Vzpomínka na Hanu Zagorovou: Opravdu to byla hodná holka, možná až příliš

Mezi kolegy z populární hudby byla skutečně unikátní svojí občanskou odvahou, když podepsala petici Několik vět, vzpomíná na Hanu Zagorovou hudební publicista Jan Rejžek.

„Za nejlepší hodnocení tvorby a díla Hany Zagorové považuji slavnou větu Miloše Jakeše, že to byla hodná holka. Ona byla opravdu hodná, až moc,“ říká s trochou nadsázky.

Z repertoáru slavné zpěvačky oceňuje především méně populární písně ze začátku její kariéry.

„Já ji ještě pamatuju v jejích ostravských začátcích, kdy se uvedla vynikajícími šansony jako Obraz smutný slečny nebo Cyganicha,“ popisuje Rejžek.

Hana Zagorová na sebe poprvé pěvecky upozornila v roce 1963 v ostravské soutěži Hledáme nové talenty Orchestru Gustava Broma. Na začátku sedmdesátých let přesídlila do Prahy, kde natáčela s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu.

„Pokračovalo to víceméně i po příchodu do Prahy, kdy dodnes vzpomínám na její ‚Baladu bludičky‘ z Kytice v duetu s Michalem Prokopem. Co následovalo potom, to už bylo bohužel přizpůsobení se střednímu proudu se vším všudy. Do toho vždycky veselého, rozjuchaného tria s Kotvaldem a Hložkem,“ vzpomíná Rejžek.

Zagorová patřila po celou dobu normalizace k oblíbeným tvářím televizní obrazovky.

„I tak se na jejích sólových deskách daly najít ozvěny těch ostravských časů. Třeba na albu Cesta ke štěstí z roku 1976 má pár opravdových perel, které se ovšem do sdělovacích prostředků moc nedostaly, protože dávaly přednost právě těm rozjuchaným, veselým písním,“ popisuje hudební publicista.

O to víc mnoho lidí překvapilo její rozhodnutí podepsat petici Několik vět, která vznikla z iniciativy lidí kolem Charty 77.

„Samozřejmě je potřeba oddělit tvorbu a život. Hana Zagorová byla opravdu unikátní tou známou občanskou odvahou, kdy v létě 1989 jako jedna opravdu z výjimek naší populární hudby, kromě Marie Rottrové nebo třeba Pavla Bobka, podepsala petici Několik vět. Tím všechny ty ‚veselé‘ písničky pro mě vygumovala a budu na ni vzpomínat také jako na statečnou občanku,“ dodává Rejžek.

Jako na silnou osobnost vzpomíná na Zagorovou také dokumentarista Fero Fenič. Se slavnou zpěvačkou natočil jeden díl pořadu Galerie Elity Národa.

„Setkání s Hanou Zagorovou bylo pro mě zajímavé tím, že mi všichni před natáčením tvrdili, že se hlídá, že se neotevře, že si drží nějaký odstup. A skutečně, když jsem se díval na některé pořady, které do té doby natočila, většinou se tam vskutku zdržela nějakých emocí,“ popisuje režisér.

Rozhodl se, že se pod tuhle tvrdou slupku musí dostat, a odvezl ji k jejím rodičům.

„Tam jsem se přesvědčil, že je v ní tolik citu a emocí, o kterých jsem do té doby nevěděl. Ona to celý život v sobě potlačovala, nechtěla tuhle ‚slabost‘ veřejně projevit,“ říká Fenič.

Podobně jako Rejžek si na pěvecké kariéře Hany Zagorové váží hlavně méně exponovaných šansonů.

„Byl to velmi citlivý, vnímavý, láskyplný člověk. Možná i proto od těch možná až rokenrolových začátků přes masovou pop music, ke které ji nepochybně vedla spolupráce s její kapelou, nakonec skončila u šansonu, kde mohla své city projevit,“ popisuje dokumentarista.

Při natáčení tiše a nenásilně prosazovala svůj názor. Nenechala se vodit jako loutka, vzpomíná Fenič.

„Vždycky chtěla vědět, co budeme točit, jak by to mělo vypadat. V některých situacích mi velmi zřetelně řekla: ‚Ne, já bych chtěla, aby se tento záběr dělal z dálky, nebo naopak zblízka, protože chci, aby tam bylo cítit to či ono.‘ Nebyla to loutka, která by prodávala jen svoji vizáž. Byla to osobnost, která vždy věděla, co dělá, a byla schopná si to uhájit,“ dodává režisér.

Na Hanu Zagorovou vzpomínají také její kolegové z hudební branže.

„Je to smutná zpráva. Hanka byla hrdinka, s chorobou krve, kterou měla, nebylo lehké žít, natož pak pracovat. Zůstalo za ní množství práce, byla to skvělá umělkyně a dobrý člověk,“ řekl ČTK producent a textař Michael Prostějovský, který pro Zagorovou napsal například text jejího hitu Mimořádná linka.

Zpráva o úmrtí Zagorové byla nepříjemným překvapením pro zpěvačku Lenku Filipovou. „Nemám slov, je to pro mě podobný šok, jako když nečekaně zemřel Miro Žbirka. Půjdu teď na procházku se psem a budu se z toho vzpamatovávat,“ uvedla.

Podobně zdrcený byl zpěvák a skladatel Marek Ztracený, který je autorem titulní písně posledního alba Zagorové Já nemám strach. „Nemůžu mluvit… Puká mi srdce. Jediné, co k tomu chci říct, je na mých sociálních sítích,“ napsal v SMS pro ČTK.

Ondřej Brzobohatý, který pro Zagorovu napsal titulní píseň jejího alba O Lásce, zprávu o smrti Zagorové označil za smutnou nejen pro její blízké, ale pro celou českou kulturu. „Vždycky měla lidem co dát. Považuju si ji jako zpěvačky i jako textařky, proto mě potěšilo, že si do svého repertoáru vybrala moji píseň. Věřil jsem, že svoji nemoc zvládne, je mi to moc líto,“ uvedl.

Zpráva o odchodu Zagorové velmi zasáhla i zpěvačku Lucii Bílou. „Patřila mezi mé nejmilejší kolegyně a chvíle, kdy jsem s ní sdílela jeviště, pro mě vždy byly velkou radostí. Myslím, že nelze vyjádřit, jaká je to pro naši hudební scénu ztráta. Velmi myslím na Štefana (Margitu), Hančiny blízké i přátele a přeji jim mnoho sil v těchto těžkých chvílích,“ sdělila ČTK.