Článek
V některých českých městech chybějí místa na středních školách, především všeobecného směru. Mezi rodiči kvůli tomu letos zavládla panika, protože se oprávněně bojí o budoucnost svých dětí.
Právo na vzdělání přitom platí i pro střední školy. Co to ale znamená v situaci, kdy nemusí v některých krajích stačit kapacity?
„Pokud se žák s předpokladem pro vysokou školu dostane pouze ke studiu zakončenému výučním listem, tak bych řekl, že to jeho vzdělávací potřebě neodpovídá,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na školské právo a právník ScioŠkol Jan Kaczor.
Je možné se o místo na střední škole soudit? A je v pořádku, když je v některých částech Česka snazší cesta na gymnázium?
Pokud by se dítě na střední školu nedostalo, je vůbec nějaká šance, že by se rodiče mohli o přijetí soudit?
Kdyby se nedostalo na žádnou střední školu v rámci nějaké rozumné vzdálenosti, tak si myslím, že šance je poměrně velká. Kraje mají povinnost zajistit svým občanům střední vzdělání. Každému občanovi takové právo plyne z Listiny základních práv a svobod. Omezení práva na vzdělání „podle schopností občana a možností společnosti“ platí až pro vysoké školy.
Jinak řečeno na střední školu mají žáci nárok, až u vysokých škol jde o nadání?
Ano. Jiný případ by to byl v situaci, kdy by se dítě na střední školu dostalo, ale na jinou, než původně chtělo.
Pro naplnění legislativy tedy stačí, aby veřejná správa zajistila jakékoliv místo na střední škole?
To také úplně neplatí. Školský zákon nám říká, že vzdělávání je mimo jiné založeno na zásadě zohledňování vzdělávací potřeby jednotlivce. Pokud ale potřebou konkrétního jednotlivce není vyučení automechanikem a daleko více by mu prospělo, kdyby se mohl vzdělávat všeobecně, nebo alespoň získat vzdělání s maturitou, je podle mě možné domáhat se toho, aby mu stát či kraj takové vzdělávání zajistily.
A nějaký takový spor už v minulosti byl?
Žádná předchozí judikatura k tomu není, nebo alespoň o ní nevím. Nikomu nepřeji, aby se do takové situace dostal, ale nyní samozřejmě k takovému sporu prostor je.
Koho by ale měl rodič teoreticky žalovat?
Lze uvažovat o třech možnostech. První je vést spor proti konkrétnímu rozhodnutí o nepřijetí na střední školu. A v něm prokázat, byť třeba až u Ústavního soudu, že stát nebo kraj nezajistily dostatečnou kapacitu středních škol odpovídajících předpokladům uchazeče, a tedy mu bylo upřeno právo na vzdělání.
Druhou možností by bylo žalovat kraj jako zřizovatele středních škol formou žaloby proti nezákonnému zásahu. Tedy tvrdit, že kraj nezajistil dostatek míst na středních školách odpovídajících potřebám členů společnosti, a trvat na odstranění tohoto zásahu.
No a třetí cestou je žalovat stát.
Ale za co, když zřizovateli středních škol jsou kraje?
Stát sice školským zákonem přenesl zajišťování středního vzdělávání na kraje, ale také se nemůže úplně zbavit své odpovědnosti. Kdyby se například spor dostal až k Ústavnímu soudu, tak by se dalo tvrdit, že selhal, protože pravidla, která nastavil, neplodí místa na středních školách, která jsou nutná. Byť si myslím, že takový výklad by naději na úspěch příliš neměl.
Musí tedy kraje ze zákona uzpůsobovat nabídku středních škol poptávce?
Školský zákon zaprvé říká, že kraj je povinný zajistit podmínky pro uskutečňování středního vzdělávání. Druhou zásadou je, jak už jsem zmiňoval, zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce. Podle mě tedy nestačí, aby kraj zřídil 200 učilišť, ale nabídku musí uzpůsobit vzdělávacím potřebám dětí.
Co je ale vzdělávací potřeba?
To by musel soud také vyložit. Určitě to není poptávka. Pokud chci na gymnázium, nemám na přijetí právo automaticky. Ale také to není nulová možnost výběru. Pokud se žák s předpokladem pro vysokou školu dostane pouze ke studiu zakončenému výučním listem, tak bych řekl, že to jeho vzdělávací potřebě neodpovídá.
Je právně problematické, že například v Chomutově stačí k přijetí na gymnázium 41 bodů a ke stejnému typu studia v Praze o 30 bodů víc?
Každý občan má nárok na rovný přístup ke vzdělání bez diskriminace, tedy i bez ohledu na to, kde bydlí. Je otázkou, kdo potom porušuje zásadu rovného přístupu ke vzdělání. Jestli Praha tím, že nezřídí dost gymnázií, nebo stát, že nezajistí pro všechny občany rovné podmínky, anebo nikdo, protože je to stále v nějakých mezích přijatelnosti a rozdíly mezi kraji vyplývají z jejich práva na samosprávu.
Žádný takový spor se ale nikdy nevedl, protože dosud problém s přijetím na střední školy nebyl tak velký, nebo se s výsledkem rodiče smířili. Rozsudek budeme mít ve chvíli, kdy se s tím někdo nesmíří. Pokud všichni nakonec sklapnou podpatky, tak se nic změnit ani nemůže.
