Učitelé o změnách, které přijdou: „Zmar, deziluze, frustrace“

Ve školství si člověk nevydělá. O tom čeští učitelé ani nesní.

Učí, protože v tom vidí smysl. Jestli se ale teď na něčem shodují, tak že i motivaci k práci jim posledními kroky Ministerstvo školství bere. Proto se řada z nich chce také připojit do stávky, která se chystá na 27. listopadu.

Seznam Zprávy oslovily čtyři učitele, kteří popisují svůj pohled na současnou situaci.

„Asi bych to pojmenoval slovem deziluze. Když jsem se poprvé dozvěděl o tom, co se chystá a co to bude také v praxi znamenat, tak musím bohužel říct, že se vracíme do minulého tisíciletí,“ vadí učiteli fyziky a matematiky Miroslavu Jílkovi.

Ve školství se pohybuje 25 let, takže si velmi dobře pamatuje doby, kdy učitelské platy sotva stačily na obživu. V tomto směru se podařilo v posledních letech situaci alespoň narovnat. Pomohlo k tomu i loni schválené zákonné svázání jejich výše s průměrnou mzdou. I když tedy stejně pedagogové nedosáhnou na slíbených 130 procent.

„Copak platy, o tom se mluví stále, a jsme na to i zvyklí, že se něco slíbí a pak to vypadá trochu jinak,“ pokračuje Jílek.

„Zásadní je pro nás otázka kvality vzdělávání. Pro mě jako pro matematika jsou kroky Ministerstva školství nepochopitelné, protože ta úspora, kterou si od snížení PHmaxů slibuje, je naprosto neadekvátní tomu, k jaké degradaci českého školství dojde,“ dodává Jílek.

Aby bylo jasné, oč jde – snížení PHmaxů znamená, že školám plánuje ministerstvo od příštího školního roku hradit méně vyučovacích hodin. Hlavně progresivní školy tak nebudou smět tolik dělit hodiny, nabízet tandemovou výuku a otevírat volitelné předměty nebo semináře. Tím má rozpočet ušetřit ročně asi 1,4 miliardy korun.

„Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Nejvíc mi asi vadí, že neustále padá, jaká je školství priorita, a přitom se škrtá a snižuje. Generace, která vyrůstá, na tom bude bita a jsem zvědavá, jestli je bude mít vůbec kdo učit,“ zamýšlí se učitelka Andrea Kubíčková.

Ministerstvo školství sice dělalo průzkum naposledy v roce 2019, vyšlo z něj ale, že školám chybí asi 6000 pedagogů. Od té doby žádný další takový neproběhl. Počet pedagogů mezitím ve školách roste, spolu s nimi ale i počet žáků. Až 15 procent začínajících pedagogů navíc školství opouští do dvou let.

Tenhle kritický bod sice Andrea Kubíčková už minula, ve školství působí čtvrtým rokem, sama ale přiznává, že zatím nemůže říct, jestli chce ve školství zůstat navěky. I kvůli finanční stránce, protože s učitelským platem se rodina živí těžko.

„Mám to vnitřně nastaveno tak, že pořád mi moje práce dává smysl, protože mi dělá radost, když vidím, jak se děti rozvíjí. Nevím ale, jestli chci spojit svou kariéru se školstvím celoživotně,“ dodává Kubíčková.

V diskuzích, které Seznam Zprávy s učiteli vedly, opakovaně zaznívají pocity zklamání ze způsobu, jakým Ministerstvo školství nyní chystá brzdit rozvoj českého školství.

„Já jsem se dosud moc neangažovala ve školské politice. Moc mě to nezajímalo. Měla jsem ale v posledních letech pocit, že se posouváme správným směrem. Pro mě je velmi blízká tematika responzivní výuky nebo formativního hodnocení,“ zamýšlí se nad vývojem českého školství učitelka Aneta Zraková.

Původně do učitelství nesměřovala. Pracovala v korporátu i médiích. Táhlo ji to ale zpět k dětem a posledních deset let učila v mateřské, základní i střední škole.

„V posledních měsících je to ale takový zmar. Pro mě jako pro učitele je to velmi matoucí, protože nečekaně přichází stopka pro aktivity, které se dosud podporovaly. Osobně cítím i poměrně velkou míru frustrace, a možná dokonce vzteku ohledně komunikace, která změny doprovázela,“ říká.

Velmi ji mrzí, že omezení dopadnou na podporu výuky nadaných žáků.

„Jestli máme mít nějaké elity, tak jsou právě mezi nadanými dětmi. Jejich podpora bude ale chystanou změnou zadupána. Už teď jsou přitom možnosti neskutečně omezené. V okamžiku, kdy dojde k dalšímu krácení finančních prostředků, tak ani tohle málo, co děláme, nebude možné,“ vypichuje další aspekt učitelka Zraková.

Učitele zklamaly ale i některé výroky ministra školství Mikuláše Beka (STAN). Ten v poslední době mluvil třeba o „komfortu pro učitele“, který přináší dělení tříd. Zároveň v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že lidé nechtějí platit vyšší daně, aby mohli učitelé dostat větší platy. Pedagogové to vnímají tak, že se vkládá další klín mezi ně a zbytek společnosti.

„Pokud mi někdo bude klást překážky v práci, tak je to pro mě velmi frustrující. A frustrovaný pedagog nemůže být dobrý pedagog. Pokud tyhle změny skutečně budou platit, tak se může stát, že budu řešit, jestli v základním státním školství zůstávat, nebo jít hledat prostor do soukromého sektoru,“ přibližuje učitelka Aneta Zraková.

I bez různých překvapení, která učitelům v posledním roce ministerstvo chystá, je totiž práce ve školství velmi náročná. Nedávno publikovaný výzkum Národního institutu SYRI ukázal, že každý pátý učitel trpí fyzickým vyčerpáním a šest procent splňuje diagnostická kritéria pro syndrom vyhoření.

„Pomáhá mi, když vidím, že výuka klape. Dvacet let jsem si neuměl představit, co znamená vyhoření a proč by se měl člověk vůbec něčím takovým zabývat. V určitou chvíli se to ale může zlomit a pak to jde velmi rychle dolů,“ přiznává učitel Jílek, že je pro něj právě stěžejní, aby cítil ve své práci smysl.

Je potřeba říct, že na školy se toho za pár let opravdu navalilo. Nejdříve covid, kterým se učitelé protloukli, jak se dalo. Poté přibyla náročná opatření po návratu dětí do školy. A nedlouho poté přišel také příliv ukrajinských uprchlíků a s nimi další výzva pro pedagogické sbory, jak si poradit v kolektivu s dětmi, se kterými se sotva domluví. A nyní poslední nálož v podobě chystaných škrtů.

„Je to taková beznaděj. Rozjížděli jsme tandemovou výuku, věnujeme se klima ve třídách a zkrátka jsme cítili, že skutečně jdeme správným směrem. Teď s tím máme najednou přestat, takže si říkáme, že jsme to dělali úplně zbytečně,“ vadí pedagožce Nikole Menšíkové.

Za dvacet let ve školství toho zažila už hodně. Současný krok je ale pro ni o to bolestnější, že přichází v době, kdy měla pocit, že se české školství skutečně zvedá a míří proti malotřídním školám.

„Máme dvě třídy v jedné, máme tak náročnější přípravu a složitější výuku, ale na druhou stranu máme zpětnou vazbu z druhých stupňů, že naše děti jsou velmi kvalitně připravené. Jsou velmi samostatné a nepotřebují třeba větší míru podpory, protože jsou zvyklé pracovat,“ dodává Menšíková.

Že české školství nezamířilo správným směrem, není jen pocit několika lidí. Petici proti „drastickým škrtům“ podepsalo ke čtvrtku přes 12 tisíc lidí.