní škole. Česko se od většiny unijních zemí liší v tom, že nemá ani jeden rok povinného vzdělávání na střední škole; desátý rok povinné školní docházky přidáváme skrze mateřské školy.

„Prodlužování povinné školní docházky je mezinárodním trendem. Jak směrem dolů, tak směrem nahoru. Směrem dolů jsme to udělali o rok, bohužel to není dost, bylo by lepší pokračovat dál. Nevím, jestli povinností nebo budováním kapacit,“ uvažoval během jednání konventu ředitel Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty David Greger.

Povinná školní docházka by se tak naopak měla prodloužit minimálně o dva a možná až čtyři roky na střední škole. Tím chce totiž ministerstvo předejít kritickému problému, kterému Česko čelí – předčasným odchodům ze vzdělávání.

Zatímco ve většině zemí klesá procento mladých lidí, kteří zvládnou jen základní školu, v Česku tento podíl roste, aktuálně na 6,2 procenta. Z posledních dat z roku 2022 vyplývá, že sice už nesměřujeme ke kritické hranici 9 procent, kterou si vytyčila jako maximum Evropská unie pro rok 2030. Stále jsme ale mezi menšinou zemí, kde se problém během posledních deseti let let zhoršil, místo aby se zlepšoval.

V každé české třídě je tak v průměru minimálně jeden žák, který nezíská ani výuční list.

Za vším hledejme jako obvykle nerovnosti v přístupu ke vzdělávání. Neduh, o kterém Česko ví desítky let, stále ale kolem něj jen přešlapujeme. V některých regionech kvůli obecně nízké schopnosti celého českého vzdělávání zapojovat děti, které nemají doma takovou podporu, tak tři procenta žáků nedokončí ani základní školu, natož aby se pokusili o pokračování na střední.

Nejkřiklavější jsou výsledky v okrese Tachov. Tam loni nevychodilo devět tříd základní školy 11 procent dětí. Ještě dramatičtější je pohled do jednotlivých měst. V Bílině číslo letí až k 17 procentům, v Rumburku pak ke 13.

Většinu změn představil ministr školství v tvůrčím tandemu už v roce 2019, a to v brožurce Moderní školství. Mimochodem třeba včetně toho, že by zrušil jednotné přijímací zkoušky a jednotnou maturitu, o čemž se v čele rezortu ale zatím nezmínil.

Před čtyřmi lety ale mohl těžko tušit, že dostane tak brzo šanci své myšlenky sám naplnit. Už proto, že druhou osobou za těmito návrhy je jeho stranický kolega Petr Gazdík, který byl první volbou Starostů do čela resortu. Jenže kvůli kauze Dozimetr se rozhodl sám odstoupit, a tak se s krátkým intermezzem Vladimíra Balaše rychle dostalo i na druhého nositele výrazných reformních nápadů.

Bez politické podpory samozřejmě ministr školství nemůže prosadit nic, rozhodně ne tak razantní změny. V široké vládní koalice ale našel podporu u občanských demokratů. Poslankyně Renáta Zajíčková (ODS) sama aktivně razí některé body z reformního plánu, jako je například zrušení deváté třídy. Koalici se tak otevřelo okno příležitosti, kudy by se daly i poměrně razantní změny protlačit. Proti ořezání základky jsou ale lidovci, ale také zástupci škol, jako je například Unie školských asociací nebo Učitelská platforma.

Právě Zajíčková ve svém podkladu pro reformu píše i o úspoře až desíti miliard, kterou by údajně přineslo zrušení jednoho ročníku. Jde o prostý průměrný náklad státu na jeden ročník druhého stupně. Patrně by to se slevou na provoz základního školství nebylo ale tak slavné, protože by se přímou úměrou neškrtaly například úvazky učitelů a zároveň by stát vyšly dráž střední školy, kam by povinně musel zamířit každý žák.

I úspory na výdajích na školství hrají ale při aktuálních úvahách roli. Ministr například nový závazek učitelských platů na úrovni 130 procent průměrné mzdy spojuje s nutným zefektivněním vzdělávací soustavy (čti rušením škol nebo jejich spojováním).

„Neznamená to rušení malotřídek tam, kde jsou nezbytně potřeba, to je jasné. Ale integrace současných škol do větších celků je podle mě nevyhnutelná. Protože jen větší celky mají možnost nabízet flexibilní kurikulum a zajistit variabilitu, která je potřeba,“ upozornil při jednání konventu Bek.

Za pravdu mu dává Česká školní inspekce. Čím větší škola, tím žáci na druhém stupni dosahují také lepších výsledků. Menší počet dětí na velkých školách také končí povinnou školní docházku dříve než v devátém ročníku. A větší školy mají menší problémy se zajištěním aprobované výuky.

Slučování se by se ale týkalo i středních škol, jedině velké vzdělávací zařízení dokáže zahrnout směry od učebních oborů až třeba po gymnázium. A umožnit tak žákům větší volnost při výběru zaměření, klidně až během střední školy.

V tomto směru už je ale debata ostřejší. Rodiče a žáci si totiž většinou přejí výrazně větší podíl všeobecného vzdělávání. Ostatně když většina ročníku už dnes pokračuje na vysokou školu, nedává příprava na jednu konkrétní profesi na střední škole příliš smysl.

„Představa, že všeobecné vzdělání je jen pro 25 procent ročníku, neodpovídá poptávce,“ doplňuje David Greger.

S pohledem, že je nutné se vydat směrem k zásadní podpoře všeobecného vzdělávání, ale nesouhlasí zástupci odborných škol.

„Kam jsme dnes dospěli? Nemáme řemeslníky. Nevím, jestli umělá inteligence bude zapojovat elektřinu nebo člověk se všeobecným vzděláním pokrývat střechu. Určitě není řešením, že budeme zavírat učiliště,“ argumentuje místopředseda Unie školských asociací Jiří Nekuda.

„Nemyslím si, že je nejlepší, abychom šli pouze cestou všeobecného vzdělání. Učně a učiliště budeme potřebovat,“ dodává.

Rozkol v tomto ohledu panuje jak mezi asociacemi, tak politiky, ale také konkrétními školami a učiteli. Ovšem pohledem dat Česko skutečně výrazně zaostává v nabídce všeobecného vzdělávání.

Podle posledního mezinárodního srovnání z roku 2020 má více žáků v odborné větvi školství v Evropské unii jen Slovinsko. Česko je se 70,5 procenta druhé. Průměr Evropské unie je někde jinde, na 48,7 procenta. Navíc, když jsme u finančního pohledu, gymnázia a lycea jsou nejlevnějšími školami, naopak učební obory z provozního hlediska těmi nejdražšími.

„Nevychováváme budoucí učitelky nebo obráběče, ale vychováváme člověka, který bude schopný si nějakým způsobem najít svou kariéru a uspět flexibilně v tom, co bude chtít dělat,“ upozorňuje předsedkyně spolku Učitelská platforma Petra Mazancová.

S debatou o budoucnosti středního školství se vrací i úvahy o rušení víceletých gymnázií. O tom se namluvilo v posledních letech dost a dost. Podle vládou schválené školské strategie se mají víceletá gymnázia omezit v regionech, kde na ně odchází více než 10 procent ročníku, tedy především v Praze a Jihomoravském kraji.

Těsně nad desetinou žáků v ročníku se ještě pohybují v Olomouckém, Karlovarském, Plzeňském a Jihočeském kraji. Mikuláš Bek není v zásadě proti víceletým gymnáziím jako jeho předchůdce Vladimír Balaš, ale o jejich omezení mluví také.

„Vyzývám k pragmatičtější debatě, včetně debaty o víceletých gymnáziích. Myslím, že se rýsuje poměrně zajímavý typ úvahy o preferenci šestiletých gymnázií oproti osmiletým, to si myslím, že je krok, který je politicky zvládnutelný,“ vysvětluje ministr.

Pod všemi vzletnými myšlenkami ale stojí jedna přízemní, bez které se ale české školství nikam nepohne. Pokud na děti nezbyde ve školách místo, tak je debata o systémových změnách bezpředmětná.

Stát (myšleno obce, kraje i vláda) přitom v posledních dvaceti letech zanedbal budování škol – od mateřských až po střední. V Praze tak rodiče obtížně seženou pro tříleté dítě místo ve školce, ve Středočeském kraji je nejbližší volná základka třeba 80 kilometrů daleko, a v Karlovarském kraji je zase extrémně obtížné dostat se na gymnázium. Na jedno místo tady připadá 13 deváťáků, nejvíc v celé republice.

Vláda si i kvůli tomu půjčí 137 miliard korun od Evropské komise. Podle Beka by 30 miliard během následujících tří let mělo mířit na výstavbu školské infrastruktury.