Že chceme ovládnout svět? Nesmysl, politika je pro nás tabu, říkají zednáři

Čeští zednáři letos slaví 100 let od ustavení své Veliké Lóže, která pod sebou sdružuje jednotlivé zednářské lóže v Česku. Těch je v současné době aktivních 28. 

I proto se organizace, která je dlouhodobě obestřena řadou tajemství a mýtů, rozhodla nechat veřejnosti trochu nahlédnout pod pokličku a připravila ke svému stoletému výročí velkou výstavu.

Seznam Zprávy oslovily k rozhovoru českého zednářského velmistra Petra Komárka a jeho zástupce Libora Adamce. V rozhovoru popisují, jak se stát součástí zednářského společenství, proč mezi sebe zednáři nepouštějí ženy nebo jak by vypadal svět, kdyby se naplnila slova konspirátorů a zednáři by svět ovládli. „Takový svět by byl milý, laskavý, tolerantní. Lidé by pracovali na svém hrubém kameni, duchovních a morálních vlastnostech,“ říká Komárek.

K čemu vůbec naše společnost svobodné zednáře potřebuje?

Petr Komárek: Zednáři jsou společenství lidí, kteří se sjednotili s myšlenkou pracovat na vnitřním chrámu každého zednáře. V angličtině tomu říkají „Making good man better“.

Což znamená, že pokud jste dobrým člověkem a projdete přijímacími pohovory, tak zednářství by vám mělo pomoci v tom, jak se vnitřně ještě zlepšit. Jak ten svůj, jak my říkáme, hrubý kámen opracovat tak, aby dobře zapadl do stavby jak vašeho vnitřního chrámu, tak do chrámu celé lóže, Veliké Lóže a následně celé společnosti. Protože když se stanete lepším člověkem, tak i přeneseně v profánním (neduchovním, pozn. red.) světě působíte tak, že se snažíte o dobré věci.

Prvotním impulsem pro vstup k zednářům by tedy místo šíření všeobecného dobra měla být spíše snaha pracovat sám na sobě?

Libor Adamec: Já bych řekl, že zednářství kombinuje prvky vnitřního rozvoje, spolupráce a etiky a zdůrazňuje důležitost práce na sobě samém jako způsobu, jak přispět ke společenskému a morálnímu pokroku. Každý zednář však může své zapojení do této organizace chápat a prožívat osobně.

PK: Pokud připustíme určité karmické zkušenosti a připustíme přenášení duší z jednoho života do druhého, tak si každý přináší určitou karmickou zátěž, se kterou jde na tento svět. Má nějaký úkol, který zde musí zvládnout, aby se celkově posunul zase o úroveň výš. Zednářství nám pomáhá najít cestu k tomu, jak na sobě pracovat tak, abyste úkol tady na světě splnili.

Zednář tedy musí být nějakým způsobem duchovně založený člověk? Ateista, který na karmické záležitosti nevěří, u vás neuspěje?

PK: Jedním z předpokladů pro přijetí do zednářského řádu je víra v existenci vyššího principu. Pro někoho ho představuje Bůh, někdo mu říká Vesmír, někdo Příroda. V zednářství pro něj používáme termín Veliký Architekt Všehomíra. Pokud jste bezvěrec a tyto myšlenky nemáte, tak pro vás by zednářství ani nebylo vhodné.

LA: Svobodné zednářství je duchovní řád. Spirituální složka je jeho nedílnou součástí. Byť navenek asi méně viditelná než ta stránka společenská.

PK: Samozřejmě připusťme, že jsou mezi námi lidé různí - někdo je technicky zaměřený, má selský rozum, stojí takzvaně nohama na zemi. Ale to přesto neznamená, že by nevěřil ve vyšší bytost, ve vyšší sílu.

Jak vycházíte s církvemi, které mají na vztahy s vyššími bytostmi patent?

LA: My s církvemi žádné oficiální formální vztahy nemáme. Jsme nezávislý spolek.

PK: Členem řádu se může stát katolík, muslim, žid, pohan. Když člověk věří ve vyšší moc, může se stát zednářem. Jednou z našich velkých devíz je tolerance a připouštění osobních názorů. My nemáme žádný problém s církvemi, o ničem se s nimi nepřeme, necháváme je být. Pokud církev měla vůči nám v minulosti výhrady, tak to byly výhrady té církve, nikoliv naše.

V Čechách bych řekl, že máme korektní vztahy. Mohou však být země, které jsou nábožensky rigidnější, a tam si umím představit, že je zednáři mohou svým přístupem iritovat. Tím, že my připouštíme různá vyznání – katolictví, protestanství, islám, buddhismus, konfuciánství, tím můžeme být trnem v oku církvi v zemích, kde není tak tolerantní pohled na víru jako v současné době u nás.

Máte vůbec bratry v zemích, jako jsou třeba Saúdská Arábie nebo KLDR?

LA: My, jako Veliká Lóže ČR, se takzvaně uznáváme s více než 200 obediencemi, tedy svazy lóží v daných zemích. Pokud je mi známo, tak v Saúdské Arábii regulární Veliká Lóže není a v KLDR zřejmě taky nebude, protože pro fungování svobodných zednářů je potřeba určitá demokracie. Zednáři vždy fungují ve shodě s místními zákony. Dodržujeme zákony této země, navíc si na sebe klademe i přísnější měřítka v morální a etické rovině.

To jsou i důvody, proč se lóže v roce 1938, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, a poté po roce 1951, uspaly. To se děje, když zednáři nemohou být konformní s daným režimem a jeho nedemokratickými postupy.

Tedy i vaše názorová tolerance má svoji míru…

PK: Tolerance je výbornou vlastností, pokud se jedná o toleranci názorů, které nevystupují ze spektra obecně přijímaných morálních hodnot. Protože zednářství je systémem morálních hodnot, který je zahalen různými alegoriemi a ilustrován různými symboly, tak stojí na straně dobra. Fašistický režim je na té druhé straně, tam tedy naše tolerance končí. To samé se týkalo komunistického režimu a dalších diktatur, které nejsou v souladu s morálními principy tak, jak je chápeme.

Říkáte o sobě, že máte jakýsi samočisticí mechanismus, který zajistí, aby se mezi vás nedostali lidé, kteří morálně neodpovídají, třeba mohou být součástí organizovaného zločinu. Jak si ten mechanismus mám představit?

LA: Úplně interní mechanismy odhalovat nebudeme, ale vše má svůj rytmus a tempo, trvá to delší dobu. Když je někdo přijat do řádu, stává se nejprve učněm. Ten má nějaké povinnosti a úkoly a má přístup k některým informacím. Následuje minimálně roční období, než se propracuje do dalšího stupně – tovaryše. Vlastní procedury přijímání jsou nastaveny tak, aby se o člověku zjistilo, zda je dobré pověsti a dobrých mravů. Zda je vhodný pro to, stát se členem, nejen po morální stránce.

Jakým způsobem se k vám noví členové dostávají?

PK: Základem přístupu do zednářského řádu je, že dotyčný hledající zaklepe na dveře lóže. My neprovádíme žádný nábor, neoslovujeme lidi, jestli se nechtějí stát zednářem. Zednářství má svoji historii a aureolu a lidé, kteří se o tento duchovní směr zajímají, si o něm něco nastudují a většinou se snaží dobrat k zasvěcení. My, protože máme rádi nové členy, jim ty pomyslné dveře, na které by mohli zabouchat, zpřístupňujeme třeba prostřednictvím internetu.

Zaklepat může kdokoliv zvenku, ale samozřejmě i hledající, kteří už byli ve styku se zednářem. Ať už ho měli v rodině, nebo mají kolegu v práci, souseda, či se znají z nějakých aktivit. Ten, kdo je ve styku se zednářem, pro nás je určitou malou zárukou, že by nám nepustil do řádu někoho, kdo by si to nezasloužil.

LA: U adeptů, kteří nikoho takového nemají, je proces delší, protože každý musí mít svého ručitele, jenž danou osobu musí poznat natolik, aby za ni byl ochoten ručit. Pokud někdo zednáře, který by ho znal dlouho, ve svém okolí nemá, tak je mu ručitel přidělen. A teprve po měsících či letech se může ucházet o členství.

Jsou typy lidí nebo lidé s konkrétním povoláním, kteří k vám mají cestu snadnější?

LA: V našem řádu najdete členy mnoha různých povolání. Možná tam bude procentuálně o něco více učitelů, lékařů a právníků, kteří se etickými problémy zabývají i profesně, a tudíž si možná více kladou otázky, na něž poté v našich debatách hledají odpověď.

PK: Ale civilní profese u nás opravdu nejsou tak důležité. Můžete sedět v lóži se sportovcem, umělcem, instalatérem i politikem.

Je možné, aby v lóžích byli současní politici? Mají pro vás dostatečný morální kredit?

PK: Možné to je, nicméně politika a náboženství jsou dvě základní oblasti, o kterých se v lóžích nebavíme. Úplně je vynecháváme. A pokud se politik rozhodne být svobodným zednářem, tak politická kariéra je jeho osobní životní cestou. Do té mu nemluvíme. Nicméně své politické názory a preference do lóže nesmí zanášet, protože politika a náboženství opravdu stojí mimo náš zájem.

V našem řádu jsou i politici, ale není jich až tolik, kolik by si lidé mohli myslet.

Kolik zájemců ročně máte a kolik jich uspěje?

PK: My jsme poté, co v roce 1951 byla Veliká Lóže uspána kvůli komunistickému režimu, obnovili naši činnost v roce 1990. V té době jsme měli 28 původních členů, kteří ještě pamatovali dobu ze začátku 50. let. Z tohoto čísla se postupně dostáváme až na číslo mezi 600 až 700 členy. Jdeme cestou, kdy se snažíme preferovat kvalitu nad kvantitou, aby naši členové byli opravdu hodnotní lidé. Není kam chvátat, jdeme krůček za krůčkem. Ale počet našich členů se každoročně zvyšuje.

Na druhou stranu řada členů odchází na Věčný orient (zemře, pozn. red.).

Hlásí se k vám hodně naivních snílků, kteří o vás mají románové představy, ale vlastně vůbec nevědí, do čeho jdou?

PK: Takoví hledající se k nám hlásí. Na druhou stranu se s nimi dá pracovat a je možné je postupem času dobrat k tomu, o čem zednářství je, aby měli relevantnější informace, než jak si přečetli v románu Alexandera Dumase. Mají hodně času se rozhodnout, jestli je to cesta, kterou chtějí jít.

Horší je, že občas se hlásí i členové, kteří opravdu chtějí obrazně ovládnout celý svět a vidí u nás nástupní stanici, jak se vyšvihnout do sedla. Takové my se snažíme pomocí našich způsobů odhalit. Když nastupujete s touhou ovládnout svět, ale čtyři roky se nic neděje a pořád jste na začátku, leckoho to přestane bavit, nebo se do té doby projeví. V zednářství není kam chvátat, je to opravdu práce na vlastním kameni.

O zednářích někteří lidé často říkají, že jim jde o moc, chtějí ovládat svět, nebo ho už ovládají. Co takovým lidem odpovídáte?

PK: Rád bych se takového člověka zeptal na více detailů, abych věděl, kam se obrátit, až budu mít mocenské ambice a budu ten svět chtít skutečně ovládat. (Rozesměje se.)

Jak by vlastně takový svět ovládaný svobodnými zednáři vypadal?

PK: Byl by milý, laskavý, tolerantní. Lidé by pracovali na svém hrubém kameni, duchovních a morálních vlastnostech. Jedna z našich stránek, která je součástí našich rituálů a života, je charita. Na všech našich akcích na závěr koluje takzvaná „mošna vdoví“, do které každý bratr podle svých současných možností přihodí nějaký obolus, ten se sečte a dá se na charitativní účely.

My to nikde neprezentujeme, protože pro nás není měřítkem, aby nás někdo hodnotil, kde pomáháme a kolik jsme dali. Ale i takový by byl svět, abychom těm, kterým je opravdu shůry dáno méně, jejich úděl ulehčili a napomohli tomu, že i oni zůstávají platnými členy naší společnosti. Náš svět by byl i svým způsobem osvícený, nebylo by v něm místo pro totalitní praktiky a podobně. Takový Mirek Dušín…

Co vám vlastně na tuhle vaši aktivitu říkají manželky?

LA: Mají možnost se některých setkání i účastnit, protože pořádáme řadu společenských akcí i pro partnerky a rodiny. Mají možnost poznat ostatní bratry a vědí, s kým trávíme večery. Pro lepší odpověď byste se ale asi musela zeptat přímo jich.

Jde mi o to, že ženy jsou většinou dost nohama na zemi, tak jestli nad vašimi aktivitami třeba jen mávnou rukou a řeknou si: chlapi si hrajou na tajemná společenství…

PK: Přesně tak. My je nechceme nudit těmi našimi hrátkami po večerech. Ale na druhou stranu zase ony vědí, že tím, že jsme čistě mužský řád, netrávíme večery nějakými alotriemi.

Neustále zdůrazňujete, že ctíte demokracii, kdy je vám jedno, jestli je váš člen křesťan, či muslim, jakou má barvu pleti, sexuální orientaci… proč vám tedy vadí, že je někdo žena? Zde tolerance končí?

PK: Podle mě to asi vzniklo z historických kořenů, kdy ženy v období, kdy zednářství začalo vznikat, neměly rovné společenské postavení a práva. V zednářství udává tón zejména Spojená Veliká Lóže Anglická (UGLE), a ta tento požadavek a tuto premisu má pořád ve svých pravidlech. Čili kdo chce být regulérním zednářem, tak vstupuje do čistě mužského řádu.

Je možná ještě dobré říct, že si umím představit, že několik žen ve velké mužské společnosti by mohlo být rušivým elementem, protože mužská koncentrace na důležité téma poleví při koncentraci na ženu. Je to podle mě čistě přirozená záležitost a mohlo by to vést i ke svárům a rozrušení harmonie v té lóži. I tomu se asi tenkrát tvůrci pravidel chtěli vyhnout.

Na druhou stranu musím říct, že jsou založeny i ženské řády, které fungují na podobném principu. Jsou určité oblasti, ve kterých si muži rozumí lépe a i ženy si rozumí lépe. A to vůbec neznamená, že společně se poté nemohou v jiných oblastech setkávat a fungovat.

LA: Je potřeba se na to dívat optikou doby, což je několik století zpět. Ale existují i smíšené nebo čistě ženské řády.

PK: My je ale nepovažujeme za regulární řády. Regulární je jen mužský řád. Ale samozřejmě uznáváme, že se v nich setkávají lidé podobných etických hodnot a myšlení, proto náš vztah k nim je velice tolerantní.