Vzdělává britské soudce: Mají šanci odložit taláry a sdílet zkušenosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V návaznosti na případ nezletilé dívky, kterou dva roky znásilňoval její otčím, za což mu odvolací soud nakonec uložil podmínku, otevřel ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) téma povinného vzdělávání soudců.

Povinnost se vzdělávat sice ukládá zákon už dnes. Nikdo už ale soudcům neříká, jak často tak musí činit, v jakém rozsahu, nebo kdo by na to měl dohlížet.

Británie je v tomto ohledu o něco dál. Kontinuální vzdělávání soudců tam začalo být předmětem diskuze už v závěru 70. let. A pokud dnes chtějí soudci soudit specifickou skupinu trestných činů, musí nejprve absolvovat patřičný kurz, na jehož základě k tomu získají oprávnění. To si pak musí každé tři roky obnovit.

„V oblasti sexuálních trestných činů se hodně času věnuje i nejnovějším poznatkům z psychologie a medicíny, a to zejména v oblasti dopadu traumatu. Jak může ovlivnit svědectví? Na co si mohou oběti vzpomenout?“ přibližuje profesorka Cheryl Thomas, která se oblasti vzdělávání soudců dlouhodobě věnuje.

Ve Velké Británii jste se vzděláváním soudců začali již na konci 70. let. Kdy se ale stalo povinnou součástí soudcovské profese?

V Anglii a Walesu došlo v průběhu několika dekád k určité evoluci ohledně požadavků na justiční vzdělávání. Ještě na konci 70. let bylo velkým krokem jen přijmout to, že by mělo něco jako vzdělávání a školení soudců vůbec existovat.

Protože – abych trochu přiblížila kontext – v angloamerickém právním systému, který funguje ve Velké Británii nebo Spojených státech, jsou soudci obvykle jmenováni v pozdější fázi své kariéry a mají už za sebou dlouhý čas strávený u soudu v roli advokátů. Takže je to velmi rozdílné oproti tomu, jak je to nastaveno ve většině evropských států, kde jsou soudci obvykle jmenováni bezprostředně poté, co dokončí univerzitu.

Takže výchozí pozice pro nastavování povinného vzdělání byla v Británii odlišná než třeba v Česku.

Ano, historicky se vzdělávání soudců i jejich výcvik v těchto dvou systémech velmi lišil. Protože pokud jmenujete soudce už ve velmi mladém věku, tím pádem takřka bez praxe, bude podstatně lépe přijímáno, že je potřeba, aby se paralelně vzdělával po zbytek kariéry.

Nicméně jelikož naši soudci jsou velmi zkušení právníci, zavládl vůči dalšímu výcviku nejdřív spíš odpor. Ta myšlenka za tím byla: Máme spoustu zkušeností, strávili jsme 20 nebo 30 let na soudu, takže žádné další vzdělání přece nepotřebujeme. Ale tenhle názor už u nás vymizel. Všichni soudci to přijímají a i oceňují, protože je velký rozdíl mezi tím, jestli sedíte na jedné straně lavice nebo na té druhé.

Jak se vám podařilo dostat do bodu, kdy pravidelné vzdělávání soudci vnímají jako standard?

V roce 1979 jsme založili Judicial Studies Board, ale tehdy ještě nešlo o povinný výcvik, bylo to nastaveno spíše jako dobrovolné vzdělávání, skrze které si mohli soudci udržovat přehled o legislativních změnách.

Nicméně od té doby se věci velmi významně změnily. Aktuálně se od všech soudců očekává, že každý rok podstoupí určitý objem výcviku, přičemž si mohou vybírat z široké nabídky kurzů, které zajišťuje Judicial College. Pokud jako soudce neabsolvujete ročně alespoň tři dny školení, váš nadřízený vás požádá o vysvětlení a následně se očekává, že si školení doplníte. Stejně tak musí soudci absolvovat kurzy, na základě kterých získají specifické autorizace. Ty potřebují k tomu, aby mohli soudit určitý typ případů, jako je například sexuální napadení nebo vraždy. A tyto autorizace si zároveň musí každé tři roky obnovit.

Jsou tři dny za rok dost? Je to dostatek času na to, aby to přispělo ke změně?

To je důležitá otázka a většina soudců by odpověděla, že ne. Ve své praxi se věnuji i výzkumu postojů soudců, v rámci kterého se každé dva roky ptáme všech soudců napříč Británií na jejich pracovní život i vzdělávání. Většina z nich nám pak říká, že byli velice spokojení s kvalitou školení i výběrem kurzů, ale chyběl jim čas na přípravu i na výcvik jako takový.

Nicméně celkově bych to považovala za velmi pozitivní zpětnou vazbu…

Důležitou roli v tom hraje i další element, a to, že většina kurzů je rezidenční, takže se soudci sejdou dohromady na jednom místě, jsou daleko od svých pracovišť a školení je soukromé, tudíž je to pro ně příležitost se trochu zrelaxovat.

Odloží své obleky a taláry a – co považuji za velmi důležité ­– mohou sdílet svoje zkušenosti s ostatními, k čemuž jinak nemají moc příležitostí. Myslím, že tohle je jeden z aspektů výcviku, o němž se moc nemluví, ale který je pro soudce samotné opravdu hodnotný. Protože i oni se mohou v určité fázi cítit izolovaní, mít tak možnost se alespoň jednou ročně potkat s kolegy a vyměnit si zkušenosti.

Zajímá se o vzdělávání soudců i britská veřejnost?

Pokud jde o veřejnost, tak si nemyslím, že má příliš velké povědomí o tom, že tady vzdělávání soudců vůbec existuje. Jediné chvíle, kdy to přichází na přetřes, je, když se něco pokazí a novináři nebo média se začnou ptát: Jak tohle mohl soudce říct? Copak nemají povinné kurzy, kde to mají řešit?

V Česku jsme si před pár týdny pokládali podobný typ otázek, a to v souvislosti s případem, v němž otčím dva roky zneužíval nevlastní dceru…

Ano, představuju si, že je to součástí kontextu i v České republice, pokud jde o sexuální trestné činy nebo domácí násilí. I my jsme si takovými situacemi prošli. Před několika lety došlo k tomu, že soudce Rodinného soudu pronesl nějaké nepřípustné poznámky, které souvisely se sexuálním deliktem. Nakonec to celé vyústilo v mediální i parlamentní dotazování ve smyslu: „Co je s tím soudcem špatně? Ten je úplně mimo! Copak nepodstupuje školení?“

Skončilo to tím, že všichni soudci z Rodinných soudů museli absolvovat kurzy ohledně sexuálních napadení a zacházení se zranitelnými oběťmi, který obvykle podstupují jen soudci, kteří se zabývají kriminálními případy. Takže myslím, že společnost to zajímá v podstatě jen za těchto okolností.

Máte i samostatný kurz ve vztahu k sexuálním trestným činům?

Soudci, kteří zasedají u Korunního soudu a věnují se těm nejzávažnějším případům, musí absolvovat speciální kurz, který se zabývá závažnými sexuálními činy. A ten pak musí každé tři roky obnovovat.

A jak kurz probíhá? Soudci sedí a poslouchají? Nebo jsou součástí i nějaká praktická cvičení?

Kombinujeme oboje. Určitě tam vždycky vystoupí pár lidí s novinkami z dané oblasti práva a nebo s prezentací výsledků nějakého nového výzkumu.

Ale vždycky jsou součástí i takzvané syndikáty, kdy rozdělíme třeba 70 zúčastněných soudců na skupiny po 6 až 8 lidech a v těch pak spolupracují při praktických cvičeních pod vedením lektora – soudce. Často se tam promítá i film popisující specifický případ a po zhlédnutí soudci diskutují o tom, zdali tam vyvstala nějaká náročná situace, co se pokazilo a jak by si s tím poradili oni sami.

V debatě o vzdělávání soudců často slýcháme o potřebě prohlubovat takzvané soft skills („měkké dovednosti“ – jedná se o kompetence v oblasti sociální a emoční inteligence, pozn. red.). Jak s tím podle vás soudcům pomáhají pravidelné kurzy?

Myslím, že když se tu před 40 lety se školením začínalo, soft skills by se nejspíš v rozvrhu nenašly. Zatímco dnes jde o podstatnou část každého kurzu. Dáváme soudcům informace k tomu, jak přistupovat k pachatelům i obětem nebo třeba k lidem, kteří se před soudem zastupují sami. To se v poslední době děje často, protože tu schází finanční podpora pro ty, kteří si nemohou sami dovolit právní zástupce. A pokud se člověk zastupuje sám, je to pro soudce pokaždé velká výzva, protože v minulosti to nebývalo běžné.

Čemu dalšímu se soudci v kurzu učí?

V oblasti sexuálních trestných činů se hodně času věnuje i nejnovějším poznatkům z psychologie a medicíny, a to zejména v oblasti dopadu traumatu. Jak může ovlivnit svědectví? Na co si mohou oběti vzpomenout? Jak může poškozený vystupovat v soudní síni, až bude vyprávět o své zkušenosti?

Máme už spoustu různých nástrojů, které zranitelným svědkům v případech sexuálního násilí umožňují vypovídat netradiční cestou. Může to proběhnout skrze obrazovku nebo prostřednictvím videolinku, zatímco oběť může být v jiné místnosti nebo se svědectví může nahrát s předstihem. Velká část školení se zabývá i tím, jak přistupovat k dětem v pozici svědků.

Myslím si, že pro soudce může být srozumitelná komunikace o tom, co se děje, jak celý proces postupuje a podobně, opravdovou výzvou. To je podle mě velmi důležitá dovednost.

Když už jsme se dostali ke komunikaci, pomáhá podle vás vzdělávání s eliminací mýtů a stereotypů, které se – obzvlášť se sexuálními delikty – často pojí?

Tomuhle tématu jsem se hodně věnovala na poli výzkumu, zejména ve vztahu k soudním porotám, ale i soudcům. Naši soudci na to mají školení v rámci Judicial College a mají ho už poměrně dlouhou dobu, protože soudci, kteří projednávají případy znásilnění a sexuálního násilí s porotou, ji musí umět nasměrovat tak, aby se vyvarovala falešným domněnkám.

Musí jim vysvětlit, že není potřeba vytvářet si domněnky ohledně toho, co měla oběť na sobě, co pila nebo kde se nacházela. Dávají jim instrukce ohledně toho, že pokud někdo nenahlásí napadení hned, neznamená to automaticky, že neříká pravdu.

Máte za sebou i výzkum, který analyzoval vzdělávání soudců napříč několika státy. Řekla byste, že je Británie ve vzdělávání soudců oproti ostatním evropským zemím napřed?

Různé země mají různé silné a slabé stránky. Myslím, že se musíme vrátit na začátek – zpátky k tomu, že v různých legislativních systémech jsou přístupy k tomu, kdy se stáváte soudcem, různé. V anglosaském systému potřebujete rozvíjet vzdělávání pro lidi, kteří už mají hodně právních zkušeností, ale chybí jim ty soudcovské.

Oproti tomu v kontinentálních jurisdikcích potřebujete více úrovní školení. Musíte vzdělávat lidi, kteří jsou nově jmenováni a chybí jim zkušenosti, ale i ty, kteří se nacházejí v pokročilejší fázi kariéry.

Co byste ale řekla soudci, který si myslí, že už žádné další vzdělávání nepotřebuje?

Myslím si, že žádný profesionál nemůže říct, že se nepotřebuje učit cokoliv nového. Pokud se tak soudce cítí, možná se pro něj práce stala rutinní a schází mu v ní rozmanitost, a proto ani nevidí důvod se vzdělávat, jelikož v jeho soudním světě se neděje nic nového.

Nicméně myslím si, že v dnešní společnosti je komplikované udržet si pocit, že všechno vím a nemám se co nového naučit. I v Česku nepochybně dochází ke změnám zákonů v souvislosti s celou řadou věcí a představuji si, že pokud bych chtěla být dobrým soudcem, chtěla bych nejen pochopit legislativní změny, ale i důvody, proč k nim dochází. Pro soudce může být velmi přínosné podívat se na dění v soudní síni i z jiné perspektivy, aby pochopili, jaké to je pro lidi, kteří stojí před nimi.

Vzdělávání je pro soudce skvělou příležitostí k tomu vyjít ze své izolace a diskutovat se svými kolegy. A možná zjistí, že jiní soudci nesdílí jejich názory, a dostanou tak podnět k tomu je přehodnotit.