Změna, která má zvýšit mzdy. Česko musí zajistit více kolektivních smluv

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

U mladých lidí, pracovníků s nízkou kvalifikací, osob se zdravotním postižením, ale i obecně u žen je podle schválené evropské směrnice větší riziko, že budou pobírat minimální nebo nízkou mzdu. Ta přitom třeba pro samoživitele v době před covidem nedokázala zaručit dostatečný příjem k překonání hranice chudoby.

To by se mělo ale do dvou let změnit. Směrnice ukládá jednotlivým členským zemím včetně České republiky dva směry, jak toho docílit. Prvním je stanovování přiměřené minimální mzdy, druhým větší podíl pracovních úvazků, kde je výplata navázaná na kolektivní vyjednávání.

V Česku se přitom podíl takových kolektivních smluv podle dostupných dat pohybuje na úrovni pod 40 procenty, směrnice přitom mluví o tom, že optimální je 80 procent.

Konkrétně podle OECD vykázala v roce 2019 Česká republika podíl 34,7 procenta úvazků pod vlivem kolektivního vyjednávání. Pro srovnání, Polsko mělo tento podíl 13,4 procenta, Rakousko naopak 98 procent a Německo mělo před pěti lety 54 procent takových zaměstnaneckých smluv.

„Kolektivní vyjednávání je pro ochranu formou přiměřené minimální mzdy zásadní,“ zdůrazňuje se v odůvodnění evropské směrnice a vysvětluje se, že země s vysokým podílem kolektivních smluv vykazují obvykle nižší podíl pracovníků s nízkými mzdami, nižší mzdovou nerovnost a na druhou stranu vyšší minimální mzdy.

Ministerstvo práce a sociálních věcí Seznam Zprávám potvrdilo, že začalo pracovat na tom, jak cíle naplnit například skrze zavedení předvídatelného a adekvátního růstu minimální mzdy.

„Zavedení tohoto mechanismu do českého právního řádu bude vyžadovat změnu zákoníku práce. MPSV připravuje návrh novely, která bude v souladu s požadavky evropské legislativy. Lhůta pro implementaci směrnice je stanovena na konec příštího roku,“ reaguje Jakub Augusta, mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV).

Současně se pracuje i na podpoře kolektivního vyjednávání. „Při tvorbě novely tak budeme usilovat o dosažení shody na jeho podobě se sociálními partnery, jejichž zapojení je jedním z požadavků směrnice,“ doplnil Augusta.

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula redakci Seznam Zpráv potvrdil, že o implementaci směrnice jednal přímo s ministrem práce. „Ta část podpory sociálního dialogu ještě vůbec nezazněla ani v sebemenším detailu,“ uvedl.

Zvýšit v relativně krátkém období dvojnásobně podíl úvazků pod kolektivním vyjednáváním podle něj není úplně nepředstavitelné. „Když se bude chtít, tak je to možné. Když se nebude chtít, tak je to, jako kdybyste se díval na sci-fi,“ komentoval vysoký cíl předseda odborových svazů.

Politoložka Kateřina Smejkalová, která se dlouhodobě zabývá například minimální důstojnou mzdou, vysvětluje, že Česká republika by mohla cíle dohnat kolektivním vyjednáváním ne na úrovni podniků, ale rovnou celých sektorů hospodářství.

„V Německu se například na podnikové úrovni vůbec nevyjednává. Vyjednává se na sektorové úrovni. Jako kdyby odborový svaz KOVO vyjednával centrálně pro všechny své organizace,“ vysvětluje Smejkalová působící v nadaci Friedrich-Ebert-Stiftung.

Podle ní je totiž praxe v Česku, kdy se jednotlivé podnikové odborové organizace snaží vyjednávat pro zaměstnance, nejméně výhodná. „Dává to smysl. Například se může stát, že tři laici, co založili odbory, zasednou za stůl s managementem, který má úplně jiné možnosti a může si třeba najmout právníky a další odborníky,“ uvádí politoložka.

Mluví i o tom, že v Česku přetrvává představa, že odbory jsou „škodiči“, kteří se snaží vynutit si něco bez ohledu na možnosti zaměstnavatele. „V Německu se výzkumu o působení odborů hodně věnují a je to přesně naopak,“ tvrdí Smejkalová a mluví o větší loajálnosti zaměstnanců k firmě i o tom, že kolektivní vyjednávání se ukazuje jako velmi vyvážený nástroj, který zahrnuje jak zájmy zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců.

Už z principu pak podle politoložky plyne, že mzdy pod kolektivním vyjednáváním a mimo něj se velmi liší. „Už z logiky věci to dává smysl. Kdo si vyjednává podmínky jen sám za sebe, má menší sílu, než když se vyjednává kolektivně,“ konstatuje Smejkalová.

Dokládá to i na příkladu z České republiky, když se odborové organizaci ALICE, sdružující pracovníky napříč sociálními službami, podařilo v rámci kolektivní smlouvy vyjednat podmínky, kdy si pečovatelky polepšily v průměru o 4500 korun.

Evropská směrnice nabízí dva způsoby, jak stanovit přiměřeně vysokou minimální mzdu. Buď jako 60 procent mediánu hrubé mzdy, nebo jako polovinu průměrné mzdy.

Pokud by se bral v potaz právě druhý způsob výpočtu, pak v Česku loni stanovená minimální mzda zaostávala za tou přiměřenou o necelé čtyři tisíce korun.

Kolektiv autorů včetně Kateřiny Smejkalové pak vypočítává i minimální důstojnou mzdu. Stanovuje tak měsíční částku, která by měla vystačit jednotlivci s jednou závislou osobou, například dítětem, k důstojnému životu. Tím se myslí k pokrytí základních nákladů včetně třeba i kroužku pro děti, mobilního telefonu nebo internetu.

Pro loňský rok byl tento ukazatel stanovený na 40 912 korun - pro Prahu pak na 42 776 korun. „Pod hranicí minimální důstojné mzdy je 63 procent úvazků. V Praze 48 procent,“ vyhodnocoval Jan Bittner, ekonom z Vysoké školy ekonomické.

„Minimální důstojná mzda slouží k poukázání na to, že i člověk, který 40 hodin týdně pracuje, může zůstat chudý,“ dodává.