Do noci v práci, pak pár skleniček. Expertka popisuje americký sen po česku

„Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl,“ napsal v dopise na rozloučenou bývalý vedoucí oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje Jakub Šeps.

Vylíčil problémy s workholismem, příliš velké pracovní nároky na jeho pozici či bossing. Zmínil také 1177 hodin neplacených přesčasů, tedy přes 29 běžných pracovních týdnů, zmínil i průměrně 69 odeslaných e-mailů denně a nespočet dalších napracovaných hodin po večerech a víkendech.

Závislost na práci má – stejně jako ostatní závislosti – vliv na vztahy i psychické nebo fyzické zdraví. „Vytvořili jsme mýtus, že je možné podávat výkon bez regenerace, bez odpočinku, a to je slepá ulička,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy psychoterapeutka Martina Mikesková.

Problematické jsou podle ní i výroky veřejně známých osobností, které se chlubí prací 13 hodin denně a nedostatkem spánku. „Jsou nějakým vzorem a určují cestu třeba velmi mladým lidem, kterým je 15–20 let, startují kariéru a berou si z úspěšných lidí příklad.“

Ačkoliv workoholici většinou dokážou odvést hodně práce, jejich pozice nemusí být v týmech žádoucí. „Rozumní zaměstnavatelé si tohle uvědomují a netýmovému člověku dají roli, kde týmový být nemusí, případně mu opakovaně nastavují hranice,“ vysvětluje.

Pokud už ale workoholismem někdo trpí, je důležité dát najevo, že přiznat si problém je správné, a ideálně kolegu nasměrovat na odborníka. „Důležité je jít příkladem. Přiznáme před ním, že toho na nás teď bylo v práci také hodně a potřebovali jsme si odpočinout, tak jsme to udělali.“

Předminulý týden tragicky zemřel úředník z Libereckého kraje Jakub Šeps. V dopise na rozloučenou popisoval měsíční přesčasy i 100 hodin, což v průměru odpovídá práci 13 hodin denně. Mluvil i o práci o víkendech nebo o nekončících telefonních hovorech ve volném čase. Jak byste se na takového člověka dívala, je podle vás dříč, nebo má nějaký problém?

S takovými případy, které jsou samozřejmě problematické, se setkávám ve své praxi často a má to minimálně dvě úrovně. Jedna věc je, že může špatné podmínky vytvářet zaměstnavatel, tedy že sám nenastavuje hranice. Když se podíváte třeba do německých firem, v některých mají nastavené servery tak, že nelze v určitou dobu e-maily vůbec posílat, a je jasně řečeno, kdy telefony brát a kdy ne.

Pro zaměstnance je pak mnohem jednodušší v takovém systému fungovat. Když ale někdo hranice nedrží, může to často vést právě k workoholismu. Člověk potom svoji hodnotu staví na práci, což určitě není dobře a není to dlouhodobě udržitelné. Pracovat tempem, které úředník uváděl, správné není a myslím, že to tak vnímal i on sám.

Co může ale zaměstnanec v podobné situaci dělat?

Většina lidí už si tou dobou svůj problém uvědomuje, mají třeba problémy se spánkem, nabourané blízké vztahy, nemůžou odpočívat, nemají volný čas a podobně. Dává smysl nějakou dobu zkoušet změnit pracovní podmínky, řešit to s nadřízeným a vymezit si, zda je v pořádku, že po páté hodině nebude zaměstnanec brát telefony a podobně.

Pakliže to ten zaměstnavatel nereflektuje, ačkoliv tu máme nějakou pracovní smlouvu, kde jsou ty podmínky dané, myslím, že je nejlepší možné řešení z té práce odejít a říct si, že tady prostě nebudu. Je ale velmi důležité to rozhodnutí udělat kvalifikovaně, odejít s tím, že vím, proč odcházím, a podmínky změnit nemůžu.

V dopise zmiňoval i množství alkoholu. Řeší často lidé problém s workoholismem nadměrným pitím?

Je to tak, alkohol je nejdostupnější prostředek v Česku, kterým můžeme snížit napětí, zároveň je legální a tolerovaný. Lidé ani často nevědí, že tímto způsobem problém řeší. Problematičnost spočívá také v tom, že alkohol nám může pomoci usnout. Poté, co si dá člověk pivo, případně dva nebo tři panáky, sice usne, ale neznamená to, že spánek je kvalitní a podaří se mu zregenerovat.

Takže v praxi je u vašich pacientů s workoholismem alkohol spojený často?

Nejdřív to neřeknou, sami se za to stydí a různě to maskují. Když se ale s nimi potkáváte delší dobu a začnete rozebírat, jak pracují s napětím a zátěží, často zjistíte, že někdy i nevědomým návykem je dát si večer pivo, panáka nebo cigaretu.

Řeší lidé workoholismus i nějakými dalšími způsoby, které jsou podle vás problematické?

Setkávám se například s nadměrným sportem, kdy se člověk hodně fyzicky unaví. Z praxe znám ale i případy spojené s gamblingem, kdy si klienti stáhnou do telefonu aplikaci, investují třeba po večerech na trzích a nemůžou se od toho odtrhnout. Občas se setkávám i se závislostí na počítačových hrách, může jít sice o dobrý ventil, ale jde o to množství. Samozřejmě potkávám i klienty, kteří řeší workoholismus a uklidnění třeba jídlem.

Setkáváte se i s případy, kdy lidé kvůli tlaku na výkon přistupují k tvrdším drogám?

Můžeme se v téhle souvislosti bavit o kokainu, který je kvalifikovaný jako tvrdá droga, ale společensky je pořád ještě tolerovaný. Lidé jsou díky němu schopni výkonně pracovat.

Takže je to třeba u vedoucích pozic běžná věc?

Já ty statistiky neznám, ale ze zkušeností si myslím, že se to děje poměrně často, není to výjimka.

Jak podle vás vnímá nadměrnou pracovitost společnost? Chlubí se Češi tím, že odvádějí hodně práce, ačkoliv je to třeba už za hranou?

Mám pocit, že pořád žijeme ve fenoménu nějakého amerického snu. Vytvořili jsme mýtus, že je možné podávat výkon bez regenerace, bez odpočinku, a to je slepá ulička. Můžeme se podívat třeba i na některé profesionální sportovce, kteří jsou sice úplně na vrcholu, ale trpí depresemi a spokojeni nejsou.

Může v tom hrát roli vliv veřejně známých osobností, které se chlubí tím, že vstávají ve čtyři ráno a chodí spát před půlnocí?

Jednoznačně ano. Jsou nějakým vzorem a určují cestu třeba velmi mladým lidem, kterým je 15–20 let, startují kariéru a berou si z úspěšných lidí příklad. Je ale důležité říct, že mladí lidé otevírají téma duševního zdraví i na vrcholových pozicích a o tom problému se začalo otevřeně mluvit.

Jak se takový workoholik dívá sám na sebe? Jak si obhajuje trávení volného času prací?

Na začátku může být člověk plný nadšení, že ho práce baví a že tam má opravdu nějaký cíl, chce udělat i něco pro společnost. Neuvědomuje si ale, že si při tom nebuduje přátelské vztahy, nedbá na svůj volný čas a podobně.

Všichni totiž potřebujeme někam patřit, mít pracovní tým, mít někoho, kdo se na nás usměje. Pakliže jsou ale tím zdrojem pouze kolegové a nevytváříme si tohle bokem, budeme čím dál závislejší. Z toho je pak těžké odejít i ve chvíli, kdy si uvědomujeme, že nás práce ničí.

Sám workoholik potom ostatní kolegy kolem sebe vidí tak, že pracují málo?

Určitě to může vnímat tak, že on tomu dává hodně a ti druzí tolik ne, což po nich pak může vyžadovat. Vytváří i toxické prostředí v týmu. Častým důvodem, proč zdraví lidé odcházejí z práce, je, že tam mají tým workoholiků a nadřízených, kteří dávají nereálné cíle.

Někteří workoholici naopak o svůj tým pečují velmi dobře, ale přebírají kompetence kolegů, které nejsou schopni rozdělit. V takovém případě s nimi pak děláme soupis práce a řešíme, co mohou předat někam dál.

Jenže to občas nelze. I v případě libereckého úředníka nechtěl podle jeho dopisu nadřízený nabrat více zaměstnanců.

Přesně tak. Tady narážíme na jednu zásadní věc, se kterou se setkávám třeba i v pomáhajících profesích. Týmy jsou velmi poddimenzované, a ačkoliv se o tom opakovaně hovoří, třeba z finančních důvodů není nadřízený další lidi schopen přijmout.

Vyplatí se vlastně firmám workoholiky zaměstnávat?

Asi to teď řeknu drsně, ale když bude nadřízený sociopat, který žene firmu jenom k výkonu, bude chtít člověka, který bude workoholik, nebude mít vztahy, rodinu, nebude o sebe umět pečovat a během pěti let mu dá ze sebe všechno.

A není to pro toho zaměstnavatele nevýhodné třeba v tom, že ten člověk nedokáže moc spolupracovat v týmu?

Máte pravdu, rozumní zaměstnavatelé si tohle uvědomují. Netýmovému člověku dají roli, kde týmový být nemusí, případně mu opakovaně nastavují hranice. Zároveň si uvědomují, že když tam člověk bude pracovat deset nebo 15 let a bude umět odpočívat, je to pro firmu výhodné. Kvalitní personalisté už pátrají po tom, jak o sebe člověk umí pečovat, jak pracuje se stresem, jak na něm poznat, že je unavený, a jestli o tom vůbec bude umět mluvit.

Takže myslíte, že nějaký tlak na větší psychickou pohodu zaměstnanců je ve firmách větší?

Jednoznačně ano, jsme na začátku, ale dobré je, že péči o sebe už nevnímáme jako selhání. Já jsem třeba z ostravského hutnického kraje, tam je to mezi lidmi pořád. Řekla bych ale, že se i tam péče o sebe velmi rychle normalizuje.

S čím je vlastně workoholismus spojen? Co způsobuje fyzicky, ale i psychicky?

Z mé zkušenosti jsou nejčastější onemocnění migrény, bolesti páteře, neurologické problémy, kardiovaskulární onemocnění, panické ataky, tetanické záchvaty a mohla bych jmenovat dál.

Hlavním indikátorem může být narušený spánek, ať už kvalitou, nebo kvantitou. Zároveň je problém i s nedostatkem blízkých vztahů a neschopností je budovat. Často jde také o pocit nedostatečnosti, že nejsme dost dobří, máme strach z názoru ostatních. To může být zároveň i naopak, potřeba hodnotit druhé je problematickým a toxickým aspektem pro práci v týmu.

Když už do workoholismu někdo spadne, jak mu může jeho okolí pomoct?

Důležité je jít příkladem. Přiznáme před ním, že toho na nás teď bylo v práci také hodně a potřebovali jsme si odpočinout, tak jsme to udělali. Nadřízený může být například zdrojem toho, že je úplně normální si vzít dovolenou, že je normální přijít do práce a přiznat, že jsme unavení.

Můžeme mezi sebou sdílet i vlastní zkušenost s koučem, psychoterapeutem a někoho třeba doporučit. Dát najevo, že jsme měli nejdříve také obavy, ale nakonec jsme zjistili, že o některých věcech je jednodušší mluvit s cizím člověkem.

Tady bych chtěla také říct, že ani pracovníci HR nejsou psychologové, psychoterapeuti nebo psychiatři, proto by po nich nikdo neměl chtít, aby tyto profese zastávali. Jejich úkolem je v téhle situaci nabízet kontakty na odborníky.

A může, případně by si měl nějakým způsobem workoholik pomoct sám?

To je velmi těžká otázka. Často se to vlastně učí až na psychoterapii. Každopádně na těžké situace nikdo z nás nemůže být sám, ani psycholog, ani psychoterapeut. Všichni potřebujeme někoho nablízku. Umět si sám pomoct spočívá v tom, že vím, za kým můžu jít.