Zemřel Karel Schwarzenberg. Příběh knížete, který vkročil do české politiky

Už v týdnu byl bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg převezen do vídeňské nemocnice. Podle jeho okolí šlo o plánovaný pobyt.

Do vídeňské nemocnice byl Schwarzenberg transportován letecky. Server Echo24 s odvoláním na zdroj z rodiny napsal, že politik byl poslední dva dny v kritickém stavu a v umělém spánku. „Odešel v rodinném kruhu,“ uvedl také web.

Jeho úmrtí pak na sociální síti X potvrdil spoluzakladatel TOP 09 a exministr financí Miroslav Kalousek.

Bývalý ministr zahraničí a čestný předseda TOP 09 musel být kvůli blíže nespecifikovaným zdravotním potížím hospitalizován opakovaně. Během pobytu v nemocnici ale komunikoval s novináři – naposledy když komentoval rozsudek nad bývalým poslancem TOP 09 Dominikem Ferim minulý týden.

28. října se Schwarzenberg nezúčastnil ceremoniálu předávání státních vyznamenání, kdy mu Petr Pavel propůjčil Řád Bílého lva. Nejvyšší tuzemský řád za něj převzal jeho syn Jan.

Lepšího průvodce na cestě zpoza železné opony si Česko nemohlo přát. Karel Schwarzenberg byl vzdělaný, měl zakořeněný smysl pro službu a mimořádné kontakty po světě. A díky svému rodinnému majetku a zázemí byl nezkorumpovatelný.

Jak se dostanete ve Vídni ke knížeti? Projdete Schwarzenbergským náměstím, kolem jezdecké sochy Karla Filipa Schwarzenberga až dojdete ke Schwarzenbergskému paláci. Možná až při procházce rakouskou metropolí si člověk uvědomí, s jak rozměrnou osobností se měl v Karlu Schwarzenbergovi možnost potkávat.

V české politice dbal na přístupnost až lidovost. Leckdo by mohl říct, že je mnohem lepší bonmotér než muž, který se nakonec stal jeho životním soupeřem, Miloš Zeman. A politické gagy byly součástí jeho komunikace ještě před tím, než facebook objevil Andrej Babiš a jeho PR mágové.

„Poněvadž ty magory trošku znám, vím, že demonstrace budou pokračovati,“ prohlásil třeba Schwarzenberg na adresu Rakušanů a jejich protijaderných postojů zkraje svého působení v roli ministra zahraničí. Tehdy obezřetní Češi, desetiletí masírovaní protišlechtickou propagandou, poprvé trochu v širším měřítku roztáli.

Vrcholný moment Karla Schwarzenberga přišel v roce 2013, kdy se v prezidentské volbě postavil Miloši Zemanovi a jeho špinavé kampani, aby hájil odkaz roku 1989. A to i za bolestivého osobního nasazení. Každý den následující zemanovské desetiletky ukazoval, jak zásadní a hluboký střet to byl. A zůstává dál.

Schwarzenberg, kterému se v politických a společenských kruzích neříká jinak než Kníže, se narodil v Praze v roce 1937. Dětství strávil na Orlíku a v jihočeských Čimelicích. Po komunistickém puči v roce 1948 byl jeho rodině coby nežádoucí aristokracii zabaven majetek a „orličtí“ Schwarzenbergové se uchýlili do Rakouska.

Hlavou obou větví Schwarzenbergů, orlické i hlubocko-krumlovské, se stal Karel v roce 1965, kdy zemřel jeho předek Jindřich ze Schwarzenbergu. Kvůli povinnostem při správě schwarzenbergského majetku přerušil tehdy studium práv a lesnictví.

Dva roky poté si vzal za ženu lékařku s rodokmenem Theresu Schwarzenbergovou. Jejich love story byla životní, ale také složitá.

Během manželství se narodily tři děti, prostřední syn ale vzešel z nemanželského vztahu Therese s rakouským politikem Thomasem Prinzhornem. Ani Schwarzenberg nežil monogamně. V roce 1988 se manželé rozvedli. Pouto ale nikdy nezpřetrhali. O dvacet let později si Karel Theresu, která v mezičase prodělala nehodu na lyžích s vážnými následky, vzal za ženu podruhé.

Na svou rodnou zemi Schwarzenberg nezapomněl ani ve víru vídeňského veřejného života. Na jednom ze svých zámků založil Československé dokumentační středisko, archiv tehdy zakázané literatury. V roce 1984 se stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. A i z této pozice se angažoval na podporu československého disentu.

Po roce 1989 se postavil po bok sametového lídra Václava Havla, s nímž už ho v té době pojilo dlouholeté přátelství. V létě 1990 se stal Havlovým kancléřem. Kromě formální agendy byl - podle legend - rádcem na všech frontách, třeba i v tom, jak se obléct na setkání s královnou. Ta saka měl tehdy české delegaci i nakoupit.

Dokud byl politicky aktivní Václav Havel, držel se Schwarzenberg spíš v pozadí. Například jeho sídlo, zámek Dřevíč se stal neformálním centrem politického a společenského života.

Od roku 1996 byl také vydavatelem vlivného politického týdeníku Respekt. A to i v době svých politických aktivit. Menšinovým vlastníkem byl až do roku 2012, kdy se vydavatelem časopisu stal Schwarzenbergův někdejší obchodní partner, finančník Zdeněk Bakala.

Do politiky se na vlastní triko pustil v roce 2004, kdy uspěl ve volbách do Senátu. Zastupoval Prahu 6. O tři roky později dosáhl na vrchol - díky nominaci Strany Zelených, zejména jejího tehdejšího šéfa Martina Bursíka, se stal ministrem zahraničí.

Bylo to v časech, kdy se česká diplomacie ocitla na mezinárodním výsluní - chystalo se historicky první české předsednictví Evropské unii (2009) a vláda Mirka Topolánka jednala s USA o umístění amerického radaru v Brdech.

Zkrátka, děly se věci. Zkušený a sebevědomý Kníže - světák vyvažoval horkou hlavu Topolánka i nažhavenost českých politiků a diplomatů v historických kulisách.

Tentokrát už ale Kníže nebyl jen „průvodcem“ či jakýmsi starosvětským garde, jako tomu bývalo za Havla. Rodil se Schwarzenberg politik.

A nešlo jen o vznešené jeviště zahraniční politiky, kde měl své místo pevné a těšil se respektu a zájmu zvenčí jako žádný český ministr zahraničí před ním a zatím ani po něm. Stále více zabředával do „bahna“ domácí politiky - úrodného, ale zároveň patřičně špinavého.

Schwarzenberg nepochybně byl morální autoritou, když byl politicky na vrcholu. Bylo to v dobách, kdy se zdálo, že největším problémem byla všudypřítomná korupce. A tyto kauzy se ho coby z podstaty zámožného muže nikdy ani týkat nemohly. Svým způsobem byl předchůdcem babišovské, tak úspěšné figury: jsem bohatý - nemám důvod krást. Byť samozřejmě v tom schwarzenbergském pojetí to mělo přeci jen trochu jiný styl - a hlavně to bylo bez pachuti privatizací a dotačních podvodů.

Když se řekne morální autorita, není řeč o „tatíčkovské“ figuře. Poloha, která byla Schwarzenbergovi nejbližší, byla až jakási poťouchlost. Tady stojí za vzpomínku jeho „souboj“ s lidoveckým vicepremiérem Topolánkovy vlády Jiřím Čunkem. Na nejasnosti v Čunkových financích si v roce 2007 najal americké detektivy ze soukromé agentury Kroll - bylo to, jak jít na mouchu plamenometem. Ale fungovalo to.

I kvůli Schwarzenbergově autoritě byl pro mnohé šok, když se politicky spojil s Miroslavem Kalouskem, v jehož osobě se potkávají kauzy z netransparentních devadesátých let a politický pragmatismus nejhrubšího zrna. Podle legendy se sblížili i díky tomu, že při jednání Topolánkovy vlády seděli vedle sebe - Kalousek tehdy byl ministrem financí za lidovce.

Schwarzenberg s Kalouskem v roce 2009 založili politickou stranu TOP 09. Další - dnes by se řeklo „twitterovou“ - legendou se stalo připodobnění Kalouska k „pytlákovi, který se stal hajným“ - tak prý ostatně aristokraté postupovali odnepaměti.

Ale ať už si dnes spojení Kníže + Pytlák/Hajný vysvětlíme jakkoli, nemělo by chybět to, že Schwarzenberga politika začala zjevně bavit. A strana, která ho do vysoké politiky vytlačila, tedy Zelení, které alespoň v tom západoevropském pojetí zelených stran byl opravdu asi Schwarzenberg ideologicky nejblíže, se v té době ocitla v krizi a začala se utápět ve vlastních sporech - až je na české politické scéně v druhé půlce desátých let předběhli u jejich přirozených voličů Piráti.

Celkem jistě Schwarzenberg nehledal v politice rychlé živobytí, jako mnozí transformační politici, ani nic nenasvědčovalo tomu, že by bažil po moci. Jednou z ingrediencí Schwarzenbergova politického angažmá nepochybně byla jeho viditelná radost z toho, že jeho domovina, s níž měl přece jen složitý vztah, „přijala“ jeho službu.

TOP 09 byl zprvu obrovský úspěch. Kalouskova kombinace vyšla dokonale: Schwarzenberg přitáhl městské voliče, venkov dodali odštěpky lidovců a nově se formující hnutí Starostů. Ve složitých volbách v roce 2010 topka dosáhla na 16,7 procenta a byla z toho překvapivá pravicová vládní koalice v čele s ODS a krajně podezřelou formací Věci veřejné.

Byla to hodně rozhrkaná jízda - a vše mířilo k průšvihu. Schwarzenbergův odkaz z této doby byl jeho souboj uvnitř vlády s ODS, která si stále více zahrávala s protiunijními postoji a zároveň zpochybňovala hodnotově orientovanou „havlovskou“ zahraniční politiku a začala pokukovat po Číně.

Podobně jako první vláda, v níž Kníže seděl, tedy ta Topolánkova, i ta Nečasova skončila nestandardním pádem kabinetu v roce 2013.

Ale ještě před tím přišlo - z českého pohledu - Schwarzenbergovo velké politické finále. Přišlo zničehonic během historicky první přímé volby prezidenta. Ještě v den volby v prvním kole nic nenasvědčovalo tomu, že by Kníže, který do klání vstoupil s punkerskou image, měl postoupit do druhého kola. Ale stalo se. Utkal se v něm s tehdy expremiérem Milošem Zemanem, který na Hrad vyrazil ze svého důchodu na Vysočině.

Dnes už dobře víme, že šlo o střet o to, kam má Česko patřit - jestli na západ, nebo zda má mít jakýsi neutrální status, což mělo jen maskovat sbližování s Ruskem, které s vůdcem Vladimirem Putinem znovu začínalo nabírat na síle. Rukavice šly dolů.

Byla to drsná volební kampaň. Schwarzenberg vydržel všechny osobní útoky a rozhodl se hlavně nezpronevěřit svým celoživotním postojům - a to i když došlo na citlivá témata, jako byl zejména odsun Němců po druhé světové válce. Tato a podobné emoce, zakořeněné v časech komunismu, nakonec předvolební debaty převálcovaly.

Kampaň ukázala mnohé. Mimo jiné to, že představa, jak se Česko může snadno a rychle posunout mezi tradiční demokracie západního typu, byl jen sametový sen. Ale Karel Schwarzenberg v kampani, stejně jako v celém svém životě, ukazoval cestu, jak na to, i když zrovna on sám nepochybně věděl, že to není snadné.