Z deníku samoživitelky: Neměla jsem u pokladny dost peněz, lidé byli hnusní

„Terezka se za mě kvůli tomu, jak žijeme, stydí,“ svěřuje se šestačtyřicetiletá Jana Brožová. Sedí na proleželém gauči ve skromně vybaveném obýváku v paneláku na okraji Ústí nad Labem. „Štve mě, že i když pracuju na maximum, nevyjdeme,“ klopí oči.

A zmiňuje nedávný společný nákup, který si ho špatně spočítala, u kasy neměla na zaplacení a některé věci musela vracet zpět.

„Lidi začali nadávat. Proč prý chodím nakupovat, když na to nemám? Byli hnusní. A když se to začalo stupňovat, tak se Terezka sebrala a utekla. Styděla se. Strašně se styděla. Je to puberťačka, čerstvě 14 let, a já se taky styděla. Byly slzy. Brečela jsem, že jsem jí nemohla koupit, co chtěla, a že odešla,“ popisuje nepříjemnou situaci v obchodě vyučená prodavačka.

Jana Brožová je podle svých slov obyčejná ženská, matka tří dětí, která celý život poctivě pracuje. S manželem už léta nežijí. Sedmadvacetiletý syn Ondřej a sedmnáctiletá dcera Šárka se osamostatnili a s osmačkou Terezkou se v prosinci přestěhovala z Nové Paky do Ústí nad Labem. Tady si Jana našla práci na tříčtvrteční úvazek jako šička zdvihových kurtů.

„To jsou takový ty látkové popruhy, kterými se zvedají těžké předměty. Jsem za tu práci ráda a baví mě,“ říká bez známky ironie.

V 5:10 vstává, dá si kávu, zahraje si oblíbenou hru na mobilu (ranní rituál) a v sedm jí začíná směna. V průměru dělá šest hodin denně. Víc nezvládne. Dvakrát překonala akutní leukemii, ocitla se na pokraji smrti a se zdravotními komplikacemi se potýká dodnes.

„Už jsem tam byla. Bylo tam hezky. Nic mě nebolelo. Byl tam zlatý tunel a přišel mě navštívit brácha, který se rok předtím oběsil. Dával mi ruku, ať jdu s ním. Já mu řekla, že nemůžu, že tu mám děti.“

V nemocnici strávila celkem čtyři roky.

„Děti vychovával manžel a babičky. Já jsem byla měsíc nebo měsíc a půl ve špitále, týden doma. Doktoři mi už tehdy řekli, ať už nepočítám s tím, že bych se vrátila do normálu.“

A měli prý pravdu. „Únava je šílená. Rozčiluje mě a dostává do depresí. Celý život jsem byla zvyklá makat. I během mateřských jsem si přivydělávala. Chodila jsem uklízet na kšeft, dělala jsem obálky, pletla jsem punčošky na optická vlákna z ocelových lanek nebo jsem dělala hajzlbábu. Nikdy jsem se nechtěla spoléhat na sociální dávky,“ krčí rameny.

Jenže při současných cenách jí prý nic jiného nezbývá. S tím, co vydělá, nevyjde.

Seznam Zprávy Janu Brožovou požádaly, aby zapisovala své příjmy a výdaje a psala zápisky. V dubnu měla mimořádné výdaje na školní potřeby pro Terezku.

Minulý měsíc byl hrozný. Měla jsem jednu korunu v kapse a 14 dní do výplaty. Navenek si dělám srandu, že půjdeme na kořínky. Ale opak je pravdou. Naštěstí jsem si zvykla mít doma základní potraviny. Pečivo jsem upekla a mám spoustu marmelády, co jsem na podzim zavařila. Horší bylo, když došel toaletní papír, to byl mazec.

Blbý taky bylo, že došla lítačka a musela jsem chodit 45 minut pěšky do a z práce. Jeden den se mi udělalo v půli cesty blbě z toho tlaku, že jsem sebou skoro sekla. Ten den jsem to šla 90 minut.

Další zápisky si můžete přečíst ve fotogalerii:

Janě naštěstí vypomohla kolegyně z práce. Půjčila jí pětistovku. O zbytek se postarala spíž.

„Já mám vždycky doma nějaký olej, mouku a tuk. Měla jsem naštěstí i nějaké maso a párek, takže z párku byl buřtguláš, z brambor bramborové placky, ze zelí zelňačka a tak dál,“ vyjmenovává stravu dva týdny před výplatou.

Počátkem května si Jana udělala klasickou rozvahu. Na straně příjmů je invalidní důchod, příspěvek na bydlení a výplata, což dohromady dělá přes 27 tisíc korun.

Na straně výdajů jsou náklady na bydlení, pojištění, telefon s internetem pro ni a dcery, lítačky a půjčky či pojistky.

Od manžela, s nímž léta nežije, dostává dva tisíce korun, které ale rovnou posílá sedmnáctileté Šárce, která dodělává učiliště a žije s přítelem. Manžel jí sem tam přidá peníze na boty, oblečení a další věci pro Terezku.

Na květen tedy Janě zbylo necelých 5300 korun. Čistě matematicky to je 180 korun denně pro dvě ženy. Jakou má s tímto rozpočtem strategii přežití?

„Udělám velký nákup za zhruba 1500 korun a nakoupím hlavně základní potraviny. Pak jsem v Ústí našla obchod, kde mají zboží, kterému za dva až tři dny končí trvanlivost. A hodně nakupuju i na trhu. Ve čtvrtek měli luxusní jablka za 14 korun,“ uvádí s úsměvem.

Jinak prý pečlivě plánuje a šetří. Třeba:

„Koupím si celé kuře v akci a naporcuju. Vyříznu prsa, to mám pro nás dvě na dva obědy, další dva obědy jsou ze stehen, prostředek a křidýlka takhle zlomím, vyvařím a mám dvě polívky. Odřezky mas dám buď do polívky, nebo z toho udělám rizoto nebo kuře na paprice. Takže osm až devět porcí plus dvě polívky z jednoho kuřete,“ počítá.

Když Jana vaří, tak na několik dnů dopředu. „Třetí den už nám to leze i ušima, ale co se dá dělat,“ opět se usmívá.

Sem tam pomáhají kamarádi z Nové Paky, kde předtím léta žila.

„Od známého zemědělce si třeba objednám vajíčka nebo luxusní holandské řízky od řezníka nebo kamarádka jezdí do Polska, kde mají luxusní makrelu. A oni to pak někdy nechtějí zaplatit. Za to jim třeba vyrobím něco z korálků,“ zmiňuje svůj velký koníček: vyrábění drobností z bižuterie. S kamarády také mění. Ona jim dává skořápky nebo sušený chléb či pečivo pro domácí zvířata, oni jí na oplátku vejce nebo králíka.

Další věci zmiňuje v zápisníku.

Dost často peču pečivo, vyjde mě to laciněji. Proto se vždy snažím mít stále doma mouku, vejce, prdopeč (prášek do pečiva) a sušené droždí. Na trhu jsem koupila balíček zeleniny za 20 Kč. Vše jsem očistila, nakrájela a mám z toho zeleninu na pět polévek a kapustové karbanátky.

Koncem dubna přišel Janě invalidní důchod, výplata a navíc ještě přeplatek za plyn a elektřinu. „Já si na sebe moc věcí nekupuju, to radši Terezce, ale tentokrát jsem si udělala o víkendu radost. Koupila jsem si u Vietnamců nové boty za dvě stovky a tuto blůzku za stovku,“ ukazuje Jana.

A v pondělí, protože je za co, vyrážíme na zmiňovaný velký nákup. Po cestě míjíme restauraci. „V restauraci jsem byla naposledy… loni? Nevím, ani si nepamatuju,“ marně vzpomíná. A s dcerami? „Když nepočítám mekáč, tak to je už hodně dávno, možná když byly malé,“ nemůže si opět vzpomenout.

V obchodě to je samé „fíha“ a další citoslovce údivu.

„Tři kila cibule za 75 korun? Zázvor z Číny za 139 korun? Čočka za 35 korun? To je strašný. Tuk do pečiva, který stával deset korun, je teď za 22 korun,“ mračí se Jana. O kousek dál se zas rozzáří. „Sýr, který normálně kupuju, je v akci. Dvě stě gramů za 36,90, skvělá cena.“

Zastávka u sekce instantních jídel. Bramborová kaše v prášku je ve slevě. „Vím, že musím šetřit, ale když přijdu z práce a jsem fakt utahaná, je to s párkem rychlý a dobrý oběd,“ vkládá Jana krabičku se třemi baleními do košíku, kde končí převážně potraviny ve slevě.

Zato lahev růžového vína, Jihlavanka nebo kompoty v košíku neskončí. Nejsou ve slevě.

„Ocet beru, protože s ním myju okna. Je levnější než ty drahý přípravky a nenechává šmouhy,“ vysvětluje.

Jana se blíží ke sladkostem a tam velké balení Miňonek. „Že bych byla hodná maminka? Budu. Tyhle mléčný jsou nejlepší,“ a letí pro Terezku do košíku. U kasy proběhne vše v pořádku. Velký nákup vyšel na 1208 korun. Čtvrtina měsíčního rozpočtu se vejde do tří nevelkých tašek.

„Jednou bych si přála, abych šla do obchodu a koupila si to, na co mám opravdu chuť, a nemusela obracet každou korunu,“ zasní se Jana. „S Terezkou milujeme zeleninové a ovocné saláty nebo zákusky se šlehačkou, ale to si můžu dovolit jen po výplatě a o to víc pak musím šetřit,“ dodává Jana.

Pak popadne všechny tašky a vyrazí domů připravit večeři.