Článek
Původně rekreační areál Vlaštovka, následně ubytovna pro zahraniční pracovníky. Dvě třípatrové budovy spojené prosklenou chodbou. Od vypuknutí války tu žijí uprchlíci z Ukrajiny. Momentálně jich je kolem 45. V drtivé většině maminky s dětmi, ženy v důchodovém věku a pár seniorů.
V zahradě za budovou je vyhrabaná díra, provizorní pískoviště. Děti si v něm hrají s hlínou. Včetně dvouletého Arťoma a tříleté Nikoly, jejichž maminky Teťanu Tolsťihinu a Liliu Kostyšinu napadli minulou neděli tři muži zjevně pouze kvůli tomu, že jsou Ukrajinky. Teťana a Lilia dávají rozhovor novinářům.
Děti si vyhrají kdekoliv. I v hlíně za barákem.
Děti mezitím hlídají dvě ženy, Katerina s Nasťou. „Je nám těch děvčat i toho, co se stalo, velmi líto. Nečekali jsme to,“ říká Katerina.
Pro všechny na ubytovně to byl šok. S agresí ze strany Čechů se dosud nesetkali.
„Nic takového. Všichni jsou k nám milí, pozitivní, žádné špatné zkušenosti nemáme,“ popisuje osmadvacetiletá Nasťa. U jejích nohou si hraje dvouletá dcerka.
„O Česku mohu říct jen to, že se klaním až k zemi, a velmi vám děkuju,“ navazuje Katerina. „Žijeme tu zadarmo, dostáváme od vás peníze. Lidi se k nám staví dobře. Dokonce nám přinášejí i nějaké věci přímo do ubytovny,“ vypočítává. Do Česka utekla počátkem minulého března z Oděské oblasti.
Lilia poté, co se probudila z bezvědomí.
Po brutálním napadení Liliy, která utrpěla zlomeninu čelisti a nosu, a Teťany s pohmožděninami obličeje a hlavy se atmosféra na ubytovně změnila. Nic na tom nemění fakt, že plzeňská policie obvinila osmačtyřicetiletého muže z ublížení na zdraví a z výtržnictví a bude pro něj požadovat vazební stíhání.
„Do té doby jsme se tu cítily bezpečně, dokonce jsme ani nezamykaly dveře do vlastních pokojů. Teď jsme začaly,“ přiznává Katerina.
Další žena, která se nachomýtne na zahradě, také pozbyla pocit bezpečí.
„Máme tiché večery. Všichni máme strach. Předtím jsme zamykaly jenom jedny vchodové dveře, teď máme zamčené úplně všechny. Když jde někdo ráno do práce, tak může jen hlavním vchodem,“ uvádí příklad.
Na děti dohlíží osmadvacetiletá Nasťa Petrova.
Řada žen žije ve Vlaštovce ve skromných podmínkách už půldruhého roku. Pomáhají si a podporují se. Navzájem si třeba hlídají děti, aby mohly chodit do práce. Ve sklenících za budovou pěstují vlastní zeleninu.
Ze zápraží sledují dění v okolí osmapadesátiletá Irina z Izjumu v Charkovské oblasti a osmadvacetiletá Oksana z Čerkasy, města ležícího na pravém břehu středního toku Dněpru.
„Jak může někdo zbít ženy s dětmi?“ ptají se samy sebe. Nerozumí tomu. Také hovoří o strachu a ztrátě pocitu bezpečí. Současně ale vyjadřují vděčnost, že tu mohou být.
Bývalá prodavačka Oksana a bývalá kuchařka Irina.
Irině ukazuji fotografie z Izjumu z března minulého roku, když jsem městem projížděl. Poznává budovy, které jsou ale zničené a vybombardované. A tečou jí slzy. Ráda by se vrátila domů, jako prý řada žen na ubytovně, ale nejde to. „Zatím,“ doufá.
Správce ubytovny se jmenuje Maximus Homon, původem ze západoukrajinského města Rovno. Umí česky, a tak uprchlicím z ubytovny pomáhá. O útoku se dozvěděl hned v neděli večer, kdy ho kontaktovala policie.
„V pondělí ráno jsem doprovázel na výslech Teťanu. Ve středu pustili Liliu z nemocnice a na výslech si ji pozvali na další neděli. Pomáhal jsem jim tlumočit. To, co vypověděly policistům, se shoduje s tím, co vám řekly v rozhovoru,“ uvádí.
Ve Vlaštovce získalo azyl momentálně 45 ukrajinských žen, dětí a seniorů.
Zlatí Ukrajinci
Vedle ubytovny teče říčka, za ním jsou sportovní a dětské tábory a vedle rodinné vilky. Z jedné vyjíždí do práce Jiří Svatoš, zaměstnanec zdejšího muzea v Plasích. O útoku na Ukrajinky slyšel.
„My tu máme v pohodě soužití. Nemám žádné negativní zkušenosti. Občas tu bývá z ubytovny slyšet hlahol, ale vůbec mi to nevadí,“ říká o sousední ubytovně Vlaštovka. „Nevím ani o žádných zdejších antipatiích nebo o někom, kdo by se vyjadřoval prorusky a chtěl jim ublížit,“ dodává s tím, že v muzeu několik Ukrajinek zaměstnávají.
„Zlatí Ukrajinci…,“ míní Lukáš Omáčka.
O dva domy dál bydlí třiatřicetiletý svářeč Lukáš Omáčka. Ani on neví o tom, že by ve městě bylo nějaké pnutí mezi místními a uprchlíky z ubytovny.
„Jsou úplně v klidu. Ani o nich nevím. Občas jsou tam děti hlučné, když si hrají, ale žádný problém tu není,“ krčí rameny. „Naopak. Oproti době, kdy tu byli ubytováni dělníci z Rumunska, jsou Ukrajinci úplně zlatí,“ mává rukou.
Do rozhovoru se vmísí další soused, sedmatřicetiletý řidič Michal. Jediné, co uprchlíkům před časem vyčetl, byla v uvozovkách krádež palet z jeho pozemku.
„Děti si je odnesly támhle na skálu do lesa, že si z nich udělají bunkr. Zavolal jsem policajty a řekl jim: Nic jim nedělejte, jen bububu, a ať ty palety vrátí zpátky,“ vypráví.
„Děti je donesly zpět. Vyřešeno. Jen klukovina,“ shrnuje Michal. A opakuje slova souseda Lukáše: zlatí Ukrajinci ve srovnání s rumunskými dělníky.
