Mrazivý vzkaz pro soudce. Znásilňovaná dívka promluvila o podmínce pro otčíma

Sedíme na psychiatrickém oddělení. Anička tu od května strávila většinu času. Pronásledují ji hlasy. Třikrát se chtěla zabít. Naposledy před pár dny, předávkovala se léky.

Nevlastní otec ji přes dva roky opakovaně znásilňoval. Když to s pomocí třídní učitelky oznámila na policii, doufala, že se situace otočí k lepšímu. Jenže další rána přišla od justice.

Okresní soud sice muže nejdřív poslal na tři roky do vězení, ten krajský v Brně v čele se soudcem Miroslavem Novákem však minulý čtvrtek trest zmírnil na tříletou podmínku s pětiletým odkladem. „Je to výsměch,“ říká Anička v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Věřila, že muž zamíří do vězení a ona se bude moci vrátit k matce a třem sourozencům. „S mamkou už nejsou spolu, ale stále žijí v jedné domácnosti,“ dodává.

(Kvůli zachování soukromí dívky redakce změnila její jméno, neuvádí ani detaily trestného činu. Původně redakce zvolila jiný pseudonym. Pro veřejnou sbírku bylo zvoleno jméno Anička.)

Jak se vůbec vaše trápení dostalo na policii?

Oznámila jsem to díky mojí učitelce ze střední. Jednou jsem při cestě do školy měla sraz se spolužačkami. Počkal si na mě a začal mě slovně napadat ve stylu, že jsem obyčejná kur.. a že všem řekne, jaká jsem. Složila jsem se z toho. Holky mě odvedly do školy, rovnou za zástupkyní ředitele. Došla tam i moje třídní učitelka. Všechno jsem jí řekla. Nabídla mi, že se mnou zajde na policii.

Předpokládám, že člověk se k takovému kroku odhodlá i s vírou, že mu kriminálka a soudy pomohou.

Od soudu je to bohužel taková zpráva pro oběti sexuálního násilí. Přijde mi, že po takovém rozsudku to ani nebudou chtít nahlašovat. Vidí, jaké tresty za to jsou, že lidé za takové věci odcházejí s podmínkami. Je to hodně bolestivé a strašně nefér vůči obětem. Takový výsměch do tváře.

U odvolacího soudu jste nebyla osobně. Jak jste se o verdiktu dozvěděla?

Advokát mi psal hned po líčení. A pak se ke mně dostal článek, který po rozsudku vyšel. Bylo to pro mě nepochopitelné.

Obžalovaný se u soudu hájil tím, že chce rodinu udržet pohromadě. Jak se vám četlo odůvodnění, na které soudní senát slyšel?

Všechno, co u soudu řekl, byla holá lež. Už jen to, že rodina teď funguje na sto procent, což není absolutně pravda. Pán je alkoholik se sklony k agresivitě. Skoro každý den chodí domů opilý, vyvolává denně nějaké hádky. Ze sourozenců si dělá otroky. Je to hodně hnusné, a tak mě zarazilo, že si vůbec něco takového u soudu dovolil říct.

Jak situaci prožívala rodina?

Mám tři sourozence, všechny mladší. Sestra se ho bojí. Ví, co dělal mně. A bojí se, aby to samé nezačal dělat i jí. Také z toho mám strach. Brácha se ho snaží neřešit, což kolikrát nejde, když nadává mámě. Nejmladší brácha z toho naštěstí ještě nemá rozum.

Muž u soudu zdůraznil, že teď dělá všechno pro to, aby „děcka měla střechu nad hlavou“.

Ten článek jsem četla asi natřikrát. Nešlo to najednou. Bylo mi z toho tak psychicky a fyzicky zle. To se prostě nedalo. Dost mě zaráží, že prý živí rodinu. On nemá moc z čeho. Hodně toho prokouří a propije. Je zadlužený, má různé exekuce. Hodně odvádí státu. Platí výživné na svou dceru. Nedá se říct, že by stál za chodem domácnosti.

Myslím, že všem - mámě i sourozencům - by se ulevilo, kdyby šel sedět.

Tohle všechno jste kriminalistům řekla?

Ano, řekla jsem jim všechno, co se doma děje. Policajti u nás doma byli hodněkrát skrz fyzické napadení z jeho strany. Vždycky to dopadlo tak, že od toho dali ruce pryč. Když přijeli, choval se úplně normálně. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako bychom si my všichni na něho všechno vymysleli. Jednou dokonce mámě řekli, že jestli se nám nelíbí jeho chování, tak se máme vystěhovat. Přišlo mi to z jejich strany nechutné.

Součástí přípravného řízení byl i váš pohovor s psychiatrem. Jak vypadal?

Na policii mi řekli, že podstoupím sezení se soudním znalcem. Jela jsem do Kroměříže. Tam jsme řešili celý můj život - od útlého věku až do současnosti. Dělali jsme takové ty obrázkové psychologické testy. Hodně se mě ptal, jak jsem na tom momentálně, co prožívám. Právě proto mě zasáhlo, když od soudu zaznělo, že to na mě nebude mít žádné vážné negativní následky. Pravda je úplně někde jinde. Nechápu, jak mohl za jedno sezení posoudit, jak mi je a jak mi bude.

Jak dlouho sezení trvalo?

Asi tři a půl hodiny.

Chtěla byste soudci či soudnímu znalci něco vzkázat?

Soudnímu znalci bych vzkázala, aby si zkusil jeden den být v mojí kůži. Prožívat den, jak ho prožívám já. A soudci bych přála jednu noc s ním. Aby zažil to, co jsem si musela necelé tři roky prožít já. Myslím, že by ten verdikt nemohl být takový.

Jsme v léčebně. Pár dní po čtvrtečním verdiktu jste se pokusila o sebevraždu. Jak se ten verdikt na vašem stavu podepsal?

Hodně mě to zasáhlo. Měla jsem v plánu vrátit se k rodině, až si on půjde sednout. To se nestalo. Pořád bydlím u babičky, kde to také není úplně růžové, protože se mi tam nedostává porozumění, stejně jako mému zdravotnímu stavu za poslední rok. Vygradovalo to tím, že jsem se pokusila o sebevraždu a předávkovala se léky.

Máte za sebou téměř tři roky velkého příkoří. Co člověk prožívá?

Sebenenávist. Depresivní fáze. Je to hodně těžké, protože se člověk začne nenávidět, hodně se obviňovat, i když za to nemůže. Výčitky přesto zůstávají. Na ty problémy se postupem času mohou nabalovat další věci. (Odmlčí se)

Nevadí vám se o tom bavit?

Ne, je to v pohodě.

O sebevraždu jste se pokusila třikrát. Kdy poprvé?

Poprvé to bylo loni 8. května. To jsem se tady ocitla poprvé. Strávila jsem tu čtyři měsíce. Pak jsem šla k babičce, protože doma pořád bydlel. Tam jsem vydržela měsíc a týden, než jsem se sem zase vrátila. Nastoupila jsem znovu někdy v průběhu října. Absolvovala jsem tady psychoterapeutickou skupinu, kde jsme celý incident hodně řešili. Propouštěli mě před Vánoci a teď jsem tu znovu - opět kvůli pokusu o sebevraždu.

Co při tak krajních myšlenkách člověk prožívá?

Od té doby, co to s máminým bývalým začalo, začala jsem mít hlasy, které mi říkaly, že jsem špatná, že si za všechno mohu sama. Že by bylo lepší, kdybych to ukončila a nebyla tady. A všem by se ulevilo. To mě vždycky dohnalo až k samotnému pokusu. Intenzita se pořád stupňovala, až se to nedalo vydržet.

Mluvíte o „máminém bývalém“, který vás znásilňoval. Stále zůstává s vaší rodinou v jedné domácnosti?

S mámou už spolu nejsou, ale ano, pořád žijí v jedné domácnosti.

Můžete vůbec vaše pocity řešit doma?

Úplně ne. Do mojí první hospitalizace to máma vyčítala mně. Že jsem za to mohla já. Až pak jí došlo, že za to nemůžu. Snaží se v komunikaci, aby se všechno zlepšilo. Sourozenci stojí celou dobu za mnou. Vědí, jaký on je.

Vedle vás sedí kamarádka. Kdo vám v těchto chvílích pomáhá?

Hlavně kamarádky, tady je jedna z nich. Holky tady mě teď hodně drží. I různé sestřičky mají pochopení. Když potřebuju, tak tu pro mě vždycky jsou.

Řekla jste mi, že je zatím nejisté, kdy vás pustí. Kam půjdete z léčebny?

Úplně se nehrnu do toho vrátit se k babičce. Tam je mi neustále můj stav vyčítán a že na ty věci nemám myslet. Nejde to. Tohle bohužel neovlivním. Pořád to bude bolavé. Přemýšlela jsem, že bych situaci řešila nějakým chráněným bydlením. Alespoň na prvních pár měsíců. A pak jít někam do svého. Abych mohla začít od začátku.

Na co se těšíte, co vás baví?

Měla jsem rozestudovanou zdravotní školu, ale bohužel jsem kvůli svému stavu nemohla pokračovat ve studiu. Ráda bych od září studovala zemědělskou školu. Hodně mě baví práce se zvířaty, takže bych mohla pracovat třeba na farmě. Nedělá mi problém třeba jezdit na poli při sklizni. V tomhle oboru jsem otevřená všemu.

Soudní verdikt je pravomocný. Může jej zvrátit jen Nejvyšší státní zastupitelství. Co budete dál dělat v tomto ohledu?

S právníkem věříme, že by se to mohlo dostat výš a znovu začít řešit u Nejvyššího soudu, což by bylo fajn. Sice by se to zase všechno otevřelo, ale alespoň bychom se možná dobrali k nějakému spravedlivému rozsudku.

Podobné trápení, jako jste musela snášet vy, možná prožívají další lidé. Chtěla byste je nějak podpořit?

Určitě - ať se nebojí to oznámit. I když verdikt může dopadnout jako u mě, nebo spousty dalších - podmínkou - tak to vždycky nemusí znamenat konec.

Bylo by pro vás zadostiučinění, kdyby muž šel do vězení?

Určitě. Máma by zjistila, že se bez něho levou zadní obejde. Poznala by, že si vystačí. A hlavně bych se k ní mohla vrátit, což je moje tajné přání. Už jen kvůli sourozencům. Vím, že ségra a malý bráška mě ještě budou potřebovat. Určitě bych se k nim jednou vrátila, ale dokud on bude na svobodě, tak to nepůjde.