Z deseti mužů přežil sám. Sanitka přání přivezla raněného bojovníka do Česka

Ze skupiny deseti mužů přežil Oleksandr Hrišin jako jediný. Bojoval na východě Ukrajiny až do začátku letošního srpna, kdy mu pod nohama vybouchla mina.

Rodina s ním tehdy úplně ztratila kontakt. „Nejhorší byla nejistota, když jsem nevěděla, kde je. Víc než měsíc jsem od něj nedostala žádnou zprávu,“ říká jeho manželka Marina, která před válkou uprchla do Česka.

„Pak najednou zavolal. Má polámané ruce, nohy, kov v plicích. Bude invalida, ale hlavní je, že žije.“

Když se dozvěděla, jaký je zdravotní stav jejího muže, začala zjišťovat, jestli by se mohl léčit v Česku. Vyřizování veškeré administrativy zabralo téměř dva měsíce.

„Zdravotnictví je tu lepší. Na Ukrajině chybí potřebné vybavení. Nemocnice jsou navíc plné zraněných chlapů. Byla jsem v Truskavci, Dnipru i Vinnycji. A všude bylo narváno,“ popisuje stav v rodné zemi.

Pustila se proto do nekonečného obíhání úřadů a nemocnic. „U vás jde mnohem víc věcí vyřešit přes internet. Na Ukrajině chtějí všude papír,“ vysvětluje, proč se musela třikrát na Ukrajinu osobně vydat.

„Už jsem nevěřila, že se to povede,“ tvrdí Marina. Nakonec se obrátila na hospic Girasole z Hustopečí, který převoz jejího manžela pomohl zařídit.

Girasole je hospic, který se do širšího povědomí dostal při prezidentských volbách, a to odmítnutím finančního daru Nadace Agrofert ze svěřenského fondu předsedy hnutí ANO Andreje Babiše.

Kromě péče o umírající ale krátce po začátku války začali aktivně pomáhat na Ukrajině. Vyjížděli tam s 1. Paliativní sanitkou, kterou potřebné evakuovali z míst, kde zuřil konflikt.

Tentokrát byla ale situace složitější. „Vzhledem k tomu, že jde o vojáka, nemohl si jen tak odjet. Až když dostal povolení opustit zemi, domluvili jsme se s paní, že se pokusíme jí ho dovézt,“ říká ředitel Girasole Miroslav Prchal.

Oleksandr bojoval v Doněcké oblasti, odkud jej po zranění převezli do nemocnice ve středoukrajinské Vinnycji.

„Museli jsme komunikovat s ukrajinskou stranou, abychom byli schopní si ho přesunout co nejblíže po Ukrajině. Dostal se až do Lvova, kde počkal na nás. Nabrali jsme ho v nemocnici a převezli do Ostravy,“ popisuje Prchal.

Po příjezdu do Česka ale nemohl jet rovnou do nemocnice. První povinnou zastávkou je ostravské Krajské asistenční centrum (KACPU), kterým musí projít každý uprchlík.

Sanitka do areálu centra vjíždí hodinu po středečním poledni. Zacouvá, motor ztichne a ze dveří vyskočí paní Marina se složkou dokumentů v ruce.

Zběžně kontroluje doklady a rázným krokem se vydává ke dveřím. Vyřídit potřebuje především dokumenty zajišťující české zdravotní pojištění. „Doufejme, že všechno půjde hladce. Že nám neřeknou, že musíme jet zpátky,“ prohodí záchranář směrem k budově, ve které žena zmizela.

Po dvaceti minutách Marina vybíhá ze dveří a vítězoslavně mává papíry nad hlavou.

„Máte kartičku pojišťovny?“ ptá se záchranář.

„Všechno,“ přikyvuje žena.

„Sláva!“

„Sláva Ukrajině,“ opáčí se smíchem. „A České republice taky,“ dodává.

Poté už nasedá znovu do sanitky, která se tentokrát vydává do Fakultní nemocnice Ostrava. Právě tam se bude Oleksandr léčit.

Po otázce, jestli by se na Ukrajinu chtěla vrátit, Marina chvilku mlčí. „Už nevím,“ pronáší nakonec pomalu. „Chtěla bych být doma. Pocházím z Popasna, to bylo krásné, příjemné město. Už ale neexistuje.“

Popasna leží na Donbasu, na západě Luhanské oblasti. Při dobývání ruskými jednotkami loni na jaře bylo město prakticky srovnáno se zemí. Úřady samozvané Luhanské lidové republiky posléze oznámily, že město pravděpodobně nebude již obnoveno. V roce 2013 v něm žilo přes 21 tisíc obyvatel, nyní přibližně 200.

Marina i se dvěma dětmi utekla ze země necelý měsíc po ruském vpádu. „Bylo to strašné. Na město se valilo všechno - letadla, raketomety, dělostřelectvo. Nebyl tam klid ani jednu hodinu,“ vrací se k událostem z konce loňského března.

Před nálety se museli schovávat ve sklepě nedaleké školy. „Dvě děti tam zemřely. Nikomu bych nepřála něco takového prožít“ říká, zatímco na mobilu ukazuje videa z místa.

Jakmile to bylo jen trochu možné, pobrala narychlo několik věcí a vydala se směr Polsko. „Moje maminka chtěla vzít tašku s věcmi mého syna. Ale jak spěchala, spletla se a popadla pytel s ponožkami. Přijeli jsme do Polska s jednou taškou plnou ponožek. Jinak jsme nic neměli,“ vypráví.

„Jsem naštvaná, a to hodně. Měla jsem velký dům, kde bydlela maminka, tatínek i my. Vedla jsem malý obchůdek. Žili jsme tam dobře. A teď nemám nic,“ dodává.

V Karviné teď pracuje ve firmě, která vyrábí koberce. Tvrdí, že si už na město zvykla a chtěla by v něm proto zůstat. „Všechno tam už znám, máme fajn sousedy. Ze syna je už Čech, všechno říká česky,“ vtipkuje.

Od války prý už věci neplánuje. „V životě nevíte, co bude druhý den,“ kroutí hlavou při otázkách na budoucnost.

Zaměstnanci z Girasole, záchranáři i dobrovolníci obvykle s pomocí paliativní sanitky plní poslední tužby především hospicovým pacientům. Jak již bylo zmíněno, krátce po začátku války ale začali vyjíždět na Ukrajinu.

„Je v ní veškeré vybavení, takže dokážeme vézt pacienty ve velmi těžkých stavech,“ vysvětluje Prchal. „Jezdili jsme v týdenních turnusech, začali jsme s malými dětmi a onkologicky nemocnými. Pak přišli ti, kteří utíkali z frontových oblastí, kteří bývali škaredě poranění. Potom se začali objevovat vojáci,“ popisuje Prchal.

Z Ukrajiny odvezli více než sto lidí. Sanitka ale několikrát vezla pacienty na opačnou stranu – Z Česka na Ukrajinu.

„Máme například pacientku, která umírá a chtěla by se vrátit k rodině a dětem,“ uvádí příklad, jaká přání hospic několikrát plnil. „Ti lidé byli často na hranici života a smrti, mnozí nevěřili, že je dovezeme živé. Ale vždycky se to povedlo.“

Tvrdí, že jezdit do válkou zmítané země se nebojí. A to i přesto, že zažil bombardování Lvova, sestřelování raket nad hlavou i několik situací, kdy je ruští vojáci ohrožovali na životě. „Zažili jsme celé spektrum hrůz, které válka přináší,“ krčí rameny.

„Člověk není nikdy v úplném bezpečí. Spíš si nepřipouští, že by se něco mohlo stát. Na druhou stranu samozřejmě musíme být připravení na to, že dít se může cokoliv. Vědět, jak se zachovat a mít potřebné věci po ruce,“ zdůrazňuje Prchal.

Jedním dechem dodává, že například protivzdušná ochrana se velmi zlepšila. A že na pravidla je po nějaké době jednoduché zapomenout.

„Člověk pořád má strach. Něco mu říká, že když zazní sirény, neměl by na to úplně kašlat. Ale když se to opakuje několikrát denně, lehce si na to zvykne. A až když mu to ,práskne‘ někde nad hlavou, utíká, co mu nohy stačí,“ popisuje.

Pokud to bude potřeba, jezdit budou i nadále. „Jsme parta šesti až sedmi lidí, co pracují většinou jako lékaři nebo záchranáři. Když je to potřeba, zmobilizujeme se a kdo může, jede,“ uzavírá Prchal.