Ženě odebrali už 10 dětí. Takové případy jsou tu výjimečné, říká odbornice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nechodily do školy ani školky, nedostávaly pravidelnou stravu, neměly k dispozici toaletu a mýt se chodily k potoku. Tři děti ve věku 5, 7 a 8 let, které žily se svou matkou a dalšími čtyřmi dospělými v chatce v Hluboké nad Vltavou, objevila policie v podstatě náhodou.

Jejich životní podmínky vyhodnotili sociální pracovníci jako nevyhovující, matce tak děti na místě odebrali a umístili je do dětského domova. Na případ jako první upozornil zpravodajský portál JčTEĎ.cz.

Server iDnes.cz dodal, že se věcí nyní zabývá OSPOD. Matce už bylo v minulosti odebráno sedm dalších dětí.

Podle Lenky Felcmanové, předsedkyně organizace SOFA (Society for ALL), která poskytuje podporu dětem v ohrožení a zabývá se tématem duševního zdraví, se v českém prostředí naštěstí jedná o ojedinělý případ. „S takovými případy se v České republice tak často nesetkáváme, protože je tady jiný kontext. Nicméně třeba ve slovenských osadách je to asi v ohledu zajištění potřeb dětí mnohem horší,“ říká pro Seznam Zprávy.

V rozhovoru dále popisuje, jak se traumatizované děti obvykle projevují a jak by k nim měl systém v prvních chvílích v ideálním případě přistupovat. Současně nastiňuje i to, jak se může případ dále vyvíjet a za jakých okolností by se mohly děti vrátit do péče matky.

Jaké psychické následky si děti v případech, jako je ten v Hluboké nad Vltavou, typicky odnášejí? Dají se tam vysledovat nějaké společné znaky?

Takto traumatizované děti zpravidla zažívají intenzivní pocit ohrožení. Je pravděpodobné, že už v domácím prostředí, když ještě žily jako rodina se svým otcem, zažívaly násilí, a to byl nejspíše i důvod, proč s nimi jejich maminka utekla. Nicméně už jim nezajistila bezpečí a odešla s nimi do prostředí, ve kterém opravdu strádaly a byla zanedbávána řada jejich potřeb. To v dítěti vyvolává permanentní pocit ohrožení.

Je neustále ve vysokém stresu, a pokud je ten stav navíc dlouhodobý, tak to skutečně ovlivňuje to, jakým způsobem pak funguje v běžných stresových situacích. Tyto děti říkaly, že už si ani nepamatují, kdy třeba byly naposledy ve škole, ve školce, takže je pravděpodobné, že i v tomto kontextu bylo to zanedbávání asi dlouhodobější.

Jak by měly v takových případech vypadat první kroky sociálních pracovníků nebo policie?

To, že policie okamžitě kontaktovala OSPOD a snažila se dopátrat dalších informací, je podle mě ta možná nejlepší cesta. Současně šlo o dost odlehlé místo, a kdyby ze strany policistů nepřišla iniciativa k té chatce vyjet, tak se ta situace třeba odhalí až za mnohem delší čas, kdy mohly být podmínky ještě horší.

Těm dětem by teď určitě mělo být zajištěno bezpečné prostředí. Pravděpodobně byly umístěny do nějakého zařízení okamžité pomoci. Tam je zase velice důležité, aby jim někdo pomohl zorientovat se v tom, co přijde.

Typické pro traumatický stres je, že děti žijí ve velkém chaosu. Nevědí, co bude zítra, v  jejich životě chybí jakákoliv předvídatelnost. Takže se potřebují seznámit s tím, co se bude dít dneska, co zítra, s kým se budou potkávat. A důležité je i to, aby dostaly určitou možnost kontroly, to znamená, aby měly alespoň v některých věcech na výběr – třeba v tom, co si vezmou na sebe.

A z dlouhodobější perspektivy?

Bude asi hodně důležité zjistit, jaký je jejich vztah s maminkou. Jestli existuje nějaká možnost, například pokud by se podpořila v kurzu rodičovských kompetencí nebo terapii, že by pro děti byla dobrým rodičem.

Já mám jen informace zprostředkované z médií, ale údajně měla 10 dětí a většina jí byla odebrána. Pak bude asi i otázkou, jak upravit kontakt s rodiči tak, aby to bylo pro děti co nejlepší. Pakliže k mamince mají citový vztah a dalo by se s tím pracovat ve smyslu, že by se naučila, jak lépe naplňovat potřeby svých dětí, tak bych se to snažila na prvním místě podpořit.

A pokud se to nepodaří? Jaké zbývají možnosti?

Pakliže se ukáže, že je stejným zdrojem ohrožení jako byl tatínek a není tam jakákoliv ochota ke změně, tak bude nutné zvažovat, jaké jsou vhodné formy kontaktu a zda by třeba pro děti nebyla lepší cesta umístění do pěstounské péče.

Ústavní zařízení je z mého úhlu pohledu vždycky tou nejhorší možnou variantou, protože děti si potřebují navázat stabilní, předvídatelný vztah s jednou nebo dvěma pečujícími osobami, což je například v dětském domově poměrně obtížné zařídit. V té pěstounské péči to jde mnohem lépe. Nicméně bude také důležité zmapovat, co mohl třeba systém udělat ještě před tím, než došlo k odebrání dětí.

Ano, jak už jste sama zmínila, matce bylo již v minulosti odebráno sedm dětí. Nabízí se proto i otázka, zdali v tomto případě orgány, které mají zajišťovat ochranu dětí a dohlížet na to, zdali žijí v důstojných podmínkách, něco nezanedbaly.

To je další aspekt. Systém by měl umět dohlížet a případně nabízet podporu právě těm rodičům, u kterých už došlo k nějakému mnohačetnému odebrání. Měl by zmapovat, jak se daří ostatním dětem, protože ty jsou samozřejmě v extrémním riziku toho, že s nimi bude zacházeno stejně. Takže v tomto směru si určitě myslím, že bude důležité dostopovat, jakým způsobem byl vykonáván dohled nad celou tou rodinou.

Kde pak podle vás leží hranice toho, kdy už jsou podmínky v rámci dané rodiny pro dítě natolik nevyhovující nebo nedůstojné, že je nutné ho přemístit do náhradní, ústavní péče? Určitě by se našly i případy, kdy jsou v rodině například špatné finanční podmínky, ale rodiče s dětmi přitom mají dobré vztahy…

Někdy je to hodně těžké určit, ale odebrání je v zásadě nutné ve chvíli, kdy rodič nebo celá situace v rodině dítěti prokazatelně ubližuje – ať už je to přímé násilí fyzické, psychické nebo sexuální. To jsou samozřejmě momenty, kdy je dítě bezprostředně ohrožené na zdraví a životě a kdy bychom neměli vůbec váhat a tu situaci začít okamžitě řešit.

A co případy, ve kterých jde právě o zanedbávání? Kdy rodinné prostředí dítěti neposkytuje důstojné podmínky pro život?

Často se děje, že jsou zanedbávány jen některé potřeby, třeba vlivem snížené socioekonomické situace rodiny. A v Česku stále ještě odebíráme relativně vysoký počet dětí čistě z ekonomických důvodů, vztah mezi dítětem a rodiči ale přitom nemusí být vůbec narušen.

Proto je pak důležité zvažovat, jestli neexistují nějaké formy podpory, které by mohly doplnit deficitní schopnosti rodiny a zajistit nenaplněné potřeby dítěte. V každém případě ale nedává smysl vytrhávat dítě z citové vazby, která je stabilní.

V tomto případě naznačují výpovědi dětí i nedůstojné hygienické podmínky, zanedbané stravování i školní docházku. Jak často se s takovými případy v českém kontextu setkáváme?

To, že by se děti musely mýt v přírodě a neměly k dispozici toaletu, to zase tak běžné nebývá. Řekla bych, že takhle extrémních případů, kdy děti žijí v zimě, jsou hladové a nemají přístup k základní hygieně, jsou tady jednotky. V České republice se s tím zase tak často nesetkáváme, protože je tady jiný kontext. Nicméně třeba na Slovensku v těch osadách je to asi v ohledu zajištění potřeb dětí mnohem horší.

Není raritou, že část lidí má tendenci podobné případy bagatelizovat, přičemž argumentují tím, že děti jsou ještě malé a nebudou si z traumatické zkušenosti nic pamatovat…

To je strašná mýlka. Traumatický stres má největší negativní vliv právě v dětském věku, protože ovlivňuje vývoj mozku dítěte a to, jaké se v něm utvářejí nervové spoje. Dokonce se říká, že nejkritičtějším obdobím jsou první tři měsíce života. Pokud během nich dítě nezažije pozitivní vazbu s primárním pečovatelem, tak to má mnohem větší devastující účinky, než kdyby bylo v pozdějším věku mnoho let týráno. Takže čím mladší dítě je, tím horší dopad traumatický stres má.

Potřebujeme korigovat tento společensky rozšířený názor, že děti všechno vydrží. Mnoho lidí si totiž nese ze svého dětství trauma, které zůstávalo neřešené po generace. Dlouhou dobu to bylo tabu, ale ukazuje se, že láskyplný pečující vztah je pro zdravý vývoj dítěte tím nejdůležitějším.