Z rakoviny by se mohlo stát chronické onemocnění, říká oceněná česká vědkyně

Namísto zvenku ozařování zevnitř těla. A to díky léku, který dokáže zaměřit rakovinné buňky a ničit je. Tímto způsobem funguje radiofarmakum, které pomáhá prodloužit život pacientům s rakovinou prostaty ve chvíli, kdy už všechna další léčba selhala.

„Doufám, že se brzy dostaneme do fáze, kdy bude rakovina v podstatě chronickým onemocněním,“ říká česká vědkyně Martina Benešová-Schäfer, která se na objevu léku podílela.

Upozorňuje ale, že přes všechen vědecký pokrok je stále nejúčinnější zbraní zdravý životní styl a prevence. Tedy snažit se vzniku rakoviny zabránit nebo ji případně zachytit v co nejčasnějším stadiu.

Od Nadace Neuron získala cenu pro nadějné vědce. Bádá ve špičkovém Německém centru pro výzkum rakoviny v Heidelbergu. Ačkoliv ji srdce táhne do Česka, chce se vědě věnovat dále v Německu. Hledá teď nové možnosti léčby pro rakovinu prsu nebo slinných žláz.

Jaké to pro vědce je – sledovat, jak váš objev reálně pomáhá tolika pacientům po celém světě?

Stále mi to úplně nedošlo. Stejnou větu sice říkám už pár let, ale pořád je to pravda. Člověk nicméně ve vědě dennodenně bojuje s náročnými situacemi a takový úspěch je neskutečná motivace, že má obrovský smysl bádat dál.

Je pravda, že rozhodně ne každý vědec se dočká uplatnění svého objevu v praxi tak rychle.

Myslím, že můžeme rovnou říct, že většině vědců se nic takového nepoštěstí za celý život. Na druhou stranu jeden velmi zkušený kolega mi dal strašně důležitou radu. Pogratuloval mi, ale zároveň mě upozornil, že s takovým úspěchem na začátku kariéry není jednoduché se vyrovnat. A radil mi, abych se tím nenechala semlít a nechtěla za každou cenu zase tu laťku překročit. Hodně mi tím pomohl.

Objevem, o kterém mluvíme, je radiofarmakum, které pomáhá pacientům s velmi pokročilou fází rakoviny prostaty, kde už žádná jiná léčba nepřichází v úvahu. Mohla byste popsat, jak lék funguje?

Čtenáři jistě vědí, že jedním ze způsobů léčby některých druhů rakoviny je ozařování. V případě našeho radiofarmaka ale dochází k ozařování zevnitř těla pacienta. Radioaktivní látka se aplikuje do žíly, ale zachytává se převážně v buňkách rakoviny prostaty, které zabíjí. A tímto pomáhá pacientům žít delší a kvalitnější život. Hlavní účinek je paliativní, to znamená že snižuje bolest, kterou způsobují velmi často metastázy v kostech, které jsou pro rakovinu prostaty typické.

Jak moc je reálné, že by podobná metoda mohla zafungovat i u dalších druhů rakoviny? Četl jsem, že zkoumáte možnosti třeba u rakoviny prsu.

Ano. Trochu z legrace říkám, že se soustředíme na rakovinu prsu, aby to bylo fér. Nejdřív tedy rakovina prostaty, teď karcinom prsu. Na druhou stranu i muži mohou mít rakovinu prsu, stejně tak ženy rakovinu prostaty.

Moment. Ženy mohou mít rakovinu prostaty?

Ženy mají takzvané Skeneho žlázy, které tvoří v podstatě stejná tkáň jako mužskou prostatu. I tyhle žlázy mohou být napadeny rakovinou, která se pak chová velmi podobně jako rakovina prostaty.

Ale abych se vrátila k rakovině prsu. Opravdu se na ni teď soustředíme nejvíce, už proto, že jde o velmi častý typ rakoviny. Převážně se zaměřujeme na takzvanou triple negativní rakovinu prsu, která je velmi těžko léčitelná.

Zároveň nás ale zajímají i velmi vzácné druhy rakoviny, třeba slinných žláz. Nejde o časté onemocnění, ale pokud už se objeví, tak poměrně brzy, klidně kolem čtyřicátého roku života. Podlehli jí třeba zpěvák MCA z Beastie Boys nebo trenér Barcelony Tito Vilanova.

Když se bavíme o nových lécích, tak zvlášť u vzácných nemocí platí, že jsou kvůli obrovsky nákladnému výzkumu také extrémně drahé. Existuje podle vás nějaká cesta, aby do budoucna byly cenově dostupnější?

Nejsem v téhle oblasti expert, ale můžu sdílet vlastní zkušenost z vývoje léku. Také jsem si dříve jako laik říkala, že farmaceutické firmy jdou jenom po profitu. Ale pak jsem na vlastní oči viděla, kolik miliard dolarů stojí, aby se lék vůbec dostal k pacientům, a to navíc bez jakékoliv jistoty, že bude schválen a dostane se do praxe. Takže léky patrně levnější nebudou. Musel by se výrazně změnit systém financování jejich vývoje.

Je pravda, že jste na základní škole nesnášela fyziku?

Do doby, než se začala rozebírat radioaktivita, tak jsem ji opravdu ráda neměla. Kdybyste se mě ale zeptal, co jsem jako studentka nesnášela úplně nejvíc, tak to byly vždycky základy společenských věd. S filozofií na mě proto nechoďte, není exaktní. Radši přírodní vědy.

Chápu, že jste se tedy neviděla jako filozofka nebo politoložka. Ale kdy jste si řekla: Ano, budu vědkyně?

No vidíte, na to se mě ještě nikdo nezeptal. Musím se zamyslet… Fascinace radioaktivitou přišla už v dětství, ale k vědě mě přitáhlo až studium na univerzitě, kdy jsem se dostala k aplikaci radioaktivity v jaderné chemii a nukleární medicíně. Tehdy mi došlo, že existuje spousta úžasných možností využití radioaktivity. A ještě víc těch dosud neexistujících, které teprve čekají na objevení.

Vy dlouhodobě bádáte u našich sousedů, konkrétně v Německém centru pro výzkum rakoviny v Heidelbergu. V čem jsou výhody dělat vědu v Německu?

Německo mě přilákalo a také si mě udrželo tím, že jsem velmi brzy mohla řídit svou vlastní výzkumnou skupinu. Samozřejmě že je to také velká zodpovědnost, ale já chci zkoušet nové věci a třeba se někdy i trochu spálit. Bez toho se nedá jít kupředu.

Navíc já jsem na doktorské studium nepotřebovala ani tři roky, tak rychle by to v Česku nešlo. K tomu je potřeba dodat, že němečtí doktorandi mají daleko lepší podporu a vědci mají také úplně jiné společenské postavení než v Česku. Tak to na mě aspoň působí v rámci mých omezených možností oba světy porovnat.

Asi je tedy trochu zbytečné, abych kladl otázku, kterou jsem si připravil. Tedy jestli zvažujete, že byste se profesně vrátila do Česka?

Pocitově? Hrozně ráda. Ale v německé vědě už jsem se hezky zabydlela. Navíc teď pomáhám budovat nové výzkumné centrum právě pro radiofarmaceutickou chemii. A to je zábava minimálně na deset let. Mám tady k tomu muže. Ale hrozně ráda se do Česka vracím a snažím se i víc a víc spolupracovat s českými institucemi, protože kvalita české vědy často převyšuje tu německou.

Sem tam se ale do Česka vracíte i pro nějakou tu cenu… Právě v neděli jste obdržela Cenu Neuron pro nadějné vědce. Co to pro vás znamená?

Beru to jako ocenění nejen mé práce, ale také mých kolegů a studentů, bez kterých bych se neobešla. Takže mám neskutečnou radost, ale radují se i mí současní kolegové, protože já odměnu z těchto ocenění vždy věnuji celé své skupině. Je to tak další motivace nejen pro mě, ale i mé kolegy a kolegyně.

Když zmiňujete kolegyně, i ve vědě platí, že vědkyň je stále daleko méně než mužských kolegů, a to už se vůbec nebavme o vedoucích postech. Daří se to podle vás měnit?

Snahu kolem sebe vidím velkou. Ale je to komplexní problém. Studentek je sice více, ale čím odpovědnější pozice, tím žen ubývá. Na druhou stranu řada mladších kolegyň prostě nechce být 16 hodin v práci a já jim rozumím. Za mě je potřeba hlavně dávat ženám šanci, ale na druhou stranu jsem proti jakýmkoliv kvótám.

Takže ve zvýhodňování žen cestu nevidíte?

Ne, protože to ve výsledku ženám dle mého moc nepřinese. Akorát se bude říkat, že některá z nás uspěla jen kvůli tomu, že je žena. Vymýtit je ale potřeba jakékoliv předsudky, které ženy ve vědě neprávem znevýhodňují.