Zpověď žen, které se samy zraňují: Podivný tlak, zlehčování a nutná pomoc

„Každodenní spouštěč? Víceméně všechno. Když kolem projede sanitka, tak je jasné, že se něco stane. Když jsem musela do školy jet ranní špičkou, věděla jsem, že to bude špatně,“ popisuje svoje nejtěžší období, kdy zápolila se sebepoškozováním devatenáctiletá Lucie.

„Problém jsem si uvědomila až v momentě, když jsem skončila na jednotce intenzivní péče,“ svěřuje se dvaatřicetiletá Magda.

Citované ženy, kterým redakce kvůli ochraně soukromí změnila jména, se neznají. Zápolí však se stejným fenoménem, kdy člověk sám sebe nějakým způsobem fyzicky zraňuje. Řeže si kůži, pálí se, propichuje se jehlami. Obě ženy daly redakci Seznam Zpráv možnost nahlédnout do svého intimního prostoru. Do zákoutí duše, kde probíhá jejich boj se sebepoškozováním.

Spojuje je ještě jedna věc. Chtějí svojí výpovědí pomoci s osvětou problému, který je alarmujícím způsobem pozorovatelný i v Česku. Většinová společnost přitom hledá, jak se k tématu postavit.

Následující text zároveň obsahuje tři komentáře Pavly Čípkové, psycholožky specializující se na krizovou intervenci, která zároveň působí jako vedoucí směny na Lince bezpečí. Redakce ji jako odbornici požádala, aby osobní příběhy žen doplnila o odborné poznámky.

Obě ženy upozorňují shodně, že velmi citlivě vnímaly zlehčování a bagatelizaci jejich problému. „Všeobecný pohled na sebepoškozování se bohužel za roky nezměnil. Mělo by se řešit, aby lidé nebyli terčem posměchu a urážení. Ne každý dokáže ustát situaci, kterou řeší, a tak může kdokoli kdykoli spadnout k tomuto chování,“ varuje Magda.

A Lucie souhlasí: „Nepochopení druhých má obrovský vliv. Rodiče si mohou myslet, že je to puberťácká scéna, ale vy reálně potřebujete pomoc,“ potvrzuje.

Zmiňované ženy se snaží pomáhat ostatním: Lucie studuje vysokou školu a chce tak v budoucnu využít své vlastní zkušenosti pro práci s lidmi. Magda zachytává lidi, kteří se sebepoškozují na sociálních sítích.

Redakce Seznam Zpráv v minulých dnech popsala, že sebepoškozování je aktuálně rostoucí a nebezpečný fenomén v české populaci. Vyplývá to z pečlivého výzkumu Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého mezi 1975 dospívajícími ve věku 11 až 16 let během loňského února až června.

Výzkumníci odhalili, že 16 procent mladistvých má se sebepoškozováním problémy takového rázu, že potřebují odbornou pomoc. A vypočítávají, že reálně jde o 61 tisíc dívek a 13 tisíc chlapců.

Český výzkum odhalil, že riziko sebepoškozování roste kolem 13. roku a zejména u dívek. Nejčastěji přitom rizikové chování přebírají mladiství od vrstevníků.

„Tak to je přesné – alespoň u mě – bylo mi třináct a odkoukala jsem to od tehdejší kamarádky. Zkusila jsem a chytlo se to,“ reaguje Lucie na prezentované výsledky studie od výzkumníků z Univerzity Palackého.

Lucie popisuje, že nejdříve se k sebepoškozování uchylovala v konkrétních situacích, postupem času ale stačilo méně a méně. „Jak se to zhoršovalo, tak stačilo, když někdo bouchnul dveřmi a já se lekla,“ popisuje s tím, že zažívala úzkostné stavy a panické ataky.

Lucii stresovala, jak už bylo zmíněno v úvodu, třeba i cesta do školy v ranní špičce. „Běžný člověk si nasadí sluchátka a jede, ale člověk s úzkostí cítí tlak, tak jsem to aspoň měla já,“ líčí a ilustruje na tom zvýšenou citlivost osob, které se trápí.

Nejde přitom o riziko fyzického kontaktu s neznámými. „Je to podvědomý tlak. A občas jsem si říkala, že na mě musí všichni zírat, i když nekoukali. Už jenom představit si tu situaci stačilo,“ vysvětluje Lucie.

U samotného sebepoškozování vnímala, že to není správné řešení. „Vím, že to nepomáhá doopravdy, ale já se sebepoškozovala z toho důvodu, že jsem se chtěla potrestat nebo změnit podnět. Měla jsem v sobě psychické napětí a tím, že jsem to udělala, jsem napětí přenesla na tělo,“ dává nahlédnout do svých niterných pocitů Lucie. Mluví i o tom, že po záchvatu a sebepoškození většinou usnula z toho, jak bylo její tělo vyčerpané napětím.

Lucie nakonec prošla měsíční hospitalizací na psychiatrické klinice. Vedla k tomu ale podle jejích slov dlouhá cesta. Nebezpečí mimo jiné spočívalo v tom, že nutkání k sebepoškozování nebylo - jak říká „lineární“, ale přicházelo ve vlnách.

„Vždycky jsem měla naději, že se z toho dostanu, třeba dva měsíce byla pauza a pak jsem do toho zase spadla,“ popisuje.

Sama si uvědomovala, že potřebuje odbornou pomoc, ale rostoucí nebezpečí sebepoškozování se krylo s dobou pandemie covidu. Podle ní tak nebyla vhodná situace na řešení potíží. Nakonec se jí ale podařilo s pomocí kamarádek přesvědčit matku, aby ji poslala k psycholožce. „O tři čtvrtě roku později jsem přešla na psychiatrii ambulantně, a když se u mě stavy zhoršovaly, tak to vyhodnotili na hospitalizaci,“ vysvětluje.

Odborná pomoc nevyřeší veškeré potíže hned, ale může nastartovat a postupně provázet procesem změny. V této změně byla pro Lucii zásadní právě podpora rodiny a nejbližších. První klíčový moment byl, když její matka začala chodit do terapeutické skupiny pro rodiče dětí, které se poškozují. Druhým pak sdílení osobních úspěchů s rodinou. „Máme rodinný kalendář, který všichni vidí a za každý den, kdy si zvládnu neublížit, dostanu puntík. Postupně vidím, jak přibývají,“ říká Lucie, která si zvládla už téměř rok neubližovat.

Se sebepoškozováním začala v 11 letech, kdy se omylem zranila. Popisuje, že začala v době, kdy pro ni nebyl příliš dostupný internet, a tak se až s odstupem čtyř let dozvěděla, že její chování je popsané a je rizikové.

„Z důvodu nepochopení a nepomoci v mé situaci mi to pomáhalo i s pocitem, že se cítím lépe a nemusím o tom, co prožívám, s nikým mluvit,“ doplňuje Magda.

V průběhu času se spouštěčem k sebepoškozování stala jakákoliv situace, kterou nelze vyřešit běžným způsobem. „Jedná se totiž o prověřený způsob, a jak víme, člověk se vrací k tomu, co ví, že funguje, a z tohoto důvodu není jednoduché s tímto chováním přestat,“ popisuje Magda.

Rizikové chování začala zvládat až na základě dlouhodobé spolupráce s psychologem. Magda se přitom skrze sociální sítě snaží pomáhat druhým a na základě několika let komunikací s dalšími lidmi, kteří se sebepoškozují, tvrdí, že nejde jen o problém mladých a dospívajících.

„Dovoluji si upozornit, že jsem zaregistrovala zvýšení sebepoškozování i u dospělých ve věku 25 až 40 let. Tato skupina lidí je více opomíjená. Možná i proto, že se stydí i lékařům přiznat toto rizikové chování. Možná je to i z důvodu, že je pomoc více nastavená právě na mladistvé a studenty,“ zdůrazňuje Magda.

Právě na dospělé se ve druhé fázi zaměřují výzkumníci z Univerzity Palackého. Oslovují je skrze online dotazník. Podobně jako prezentovali i skrze Seznam Zprávy data o sebepoškozování mezi dospívajícími, by tak časem chtěli zveřejnit, o jak rozsáhlý problém jde v případě mladých dospělých do 35 let.

Redakce Seznam Zpráv už zároveň popsala, že na pomoc se sebepoškozováním se v Česku soustředí několik organizací. U nich si o pomoc mohou říct nejen ti, kdo si ubližují, ale i jejich blízcí.

Pro děti a studenty do 25 let funguje Linka bezpečí, pro jejich rodiče Rodičovská linka. Dospělí mohou najít konkrétní pomoc také skrze stránky České asociace pracovišť linek důvěry - kde je seznam a odkaz na jednotlivé nápomocné linky.

Denně problém řeší i v SOS centru Diakonie Praha či Dětském krizovém centru. Skrze web Vzkazy na těle také distribuuje krabičky podpory i Veronika Mašková Šibůrková.

Redakční poznámka: Text před publikací prošel odbornou kontrolou ze strany Linky bezpečí, aby nezáměrně nevedl k šíření tohoto rizikového chování.