Z Ukrajiny vyjela jako malá bezmocná dívka, cestou do Prahy dospěla

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Dana Cejpková začala organizovat pomoc pro Ukrajince pár hodin po vstupu ruských vojsk do jejich země. Od svého přítele, který podnikal v Charkově, totiž o útoku věděla mezi prvními.

„Ještě před invazí, kdy se na hranicích s Ukrajinou srocovala ruská armáda, začal muž se svými společníky preventivně evakuovat charkovské děti do Žitomiru. Na chvíli se zdálo, že to byl přehnaný strach, a pak přišel náhlý útok. Přes facebook jsem začala organizovat materiální sbírku. Jedna maminka nabídla oblečení, druhá kočárek, třetí nakoupila za dva tisíce korun sunar. Pak se nabídli tatínkové, že to odvezou, a pak se začali nabalovat další lidé, že budou jezdit dodávkou, a další začali nabízet ubytování,“ popisuje osmačtyřicetiletá žena, která pracuje jako asistentka vedení jihomoravské firmy Thermal Pasohlávky.

Během pár dnů se kolem ní vytvořila skupina více než 40 lidí, kteří se do té doby navzájem neznali, a začali spontánně fungovat jako záchranný tým pro uprchlíky. Při první otočce na hraničním přechodu Vyšné Německé nabrali třemi dodávkami 18 ukrajinských maminek s dětmi a rozvezli je do českých rodin, které nabídly ubytování.

„Vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na převážení lidí z nejpostiženějších míst, jako je Charkov, Cherson, Sumy, Severodeněcko či Žitomir, která jsou vybombardovaná a fakticky srovnána se zemí, tak víme, že není možné se tam v brzké době vrátit a všichni počítají s tím, že ubytování je minimálně na rok,“ říká Cejpková. Náhradní ubytování našli Ukrajinci, převážně děti a ženy, zatím v Morkovicích, Hodoníně, Ostravě, Kopřivnici, Brně, Mělčanech, Praze, Mladé Boleslavi, Přerově, Valašském Meziříčí a Kladně. Do pátku to bylo podle ní zhruba 300 lidí.

K dobrovolníkům, kteří dovážejí uprchlíky z Ukrajiny, se přidal například Daniel Rosocha, který bydlí v podhůří Orlických hor a už přes 10 let jezdí fotografovat na Ukrajinu hory a lidi. Hned po invazi se rozjel do míst, která zná, aby zachránil své známé.

„Víte, všichni potřebují pomoc, ale když jsem na hranicích viděl uprchlíky z velkých měst, kteří byli krásně oblečení, voněli, měli velké kufry, plyšáky a bohaté svačiny, a pak jsem viděl dívku, co měla jednu botu a druhá měla každou jinou, v mraze minus 10 stupňů strávila téměř 40 hodin bez jídla a náhradního pití, měla jen mikinu, kolem krku nějaký hadr a v ruce igelitku a byla prokřehlá tak, že když jsem ji nesl do auta, bál jsem se, že zemře, tak po tomto zážitku jsem se rozhodl, že budu vozit hlavně tyto Ukrajince,“ říká fotograf.

Na Ukrajině se otočil už pětkrát, přivezl se svou partou zhruba 100 lidí a najel přes 6 tisíc kilometrů. Při poslední cestě měl naplánováno dostat se až do Kyjeva, ale to se mu kvůli zátarasům už nepodařilo. Do paliva dal už ze svých peněz několik desítek tisíc korun a na další cestu si peníze dokonce půjčil. Nyní je na šesté otočce a hodlá stihnout ještě sedmou, pak už si však další peníze půjčovat nechce, ale dodávku na dovážení Ukrajinců dá k dispozici ostatním.

Nejhlubší zážitek, který si ze svých cest dosud odnesl, byl podle něj přerod malé dívky v ženu během pár hodin. „Nejvíc se mi do duše vryla dvanáctiletá dívka, která byla velmi vyplašená, když jsem ji nakládal do auta. Nemluvila, byla úplně bezmocná. Někde mezi Popradem a Žilinou se ale najednou vzchopila, začala se starat o ostatní děti a já jsem viděl, jak se proměnila a byla z ní najednou dospělá žena,“ líčí Rosocha.

Když řidiči jako on – ve skupině jich je zhruba 20 – dovezou Ukrajince do domluvených rodin, nastává jim život ve zcela jiných podmínkách, než na které byli dosud zvyklí. Novou situaci nesou podle hlavní organizátorky skupiny Cejpkové nejlépe děti ve věku od pěti do deseti let, které si příliš neuvědomují, co se děje, pobyt na novém místě berou jako dobrodružství a jsou vděční za každou hračku nebo sladkost.

Malé děti jsou na tom podle ní hůř, protože jsou vysílené strastiplnou cestou a špatně snášejí, že jsou v neznámém prostředí a hodně pláčou. Nejhůře na tom jsou však děti nad 10 let, které si vše uvědomují a mají strach o své kamarády. „Někteří se jim neozývají, někteří zemřeli. Máme zde 13letou dívku, která dosud nepromluvila ani slovo. Je to děsivé,“ popisuje Cejpková, která při komunikaci s uprchlíky z východu využívá ruštinu, kterou měla jako malá na základní škole, a s uprchlíky z velkých měst zase angličtinu.

Úplně nejhůře na tom jsou však rodiče, kteří přes sociální sítě vědí, co prožívají jejich nejbližší, kteří na Ukrajině zůstali, ale před svými malými dětmi se snaží dělat, jako by se nic nedělo a byli spolu na výletě.

Sama Cejpková má 14- a 17letého syna, a tak pro ni osobně bylo nejhorší, když si na hranicích přebírala 15letého hocha, jehož matka zůstala v doněcké oblasti, aby počkala na svého staršího, čerstvě dospělého syna, až se vrátí z války.

„Dva dny předtím jsem ji po telefonu ujišťovala o tom, že jejímu synovi neublížím, neprodám ho na orgány a nebudu ho vykořisťovat jako otroka. Až v tu chvíli vám dojde, jaké všechny strachy musí rodiče podstoupit, než pošlou své děti samotné na Západ a nevědí, na koho narazí a co je tam čeká. U dívek se zase maminky strachují, aby neskončily v nevěstinci,“ vysvětluje Cejpková.

Uprchlíci z východu Ukrajiny jsou podle ní nesmírně vděční za vše, co dostanou, ale navíc se velmi stydí a nechtějí si o nic říci, ani když jsou tázáni, co jim chybí.

„Dospělí si nevezmou nikdy žádné ovoce nebo sladkost jen chleba a máslo a říkají, že stačí, odmítají si na to dát i sýr či salám, aby nám neujídali, protože se cítí velmi trapně a chtějí hned vše splatit. Teprve až se dítěti protrhla podrážka na botě, přišla se jeho maminka ostýchavě zeptat, zda bychom neměli nějakou náhradní obuv,“ popisuje psychologicky tíživou situaci organizátorka skupiny.

Mnoho žen si už našlo pomocné práce v kuchyních, úklidových službách nebo továrnách a Cejpková se jim snaží spolu s ostatními najít místo pro jejich děti ve školách a školkách. „Bylo pro nás velmi bolestivé, když jsme si v jedné ze školek vyslechli, proč tam taháme špinavé děti a ohrožujeme tím ostatní, ale i s tím musí člověk počítat, i když je to těžké,“ konstatuje matka dvou teenagerů.

Ačkoliv jsou všichni dobrovolníci konfrontování při pomoci uprchlíkům s hroznými příběhy a věcmi, zažívají při tom podle ní i velmi hezké chvíle. „Například děti mé kamarádky udělaly sbírku hraček a donesly je ukrajinským dětem a pak si s nimi hrály a bylo to moc pěkné je pozorovat dohromady. V další rodině se sourozenci, kteří čerstvě dostali každý svůj pokoj, aby se nehádali, sestěhovali zase dohromady a svůj pokojíček nabídli ukrajinské mamince s dítětem,“ líčí Cejpková.

A na závěr prosí ty, kteří by mohli nabídnout ubytování na delší čas, aby se skupině ozvali a oni se postarají o převoz a zařídí vše ostatní.