Lidé zvažují miliony za čtvrt kilometru vysoká „monstra“ za humny

Kulturní dům v obci Hevlín na Znojemsku. Pět hodin odpoledne. Ve velkém sále se koná veřejná prezentace firmy, která staví a provozuje větrné elektrárny po celé Evropě. Ráda by jich pár desítek postavila i na Znojemsku.

Jeden větrník měří od paty po vrchol lopatky až 240 metrů a má výkon něco málo přes šest megawattů. Jen do katastru Hevlína by se jich vešlo až 12.

Veřejnou prezentaci si přišlo poslechnout zhruba 25 místních lidí. Převážně staršího věku, i když sem tam sedí v sále také mladí s dětmi. Přilákala je zvědavost i zjevná nedůvěra.

„Je tu ideálně silný a konstantní vítr, jehož směr se moc nemění,“ vysvětluje zástupce firmy Meridian Marek Vosypka, proč zrovna Hevlín, a ukazuje na obrazovce vyšrafovanou mapu.

V budoucnu by tudy mohl vést větrný park táhnoucí se přes několik obcí u rakouské hranice. Zdejší takzvané zájmové území má ještě jednu výhodu: neobydlený prostor.

„V České republice není norma na to, jak daleko by měla stát větrná elektrárna od nejbližšího domu, ale zato máme jedny z nejpřísnějších hlukových norem. Naše elektrárna je splňuje už po 500 metrech od větrníku. Abychom si ale byli stoprocentně jistí, že hluk nebude nikoho obtěžovat, stavíme je minimálně kilometr od nejbližšího čísla popisného,“ ujišťuje přítomné Marek Vosypka.

Technická část prezentace po 10 minutách končí a přichází to lákavé: co firma obyvatelům Hevlína za souhlas s instalací maximálního počtu (tedy dvanácti) větrných elektráren nabízí.

„Při spuštění do provozu všech elektráren získá obec jednorázovou částku 12 milionů korun. Každý rok potom dostanete 3,24 milionu do obecní kasy a 4000 korun na každého občana s trvalým pobytem v obci jako příspěvek na energii. Čtyřčlenná rodina tak získá 16 tisíc korun ročně,“ představuje druhý zástupce firmy Petr Hrubý. „Dohromady to za 20 let životnosti elektráren bude činit bezmála 185 milionů korun,“ dodává.

V sále to lehce zašumí. Lidé si začínají šeptat. Zvedne se postarší pán:

„Ta nabídka je lákavá. Samozřejmě. Tento kraj ale už má jednu vadu na kráse, a to jsou Dukovany. Tady do toho kraje pasovat ještě větrníky není podle mě zrovna nejchytřejší nápad. Stimuly jsou krásné, ale mě nepřesvědčily,“ pronese svůj názor.

Následně vstává muž v bílé mikině, omlouvá se, že musí jít, protože jeho dítě v sále už zlobí, a tak jen prý „v rychlosti“.

„Já jsem negativně vymezený. Nelíbí se mi to opticky, myslím, že krajina tím dost trpí. Celý život se dívám ze zahrady na západ slunce a teď bych se měl dívat na větrné elektrárny? To ne,“ připojí svůj postoj.

Atmosféra v sále poněkud houstne. Lidé se trochu překřikují. Zástupců firmy se ptají, kdo jsou majitelé, na jejichž pozemcích by měly elektrárny stát. Jsou to místní, nebo „náplavy“? Kolik jim firma nabízí peněz? Některým v sále vadí, že peníze jdou obci, a ne rovnou občanům. Ptají se, jak jim firma zaručí, že po výstavbě větrníků nezkrachuje, nepřevede se jinam a bude řádně plnit své závazky.

Zástupci Meridianu trpělivě odpovídají.

Další muž se s otázkou obrací přímo do první řady. „A jak je to vůbec se smlouvou u nás?“ zeptá se přítomného starosty Lubomíra Horta (Moravané).

„Vašku, hele, ta smlouva byla v únoru na zastupitelstvu zamítnuta,“ bere si slovo starosta Hevlína. „Klid. Toto je jenom veřejná prezentace firmy. Můj názor je, že by o tom měli rozhodnout lidi v referendu nebo v nějaké anketě. Ať sami řeknou, jestli ano, nebo ne,“ vysvětluje tazateli Václavovi.

Po zhruba půldruhé hodině prezentace končí. Před kulturákem si lidé sdělují své dojmy. Světlovlasé paní by větrníky vůbec nevadily. Vytáhlému muži přijde výška 240 metrů dost, ale ty peníze jsou prý lákavé. Vedle zase spekulují, že když oni to odmítnou a vedle v obci si si to odsouhlasí, elektrárny budou stát, budou na ně beztak koukat, ale nebudou z toho mít nic.

Co bude dál? Starosta Lubomír Hort by hlasoval pro výstavbu, ale není to prý jen na něm. „Za chvíli máme zastupitelstvo, tak se tam o tom znovu pobavíme. Odhaduju, že momentální nastavení lidí je tak padesát na padesát. Uvidíme, jaký postup zvolíme,“ krčí rameny.

To v sousedních Hraběticích, které leží pět kilometrů severně od Hevlína, už rozhodnuto je.

Nabídku na výstavbu větrných elektráren dostalo vedení obce už na podzim. Vypořádali se s ní poněkud přímočařeji. Zastupitelé si vyslechli prezentaci, prohlédli si místa, kde by větrníky měly stát, zvážili pro a proti a projekt na výstavbu pěti větrných elektráren sami jednoduše schválili. Jednomyslně. V listopadu minulého roku starosta František Treger podepsal s firmou Meridian smlouvu o smlouvě budoucí.

„U nás žádný humbuk nebyl. Měli jsme to normálně na programu zastupitelstva, které bylo veřejné. Lidi mohli dojít, říct: ‚My to nechceme,‘ nebo něco namítat, ale to se nestalo. A protože ani zastupitelé neměli žádné výhrady, tak jsme to schválili,“ popisuje František Treger.

Přiznává, že hlavní motivací byly peníze. A hledá danou pasáž ve smlouvě.

„V případě instalace pěti větrných elektráren o výkonu 5,6 megawattu bude jednorázový příspěvek obci ve výši 5 milionů korun. 2,688 milionu dostane obec každoročně a pak je tam příspěvek 2600 korun na občana na energii,“ upřesňuje starosta.

Za 20 let by mělo přitéct do obecního rozpočtu 67 milionů korun. „To jsou zdroje, které se hodí,“ pokyvuje hlavou.

Asi 10 kilometrů od Hevlína leží obec Hrádek. I tam už mají námluvy o výstavbě větrných elektráren za sebou.

„V roce 2022 u nás proběhla veřejná projednávání, následně zastupitelstvo schválilo smlouvu o spolupráci a ta byla podepsaná v polovině srpna minulého roku,“ popisuje starosta Hrádku Robert Šturala.

Firma prý tehdy normálně lidem zodpověděla jejich otázky, žádné negativní reakce v obci nezaznamenali, a tak se dohodli na výstavbě osmi elektráren s výkonem pěti megawattů. Nejbližší větrník by měl stát dva kilometry od obydlené části Hrádku. Při rozhodování pochopitelně také sehrály důležitou roly peníze.

„Při spuštění dostaneme jednorázový příspěvek osm milionů korun a roční kompenzace by se měla pohybovat okolo půl milionu korun za každou postavenou elektrárnu,“ uvádí starosta Robert Šturala.

Na to je ale třeba si ještě pár let počkat. Přestože byly větrné elektrárny přeřazeny do takzvaných staveb vyššího zájmu, kdy není třeba změny územního plánu, papírování bude trvat odhadem šest až osm let. Samotná stavba pak maximálně pár měsíců.

Mezi Hrádkem a Hevlínem leží ještě Dyjákovice. Také dostaly nabídku na výstavbu tří větrných elektráren ve svém katastru. Vedení obce k ní má zatím poněkud vlažnější postoj.

„Chceme si to všechno pořádně prověřit, abychom nestrčili hlavu do nějakého chomoutu a pak se nedivili, že nám tady něco stojí, a lidi na nás chodili řvát, že z toho nic nemáme,“ říká před radnicí místostarosta obce Luděk Ševčík.

Ve hře jsou sice tři miliony jednorázově a každý rok dalších zhruba 3,6 milionu korun, ale vedení si není jisté reakcí místních obyvatel.

„Pro nás to jsou velké peníze, takových 15–20 procent do rozpočtu navíc, co si ale budeme vykládat, jsme opatrní. Až budeme mít dost informací, které nás uspokojí, a budeme vidět, že to není žádná levota, tak se k tomu nějak postavíme. Určitě budeme zvažovat i referendum,“ nastiňuje Luděk Ševčík.

V nedalekém Drnholci si už cestu referenda prošlápli. Před půldruhým rokem – během voleb do Poslanecké sněmovny – položili radní obyvatelům jednoduchou otázku: Souhlasíte s tím, aby byly v katastrálním území obce umístěny větrné elektrárny?

„53 procent lidí bylo tehdy proti, takže jsme už žádná další jednání s firmou nevedli. Od té doby jsme to ani nijak neřešili, takže nevím, jaká je teď, když to řeší obce v okolí, atmosféra,“ přibližuje starosta obce Libor Růžička.

A jaké byly tehdy důvody, proč Drnholčané odmítli větrné elektrárny plánované v polích za kopcem?

„Vedlo nás k tomu, myslím, to hučení nebo tak něco,“ matně vzpomíná třiasedmdesátiletá Věra, která tehdy hlasovala proti. „Nějak jsme to doma ani moc neřešili, možná bych si teď zjistila víc a možná volila i jinak, nevím.“ Víc se jí o tom nechce mluvit a raději dál trhá pampelišky pro zvířata.

Upovídanější jsou dva chlapi kolem padesátky před hospodou, kam si skočili v pracovní pauze na oběd.

„Byl jste se někdy podívat u Vídně, jak to tam vypadá? Vám se to líbí? Měsíční krajina. Tisíce větrníků. Když to tam vidím, tak si připadám jak na Marsu,“ říká profesionální řidič Josef Krejčí. A má další výhrady.

„Plašení zvěře, od Pálavy tudy táhnou divoké husy, úbytek volné krajiny, hluk a tak dál,“ vypočítává. Jeho kamarád elektrikář Václav Škrdla za výstavbou vidí „diktát“ z Bruselu. „Všechno do nás tlačí Evropská unie. Kolik je zastavěné půdy, kolik je hal na polích, kolik máme mít větrníků,“ lamentuje, ačkoli EU nic o počtu větrníků nenařizuje. Ubírá se ale cestou zelené energetiky.

Každopádně oba muži byli, jsou a budou proti, i kdyby se referendum v obci konalo znovu.

I třiatřicetiletá Martina, toho času na mateřské dovolené, volila předminulý podzim proti. Zaslechla, že větrníky zabíjí ptáky. „Jednak kvůli dravcům, kvůli přírodě a elektřinu nám to stejně nezlevní, tak k čemu by to bylo?“ táže se.

Česká společnost ornitologická nezaujímá k výstavbě větrných elektráren a priori negativní stanovisko. „S vědomím hrozeb, které tato technologie přináší ptákům, však požadujeme objektivní posouzení každého záměru, jehož základem je kvalitní ornitologický průzkum,“ uvádí ve svém stanovisku.

Krom obav o ptactvo Drnholčané nejčastěji zmiňují hluk a vizuální narušení krajiny. Důvodně? Stačí zajet o vesnici vedle, do sedm kilometrů vzdálených Litobratřic. Od roku 2005 tu stojí větrný park pěti nyní už poněkud zastaralých větrníků. Nejbližší z nich je zhruba půldruhého kilometru od domů obyvatel.

„Žije se s tím bez problémů. Vůbec to není slyšet,“ popisuje Filip Dvořák, za jehož plotem se uprostřed pole nepravidelně točí pět vrtulí. „Když přijdu z práce, dám si na terase ‚decku‘ vína a koukám na ně. Uklidňuje mě to.“

Ani osmatřicetiletý soused Daniel Bachman žádný zvuk obřích větrníků neslyší a výhled do krajiny mu nekazí. „Kdyby jich byly desítky nebo stovky jak v Rakousku, tak by to bylo asi něco jiného, ale tyto mi nevadí a vlastně je vnímám pozitivně,“ usmívá se.

A ještě životní zkušenost šestašedesátileté Bohuslavy Rychlíkové, která v domě na okraji Litobratřic bydlí sedm let. „Žije se nám tu úplně normálně. I kdyby jich tam bylo 10, tak mi to nevadí. Díváme se, jak se točí a spíš mi to přijde jako hezké,“ říká. A diví se, že lidé sedm minut jízdy autem od jejího domu se obávají něčeho, co ona jako problém nevnímá.