Článek
Za dveřmi starostovy kanceláře stojí tabule a na ní pro neznalého nesrozumitelná hesla. „Marta: satelit, lednice, pračka, bílá sedací souprava“ nebo „Muzeum, přízemí, úklid 1. 3.“. Jedná se o stručný popis bytových prostor, které město dává k dispozici lidem utíkajícím z Ukrajiny.
„Začali jsme apartmánem, pak máme baráček vedle muzea a přízemní byt bývalého pana ředitele, kde jsou od středy dvě maminky a čtyři děti. A největší prostor máme na koupališti, tam je 14 lidí. To jsou byty, které se nám podařilo zaplnit v tomto týdnu,“ vyjmenovává, kde všude po městě rozmisťuje další a další lidi přijíždějící z Ukrajiny starosta Jiří Miler.
Například se domluvil i s domovem pro seniory, s jehož ředitelem má úzké vztahy z předcházejících covidových roků, a další ubytování nabízejí i tamní obyvatelé.
Starosta Jiří Miler si vede záznamy o nabízených a už zabydlených prostorech.
Město se nechce vzdávat ani ve chvíli, kdy už nebude mít volné prostory. „Plán je, že se pak bude snižovat kvalita ubytování. Třeba v sokolovně mají ubytovnu, ale je to blbé s topením, teď tam mrzne,“ naznačuje Jiří Miler, kde by šlo dále ubytovat lidi.
Ve čtvrtek napočítal přes třicet ubytovaných lidí v městských prostorách, dalším otvírají své domovy ve městě žijící Ukrajinci, o kterých se starosta ani nesnaží dělat přehled. Soustředí se na další lidi, kteří jsou na cestě z Ukrajiny a kteří se mu různými cestami dopředu hlásí, že by potřebovali nějaké zázemí.
„Jsou to tři lékařky a pět dětí. Čekají dva dny na hranicích na jejich straně. Měly by tady být do dvou dnů,“ říká starosta.
O chvilku později se ale z telefonu dozvídá, že tři lékařky cestu přes hranice nedokončí. „Přijede jen jedna paní s dítětem. Další to vzdaly a vrací se,“ hlásí ženský hlas s ukrajinským přízvukem z telefonu stroze změnu.
Je to chvíle, kdy energický a veselý starosta Miler zesmutní. Je poznat, že to s ním lidsky hnulo. „Asi prostě nevydřely čekat desítky hodin na hranicích…“ snaží se odhadnout pohnutky žen s dětmi, které se rozhodly změnit plány a zůstat v zemi napadené ruskou armádou.
Práce šla kvůli uprchlíkům stranou
Malebně zasazené městečko Český Dub, které leží jen pár kilometrů od Liberce a Jablonce nad Nisou, ale stejně tak i od dálnice, po které se lidé rychle dostanou třeba i do automobilky v Mladé Boleslavi, si oblíbila ukrajinská komunita už v dřívějších dobách.
Právě různí dodavatelé do automobilového průmyslu představují v lokalitě významné zaměstnavatele a podle oslovených lidí jsou i důvodem, proč se zhruba desetina z 2 800 obyvatelů hlásí k ukrajinské národnosti.
„Jak se k těm lidem dostáváme? Není to přes žádné centrální registry. Organizují to místní lidé,“ připouští starosta Jiří Miler.
O uprchlíky se stará například i hřmotný třicátník Petryuna Taras s atypicky zastřiženým účesem. Běhěm pár minut vyběhl z práce a potkává se s reportéry u jednoho z městských bytů, aby pomohl s překládáním.
Petryuna Taras se snaží pomáhat organizovat pomoc pro krajany, kteří utíkají z Ukrajiny do Českého Dubu. Vděčný je i svému zaměstnavateli, že mu na to dává prostor.
„Práce musela jít trochu stranou a vedení to naštěstí chápe,“ vysvětluje Taras plynulou češtinou, že už nedělá u stroje, ale na vedoucí pozici, a tak si může dovolit sem tam na chvilku odběhnout. A potvrzuje, že do Českého Dubu doráží často příbuzní lidí, kteří už zde žijí a v okolí pracují.
Sám se rozhodl, že bude krajanům pomáhat touto cestou, tedy že se bude snažit zabezpečit lidi utíkající před válkou. Jít válčit nechce. „Máme dvě hypotéky, kdo bude živit moji rodinu? Raději pomůžu takto,“ shrnuje a vyruší ho muži, kteří zrovna přijeli před byt s multikárou naloženou matracemi a dalším nábytkem.
Právě ukrajinské rodině přivezli jídelní stůl. Muž ještě hlásí, že k večeru by mohl začít fungovat i internet.
„Vezeme jídelní stůl a do večera by mohl fungovat internet,“ hlásí na přímo jeden z mužů směrem k Tarasovi.
Ukrajinci? Bezproblémoví
Jednou z rodin, která má naději, že kromě bydlení bude mít i přístup k internetu, je paní Tatiana s dětmi. S reportéry se potkává v předsíni městského domku, kde se snaží zabydlet.
Působí trochu nejistě až ostražitě, je na ní znát, že to poslední, co by si po desítky hodin dlouhé cestě přála, je povídat si s novináři, snaží se ale odpovídat.
Do města v Libereckém kraji vyrazila ze západní Ukrajiny za svým manželem, který zde pracuje. „Jak začali bombardovat letiště, tak jsme už na nic nečekali a vydali se na cestu,“ vysvětluje Tatiana. Líčí, že cesta trvala přes 30 hodin a jela několika autobusy.
A co bude dál? „Ne znayu,“ odpovídá vyčerpaně, že v tuhle chvíli skutečně neplánuje, co se bude dít další dny.
Oslovení obyvatelé Českého Dubu s pomocí uprchlíkům souhlasí. Často ale nemají úplně konkrétní představu o tom, kde všude po městě lidé z Ukrajiny bydlí.
„Lidé jsou slušní. Nemáme s nimi žádný problém,“ říká Ivana Pařízková, která zametá před obchodem s potravinami, a dodává, že ji samotná válka nahání strach.
Parta dětí před školou zase popisuje, že jim učitelé vysvětlují, jak je důležité uprchlíky respektovat. „Bavíme se o tom ve škole,“ říká Tereza Sýkorová, která si za partu vzala hlavní slovo.
Škola v Českém Dubu vylepila ukrajinskou vlajku do svých oken.
Aktivního starostu a pomoc Ukrajině oceňuje i senior, který vychází z obchodu na náměstí Bedřicha Smetany. „Z nějakého velkého přílivu Ukrajinců zatím strach nemáme, s Ukrajinci tady žijeme dlouho a jsou bezproblémoví. Je mi líto těch malých dětí, co teď dorazily s prarodiči a jejich rodiče museli zůstat na Ukrajině. Holt Putin je blázen,“ kroutí hlavou muž a odkazuje na příběh seniorského páru, který se ve stejné době vydal přihlásit na cizineckou policii.
Do města dorazili o den dříve a přivezli s sebou několik vnoučat včetně zhruba ročního batolete, zatímco jejich rodiče zdravotníci zůstali ve válce.
S přispěním Dominiky Konečné.
