Zmocněnkyně: Feriho oběti? Česko se na nich dopustilo ponižujícího zacházení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Svědectví čtyř žen proti exposlanci Dominiku Ferimu bude řešit Evropský soud pro lidská práva. Napsal to v pátek server iRozhlas. Jejich výpovědi o znásilnění česká policie i zastupitelství odložily.

Pět žen se poté prostřednictvím advokáta Pavla Uhla ve spolupráci se zmocněnkyní Hořejší obrátilo na Ústavní soud. Uspěla ale pouze jedna. Další čtyři ženy ale zastání nenašly, proto se prostřednictvím Uhla a s pomocí Hořejší obrátily na evropský soud.

Adéla Hořejší v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč není spokojená s argumentací Ústavního soudu.

Proč jste s advokátem Pavlem Uhlem podali stížnost do Štrasburku?

U Evropského soudu pro lidská práva může žalovat jednotlivec svůj vlastní stát, pokud vnímá, že porušil jeho základní lidská práva. Stát má z našeho pohledu povinnost trestně stíhat každý nekonsenzuální sexuální útok. Oběti sexuálního násilí pak mají právo na soudní ochranu, minimálně v rovině řádného projednání jejich zkušenosti. Tato ochrana byla našim klientkám odepřena, a to je i podstatou stížnosti.

Musíme si uvědomit, že útok na sexuální svobodu narušuje důstojnost člověka. A důstojnost je hodnotovým jádrem naší společnosti a měla by požívat nejvyšší možné ochrany. Tím, že stát odmítl ochranu poskytnout, vlastně původní útok prohlubuje.

Naše klientky prožily velkou zátěž s nepříznivými dopady do jejich životů a nedostalo se jim adekvátního pojmenování, ani odčinění. Neměly možnost prožít pocit spravedlnosti. To nyní chceme změnit.

Argumentujeme, že Česká republika se svým postupem dopustila ponižujícího zacházení a nezajistila ochranu autonomii rozhodování o vlastním těle, a porušila tím Evropskou úmluvu o lidských právech. Pokud by soud ve Štrasburku porušení úmluvy konstatoval, tak vedle individuální satisfakce by to mohlo přinést i systémovou změnu. Aktéři trestního řízení by museli vytvořit takové mechanismy, které povedou k efektivnější ochraně. To nutně nemusí znamenat, že výsledkem bude pravomocné odsouzení, ale že bude vynaloženo přiměřené úsilí k objasnění obvinění, ve kterém budou akcentované i potřeby a realita prožívání obětí.

Jak vám státní zastupitelství vysvětlilo odložení případů?

Náš spor byl právní, nespočíval ve skutkových rozporech nebo důkazní nouzi. Státní zástupci dospěli k závěru, že sexuální styk sice nebyl dobrovolný. Ve svých usneseních jasně pojmenovali, že naše klientky jsou věrohodné, projevili účast se zátěží, kterou prožily, a současně vymezili jednání podezřelého jako eticky nepřijatelné, predátorské a bezohledné. Nebyly přítomné pochybnosti o skutcích, řešili jsme pouze interpretaci znaků trestného činu znásilnění.

V průběhu přezkumu jsme tak hlavně diskutovali, co je to násilí a jak ho vykládat, jaké jsou momenty, ve kterých může pachatel rozpoznat, že dělá něco nevyžádaného, jak správně se má oběť bránit a tak dále.

Je nějaká „správná“ obrana?

Z mého pohledu je to vlastně nesmírně jednoduché. Lidské tělo a intimita není volně k dispozici třetím osobám. Takže pokud vyjádřím nesouhlas se sexuálním kontaktem, tak druhý o něm ví. Není třeba nějakého speciálního či důraznějšího sdělení. Ale zpátky k odložení případu: zde jsme se rozcházeli.

Současně jsme tvrdili, že pokud je případ hraniční pouze právní interpretací a skutek materiálně znásilnění odpovídá, a ve hře je jádro ústavy, lidská důstojnost, mají státní zástupci povinnost věc předložit soudu.

Druhá část stížnosti k ESLP se tedy týká této otázky, tvrdíme, že mým klientkám bylo odepřeno právo na soudní ochranu a že státní zástupce nemá ani v přípravném řízení neomezenou pravomoc tuto hranici stanovit. Myslíme si, že byly naplněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání, resp. podání obžaloby. A že tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Jak argumentoval u těchto případů Ústavní soud a proč se s touto argumentací neztotožňujete?

Upřímně řečeno, ten nález byl pro nás velkým zklamáním, z právního i lidského hlediska. Zároveň je matoucí, protože jeho obecné závěry svědčí ve prospěch našich klientek. Na čtyřech konkrétních případech ale najednou překvapivě otočil a neřídil se ani svými vlastními obecnými úvahami. Jako by to psali dva lidé opačných názorů, nebo spíš hodnot.

A na rozdíl od státních zástupců, kteří se snažili být ke klientkám citliví, nález jim ubližuje. Jsou tam relativizující a ponižující úvahy, shazuje jejich prožívání a újmu jako nedostatečně důležitou.

Ve svých závěrech se opírá o mýty o dokonalé oběti i pachateli, vyžaduje po zvlášť zranitelných obětech znásilnění precizní popisy prožitků. Nemělo by se ale zapomínat na to, že trestný čin znásilnění by se měl posuzovat podle jednání pachatele, nikoli podle toho, jak se chová nebo nechová oběť, zda je dostatečně precizní v obraně i popisech.

Stát tak řízení uzavřel, zjednodušeně řečeno, že ženy nevyjadřovaly svůj odpor se sexuálním kontaktem dostatečně důrazně a že násilí podezřelého nebylo dost intenzivní, aby to bylo možné stíhat jako znásilnění.

Dá se na jednom z těchto případů ilustrovat, proč policie i zastupitelství případy odložily?

U jedné ze stěžovatelek bylo například uzavřeno, že podezřelý se sice jejích pohlavních orgánů dotýkal, ale ona se bránila a odstrkovala ho, takže se mu to podařilo jen na krátkou dobu. A že mohla odejít z vlakového kupé. U dalších stát nevnímal zatarasení ústupové cesty a ovládnutí prostoru jako násilí, ani následné zalehnutí a vykonání soulože po projeveném nesouhlasu.

U jedné z žen stát uzavřel, že podezřelého po opakovaném verbálním nesouhlasu a poté, co ji následně zalehl, sice odstrkovala, ale nakonec s odstrkováním přestala, což si mohl vyložit jako souhlas.

Jsme přesvědčeni o tom, že jednání podezřelého naplňovalo i původní definici znásilnění. Judikatura tomu odpovídá. Ostatně i v odsouzené lince případu Městský soud v Praze definici pojmů zopakoval, včetně toho, že nesouhlas nemusí mít žádnou speciální formu a že každé překonání nesouhlasu o sexuálním styku je násilí. Tři odsouzené skutky se ostatně od těch odložených typově nijak neliší. Sama nerozumím tomu, proč stát udělal hranici toho, co stíhat a co ne, tam, kde ji udělal.

Znamená to, že podle novely trestního zákoníku, jak jej schválila vláda, by tyto čtyři případy byly klasifikovány jako znásilnění?

Ano. Státní zástupci ostatně v odmítacích usneseních apelují na změnu definice. Vykládám si to tak, že byli upřímně přesvědčeni, že původní definici jednání neodpovídá, ale že současně silně vnímali, že by trestné být mělo.

Ústavní soud vyhověl stížnosti ženy, u které začal pohlavní styk dobrovolně, ale poté si dle jejího svědectví Dominik Feri sundal kondom a styk dokonal. Za sundání kondomu bez konsensu považuje znásilnění anglické právo. Je to pro český kontext zásadní rozhodnutí?

V tomto aspektu vnímám nález hodně pozitivně, průlomově, protože principiálně posunul vnímání hranic souhlasu. A jeho interpretace zohledňuje skutečnou realitu prožívání obětí. Nejde jen o sundání kondomu, jde o to, že v průběhu každého pohlavního styku, který začal jako souhlasný, může dojít k nesouhlasu a ten je třeba plně respektovat.

K takové situaci může dojít z různých důvodů, nejen v otázce chráněného sexu, ale i třeba v případě změny nějakých sexuálních praktik anebo prostě bez vnějšího důvodu. Řešila jsem několik takových případů a všechny byly odloženy. Po nálezu se ve dvou z nich trestní stíhání zahájilo.

V jaké situaci jsou tyto ženy, jejichž svědectví odmítla policie připustit k soudu v okamžiku, kdy vidí, že o něco „jasnější“ případy soud potrestal? Jak to zvládají?

Moje klientky měly radost, že u třech žen k odčinění došlo, přineslo to částečnou satisfakci a pojmenování i jim. Jsou to skvělé a velmi inspirativní ženy, které tíživou zkušenost proměňují. Jsou kreativní a do společnosti přináší mnoho dobrého. Proto bych jim opravdu přála, aby jim to společnost vrátila, alespoň v základním rozměru, aby mohly prožít spravedlnost.