Dokonalé „instamatky“ děsí, manželství je in. Takto vychovává děti gen Z

„Nikdy nebudu dělat stejné chyby, jako mí rodiče.“ Kolikrát za život vás něco takového napadlo? Přitom je pravděpodobné, že totéž si o vás říkají i vaše děti.

Všeobecně platí, že se každá generace snaží být lepší než ta předchozí.

Nejinak je tomu i u generace Z, jejíž příslušníky můžete častovat různě, avšak jedno se jim upřít nedá - daří se jim bořit stereotypy o tradiční rodině a dělají vše pro to, aby byli pro své děti dokonalí rodiče. U bezdětných dvacátníků to někdy zachází až do extrému a vědomí vlastní nedokonalosti je přivádí na myšlenku zanevřít na založení rodiny.

Jací rodiče jsou či budou příslušníci „displejové generace“? A proč se někteří z nich rodičovství obávají, až brání? Čtěte poslední díl série Seznam Zpráv věnované generaci Z.

„V této generaci bude rodičů trochu méně než v generacích předchozích. Zdá se mi, že i cesta k rodičovství u generace Z bude váhavější. Generace Z je už ve věku, kdy se stává rodiči, nicméně dle demografických dat se neděje nic dramatického - průměrný věk při vstupu do manželství i zakládání rodiny je v posledních osmi, deseti letech poměrně stabilizovaný,“ říká sociolog a hlavní řešitel projektu Generations and Gender Programme Martin Kreidl z Masarykovy univerzity v Brně.

Bližší pohled do života samotných dvacátníků je o něco zajímavějšího. Seznam Zprávy pro účely miniseriálu věnovanému generaci Z spustily vlastní dotazníkové šetření, jehož se zúčastnilo přes 400 respondentů do věku 27 let.

Mimo jiné z něj vyplynulo, že jen naprosté minimum dotazovaných nepovažuje své aktuální vztahy za „vážné záležitosti“.

Do výsledků byly zahrnuty odpovědi 400 lidí narozených mezi lety 1997-2010. Průměrný věk účastníků činí 23,6 let.

„Mezi faktory, které rozhodují o tom, zda se stát či nestát rodičem, je nově silnější důraz kladený na kvalitu partnerství. Někdy na konci devadesátek se hodně mluvilo o tom, že se některé ženy stávaly matkami, i když neměly partnera, zkrátka to zkusily sólo. To už dnes oslabuje,“ potvrzuje Martin Kreidl jeden z mezigeneračních rozdílů.

Čeští dvacátníci nejenže pečlivěji vybírají stálé partnery, dokonce berou na milost i manželství.

„Obecně se mi zdá, že je generace Z v různých společenských věcech konzervativnější, než byla generace předtím. Bývala doba, kdy se o manželství říkalo, že je to jen papír, který k ničemu nepotřebujeme a můžeme spolu jen tak žít a vychovávat spolu děti. Zdá se však, že tento trend v poslední době výrazně oslabil,“ vysvětluje Kreidl s tím, že není jednoznačné, proč tomu tak je.

„Může to být generační zkušenost, občas se třeba někdo v životě na hromádce spálil. Návratu k manželství může napomáhat i fakt, že jde už o jinou instituci než před 20, 30 lety. Dnes manželství funguje jinak, prošlo modernizací. Máme tu pojmy jako ‚manželství pro všechny‘ a lidé tuto instituci začínají zase brát na milost,“ dodává.

Proč se tedy říká, že mladí nechtějí děti? Kamenem úrazu číslo jedna jsou finance.

Pětadvacetiletá Eva je vystudovaná psycholožka, její snoubenec právník. Přesto má pocit, že „být v dnešní době mladý člověk je peklo“. „Můj největší problém je, že se bojím, že naše platy s mým budoucím manželem nebudou stačit na splacení hypotéky a ještě na obstarání dostatečného materiálního zázemí pro děti,“ přibližuje pro Seznam Zprávy.

Podobně to cítí 26letá Miriam. „Podpora mladých rodin se snižuje. Utáhnout hypotéku či vysoké nájmy je poměrně těžké z jednoho příjmu, natož zabezpečit dostatek finančních zdrojů v případě nenadálém, ale to je zase otázka špatné finanční gramotnosti populace. Taky si myslím, že je problém i nedostatek institucí pro malé děti, aby se rodič mohl vrátit do práce,“ popisuje žena, která má sama roční dítě.

Jakkoli by se mohlo zdát, že Gen Z o děti plošně nestojí, opak je pravdou - mladí jen o rodičovství přemýšlejí z jiných úhlů pohledu.

Své první potomky přivedlo na svět přes 36 procent dotázaných a jejich průměrný věk v době narození prvního potomka činil 23,7 let.

24letému IT specialistovi Michalovi se narodilo první dítě letos. Jak sám říká, nemá pocit, že by založení rodiny nějak uspěchal nebo že by finančně strádal. Nevadí mu, že na zábavu mu moc peněz nezbývá - nemá na ni čas.

„Platím bydlení, jídlo pro celou rodinu, potřeby pro dítě a náklady na provoz auta. Sem tam si s partnerkou zajdeme na kafe nebo si objednáme oběd. Ale je fakt, že si prakticky nekupuju nové oblečení, nechodíme do kina a na sportovní aktivity mi nezbývá moc času. Příchodem našeho dítěte utrpělo mé studium a pracovní povinnosti doháním po nocích,“ popisuje. Má prý štěstí na rodinu, která mu pomáhá. „Jen bych si přál mít víc času na vlastní dítě a ženu. Každý večer uspíme malého a potom do noci pracujeme,“ bortí Michal další mýtus o generaci Z - že jsou líní a nevděční.

Peníze nejsou jedinou překážkou, která dnešní dvacátníky v zakládání rodin brzdí. „Pokud bych se rozhodla nemít děti, bylo by to kvůli drastickým změnám ve společnosti i prostředí. Dějí se kolem nás věci, ve kterých sama nevím, jestli bych chtěla vychovávat dítě, natož ho do takového světa přivést,“ říká 22letá Bára.

Obavy z nejistot, které přináší současná ekonomická i politická situace, popisují i její vrstevníci. „Mám vlastní byt, auto i našetřené peníze. Vše je ale zásluhou mých rodičů, kteří mi do začátku dost pomohli. Vím, že ne každý takové rodiče má. Upřímně? Nemít zázemí, které mám, děti bych radši neměla. Nestabilita dnešní doby je až příliš děsivá,“ doplňuje 24letá Jana, která má roční dítě. Dodává, že je nespokojená i s výší rodičovského příspěvku.

Dvaadvacetiletá studentka Michaela zase nemá příliš nadějí, že se jí podaří mít dítě dřív než za 10 let.

„Je to šílená zodpovědnost a finanční břemeno na mnoho let. Než vyjdu školu a vůbec se rozhlédnu ve světě práce, už bych měla mít ideálně jedno dítě na cestě. V té stejné době budu ale nejspíš pořád bydlet se spolubydlícími, protože na samostatný byt nebudu mít peníze. I když je myšlenka být rodičem krásná, nedělám si naděje, že by se mi to podařilo. Nechci mít děti za každou cenu. Pak bych se proklínala, že jsem těm dětem nedala vše nebo že jsem jim dala trauma na celý život jen kvůli tomu, abych nějaké děti měla,“ vysvětluje důvody, proč možná založení rodiny oželí.

Nespokojenost s finanční situací popsali také ti, kteří jsou nebo byli s dítětem na takzvané rodičovské dovolené. „Zcela spokojeno“ je s výší rodičovského příspěvku, který od nového roku činí 350 tisíc na tři roky, pouhé procento dotazovaných.

Někteří rodiče se tak snaží přivydělávat i při výchově dítěte. Jak vyplývá z grafu níže, stále převládá procento těch, kteří si nejsou schopni vhodnou práci při rodičovské najít. Přestože má Česko v rámci EU nejnižší nezaměstnanost, má problém s nízkou nabídkou flexibilních pracovních úvazků.

To mimo jiné prohlubuje nerovnost mezi muži a ženami, protože právě takováto flexibilita pomáhá rodičům, kteří zůstávají doma s dětmi, být alespoň částečně ekonomicky aktivními, díky čemuž pak po návratu z mateřské či rodičovské dovolené nemají o tolik nižší plat. Zaměstnání se podle průzkumu projektu MUMDOO a poradensko-technologické společnosti Deloitte v Česku daří najít méně než polovině žen na mateřské dovolené. Ale o tom více například v tomto článku.

Práce při rodičovské, byť na částečný úvazek, je náročnou disciplínou pro matky bez ohledu na příslušnost k definované generaci. Zástupci pracujících při rodičovské za největší výzvu považují skloubení práce s domácností. Téměř polovina respondentek pak uvedla, že cítí pocit viny, že pracují na úkor času stráveném se svými dětmi.

Respondentky jsou zde zmiňovány zcela záměrně. Ačkoliv by se pocitově mohlo zdát, že se českou společností prodírá trend otců na rodičáku, není tomu tak. Česko má totiž další problém - kvůli rozdílu mezi odměňováním mužů a žen (tzv. gender pay gap) Česko dlouhodobě zastává jednu ze tří nejhorších pozic genderového rozdílu ve mzdách v rámci EU.

Nejen z našeho výzkumu vyplývá, že důležitou roli v rozhodování o tom, kdo zůstane na rodičovské dovolené, hraje přirozená potřeba jednoho z rodičů, ale také výše příjmů. Ten, kdo vydělává víc, pokračuje v zaměstnání.

„Nějaký pragmatismus v rozhodování funguje, nicméně je třeba si říct, že pragmatismus ‚zacementovává‘ tradiční vzorce. Stále se děje, že když přijdete do práce jako mladá žena, která by potenciálně mohla mít děti, leckde s vámi nezachází stejně jako s mladým mužem,“ popisuje profesor Kreidl.

„Stereotypy mladým ženám podráží nohy, které chtějí dosáhnout kariérního postupu, což vede k tomu, že ženy stále mívají nižší příjem i na stejných pozicích. Pak se nabízí racionální úvaha, že se o děti bude starat ten, kdo má ten nižší příjem. Tento stereotyp se stále nepovedlo rozbít,“ dodává sociolog.

Přitom 70 procent mužů se v průzkumu Česko v datech vyjádřilo, že by chtěli využít možnosti být doma s dítětem aspoň po určitý čas. Jenže v praxi se tak neděje.

Kreidl však potvrzuje, že se podařilo posunout tradiční představu, že muž má pracovat a žena obstarávat domácnost.

„Dlouhodobý trend ve světě i v Česku je ten, že se ideál tradiční rodiny rozpadá. Ve většině Evropě se bere jako standard, že ženy mají své pracovní uplatnění nebo přinejmenším, že na něj mají nárok a můžou na něj aspirovat. Děje se i to, že se muži reálně více podílí na chodu domácnosti víc než se tak dělo před 30 nebo 50 lety,“ říká Kreidl a jeho slova potvrzují i další výsledky průzkumu mezí generací Z.

„Otcové v tomto ohledu sice stále nedosáhli rovnosti, ale ten posun je naprosto jednoznačný. Razantní převrácení dělby rolí v domácnosti se však koná jen u zlomku českých otců. Na rodičovskou stále odchází minimum mužů, jde možná o dvě procenta. Jedna věc jsou ideály, druhá praxe,“ říká sociolog Kreidl.

Z individuálních odpovědí respondentů vyčnívaly i poměrně nečekané faktory, které mladé odrazují od zakládání rodin - nezpracovaná traumata z vlastního dětství, nedůvěra v sebe sama a honba za dokonalostí.

„Naše generace se snaží zpracovávat různá traumata a to je pro generaci našich rodičů mnohdy cizí pojem. Přinejmenším si často nechtějí přiznat, že něco nedělali dobře. Jejich typický obranný argument je ‚my jsme to tak dělali a přežili jste‘. To je přežitek, který generace Z už neakceptuje,“ popisuje pětadvacetiletá Anna, která sama dokončovala vysokou školu s ročním dítětem.

Boj o „dokonalost“ se v každé generaci promítá jedinečným specifickým způsobem. Klinická psycholožka Holly Schiffová na zahraničních webech mluví o rodičích z generace Z jako o lidech, které přítomnost sociálních sítí učí být připraven na neustálou kritiku. Rodiče z generace Z se snaží být „dokonalí“, říká Schiffová, ale proto se také cítí méně sebejistí ve své výchově ve srovnání s matkami z generace mileniálů.

„Mladší rodiče z generace Z vyrostli v době sociálních médií, kde je každý krok kritizován a vše je zaznamenáváno a sdíleno. Vyvíjejí na sebe tlak kvůli prostředí, ve kterém vyrůstali, a součástí toho je i sociální srovnávání s ‚dokonalými‘ životy ostatních rodičů, které jsou zobrazovány na sociálních sítích,“ uvádí Schiffová.

Respondenti v dotazníku také často popisovali obavy z vlastního selhání, pokud se rodiči někdy stanou. Tohoto fenoménu si všiml také Martin Kreidl z Masarykovy univerzity.

„Sice pro to nemáme statistiky, ale slýcháme z více stran o pochybnostech, které o sobě mladí lidé mají, jak v partnerství, tak v rodičovství. Pochybují o svých kompetencích. Je to také odraz toho, že se zvyšují standardy toho, jak vlastně má rodina fungovat, jak mají fungovat partnerství, jak má fungovat rodičovství,“ říká.

Představa „ideálního rodiče“ přežívá i ve 23leté Petře, která po založení rodiny netouží. Kromě toho, že ji straší vědomí obrovské zodpovědnosti za dítě, sama sobě nevěří, že „by mohla být ideální matkou“.

„Podle mě by se o rodičovství mělo víc vzdělávat, třeba ve školách by se mohlo učit o vývoji a psychice dětí. Ne všichni mají vzor ve svých rodičích, a i když ho mají, tak ne vždy jsou jim předávány správné postoje,“ míní. Jednou by prý možná uvažovala o adopci staršího dítěte. Sama se zařadila mezi ty, kteří vnímají tlak okolí na to, aby měla brzy děti.

Po narození dítěte se tlak okolí z „mějte děti“ mnohdy mění na „za nás jsme vychovávali lépe“, jak dosvědčují zkušenosti respondentů. „Méně nevyžádaných rad okolí“ by usnadnilo rodičovství 63 procentům dotázaných.

Některé mladé ženy pak bojují s tím, že si nedokáží u příbuzných vymezit hranice. „Byla jsem vychována jako ‚hodná holka‘, takže jen tiše trpím,“ popisuje 26letá Aneta. Většina dotázaných se však shodla na univerzálním návodu, jak nevyžádané rady okolí přežít - jedním uchem dovnitř, druhým ven. A doma si to dělat po svém.

27letá Štěpánka zase se svým okolím bojuje kvůli „vymoženostem“. „My sice dnes už nemusíme prát pleny, pokud nechceme, na druhou stranu jsou na nás kladeny společnosti daleko větší nároky a sledujeme u dětí mnohem více věcí. Mí rodiče určitě neřešili, jestli mi chodítko zkazí záda, jestli jsou tyhle botičky vhodné pro správnou chůzi a vývoj chodidla, jestli se takhle může držet miminko nebo jestli u toho zapojuje špatně svaly,“ říká.

Není divu, že si mladí rodiče v otázkách výchovy se svými staršími příbuznými nemusí vždy rozumět. Podle statistik se mladí rodiče čím dál častěji odklánějí od takzvané tradiční výchovy, která je postavena na autoritě a jasných pravidlech. Téměř polovina dotázaných rodičů dává na respektující výchovu a snaží se pracovat i s emocemi dítěte.

Tento trend je podobný vývoji také za oceánem ve Spojených státech. Podle psycholožky Schiffové se rodiče z generace Z soustředí na jemnou výchovu.

„Generace Z si cení osobního projevu a má sklon odmítat tradiční normy, což ji vede ke zkoumání nových výchovných stylů,“ vysvětluje. „Z psychologického hlediska mohou být děti rodičů z generace Z zdravější, protože tito rodiče mají tendenci upřednostňovat duševní zdraví a pohodu svých dětí.“

Co však dokáže zamávat s duševní pohodou mladých rodičů, jsou sociální sítě. „S návody na to, jak být ideální matkou, jak se jako rodič chovat, co s dětmi dělat, co všechno jim dopřát, se roztrhl pytel. Na každém rohu najdete někoho, kdo vám poradí, jak jako být dobrý rodič nebo dobrý partner či partnerka. Když se tyto standardy takto zviditelňují, je samozřejmě čím dál těžší jim dostát,“ uvádí pro Seznam Zprávy Martin Kreidl.

Minulé generace se potýkaly se širokou škálou nepohodlí - nemusely však řešit nebezpečí, která pro jejich děti představují zákoutí internetu či digitální stopu, kterou sami svým potomkům vytváří.

Více než polovina dotázaných rodičů z generace Z označilo sociální sítě jako strašáka rodičovství. Drtivá většina těchto rodičů si je navíc vědoma toho, na jaké problémy mohou svým dětem sdílením soukromých fotografií zadělat a svou aktivitu na sítích tak omezují.