Článek
O úmrtí informoval deník Právo, kterému to sdělila její dcera Klaudie Hepnerová.
Eva Zaoralová byla uznávanou filmovou teoretičkou, publicistkou a překladatelkou. Víc jak čtvrtstoletí pracovala společně s Jiřím Bartoškou ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, společně jej pozvedli mezi prestižní evropské filmové přehlídky, k čemuž ona značně přispěla svou erudovaností a noblesou.
V roce 1994, kdy byla založena nadace pověřená uspořádáním 29. ročníku karlovarské přehlídky, Zaoralová stanula v jejím čele. Společně s Jiřím Bartoškou a s dalšími spolupracovníky vytvořili moderní podobu festivalu, na čemž měla Zaoralová se svým neomylným instinktem pro výběr kvalitních filmů lví podíl. Napsala i knihu o historii tohoto festivalu, kterou představila na jeho 50. ročníku. Do publikace dala fakta, postřehy, historky a hlavně objektivní informace. Do Varů jezdila už od začátku 70. let jako novinářka.
Do roku 2010 byla Zaoralová uměleckou ředitelkou karlovarské přehlídky. Poté svou funkci předala Karlu Ochovi, jako umělecká poradkyně ovšem zůstávala nedílnou součástí týmu, který se zformoval pod jejím vedením. I dalším ročníkům udávala podobu svým neomylným vkusem, znalostmi zvláště italské a francouzské kinematografie i výjimečnými osobními kontakty.
„Nikdy mne nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu 'celebrita': už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici nebo v tramvaji a všichni, vždy zdvořile a mile, mi třeba jen pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival,“ řekla v jednom rozhovoru Zaoralová, která se těšila i neustálému zájmu médií. Dala stovky rozhovorů a ocitla se na stovkách fotografií, často ve společnosti velkých hereckých hvězd a světových filmařských celebrit.
„Nemohu předstírat, že mne to netěší, ale na druhé straně se trochu stydím, protože na tom, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je dnes stavěn v České republice i v zahraničí opravdu vysoko, nemám zásluhy jen já, ale celý náš tým,“ dodala.
Od tlumočení k filmu
Narodila se jako Eva Šebánková 28. listopadu 1932 v Praze v rodině architekta Jana Šebánka a jeho ženy Marie Šebánkové, i dědeček z matčiny strany, Viktorin Šulc, byl povoláním architekt. Původně studovala češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově (později přidala i italštinu), zprvu pracovala jako tlumočnice.
Druhý manžel, filmový historik Ivo Hepner, ji začal vodit na projekce na FAMU, a tak se zrodila její láska k filmu. Nejdříve překládala odborné texty z italštiny a francouzštiny, později začala o filmu i sama psát.
Kdykoliv to situace umožňovala, jezdila Zaoralová i na filmové festivaly. Na festivalech v San Remu, Bergamu, Benátkách či Cannes se jí díky jejímu profesionálnímu a přirozeně noblesnímu vystupování dařilo propagovat československý film a vytvořit si bohaté kontakty, které později zúročila v Karlových Varech.
Od konce šedesátých let byla Zaoralová redaktorkou časopisu Film a doba, několik let i jeho šéfredaktorkou. Knižně či časopisecky vyšly desítky jejích překladů, autorských článků a publikací věnovaných především francouzskému a italskému filmu. Podílela se i na překladech řady známých filmových děl, hlavně z italštiny a francouzštiny. Vedle karlovarského festivalu zanechala stopu i na dalších filmových přehlídkách, zasedala v porotách přehlídek v Benátkách, Berlíně, Cannes, Mannheimu a Wiesbadenu a jako novinářka se podílela také na práci Mezinárodní federace filmového tisku.
První dáma české filmové kritiky byla třikrát vdaná, jejími manžely byli chemik Jan König, filmový historik Ivo Hepner a publicista, scenárista a režisér Zdeněk Zaoral.
Za svou práci byla v roce 2010 vyznamenána Medailí za zásluhy, v roce 2012 převzala insignie důstojníka francouzského Řádu umění a literatury, na MFF v Cannes získala plaketu za dlouholetou žurnalistickou činnost. Cenou za umělecký přínos na ni pamatoval před lety i karlovarský filmový festival a v roce 2017 získala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.
