Vykořisťování ukrajinských uprchlíků je běžné. Agenturní byty jsou jako cely

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu mířily do České republiky především vysoce vzdělané ženy a děti. „To se trochu mění, podíl mužů se začíná zvyšovat – už to není 80 na 20, ale spíše 60 na 40,“ popsal sociální geograf Dušan Drbohlav, který působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Spolu s kolegy z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje stojí za novým výzkumem, který se zabýval situací a subjektivními postoji válečných uprchlíků z Ukrajiny v České republice. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že zhruba polovina respondentů měla zkušenost s prací v neformálním sektoru.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Drbohlav popsal, jak se válečným uprchlíků, kteří se studie účastnili, daří na českém pracovním trhu a jakým nástrahám čelí.

Jaká je pozice válečných uprchlíků z Ukrajiny na českém pracovním trhu?

Z počtu uprchlíků, kterých je na trhu práce asi 110 až 120 tisíc, se jejich pozice hodnotí dobře. Vydělají si nějaké finanční prostředky a současně odvádějí zdravotní a sociální pojištění do systému, proto je jejich zařazení do společnosti v tomto směru vnímáno pozitivně. Ale ukazuje se, že je to na úkor něčeho. Práce například často neodpovídá jejich kvalifikaci, což mnohdy souvisí s jejich nespokojeností.

Proč je pro ně těžké najít si zaměstnání v oboru?

Specifičnost uprchlíků na trhu práce spočívá v tom, že u nás je všeobecná poptávka po pracovní síle, ale především v nízko kvalifikovaných pozicích. Nám sem ale přišly zpočátku hlavně vzdělané ženy s dětmi. A právě na tom druhém konci spektra, tedy v oborech pro vysoce vzdělané a kvalifikované lidi, se prosadíte mnohem složitěji. Důvodem je především jazyková bariéra, musíte prostě umět česky.

Někteří se sice mohou prosadit i s angličtinou, ale musejí ji ovládat perfektně a není jich tolik. Problém ale spočívá i v dokazování kvalifikace, což je zdlouhavý byrokratický proces, a také v konkurenci. Proto je pro uprchlíky obecně snazší uplatnit se na sekundárním trhu práce.

Uprchlíky, kteří hledají práci, často oslovují pomocí sociálních sítí pracovní agentury. Jaká je v tomto ohledu jejich role?

Já si myslím, že už je tady taková – řekl bych až neblahá – tradice, kterou jsme už od 90. let znali pod názvem klientský systém. Jde vlastně o systém etnického zaměstnávání, který se v tomto případě zaměřuje především na pracovníky ze zemí bývalého Sovětského svazu a je typický tím, že jsou zde jacísi prostředníci – koordinátoři. Ti v tomto případě často pocházejí ze Zakarpatského regionu a žijí tu třeba 10 i 20 let, takže znají situaci ukrajinských migrantů velmi dobře a komunikují s nimi v jejich jazyce. Prací koordinátorů je nejen zprostředkování práce, ale i dalších věcí, jako třeba bydlení nebo organizace financí. Samozřejmě to nedělají zadarmo a zároveň často zneužívají situaci a využívají málo informované pracovníky z Ukrajiny.

Jak konkrétně?

Například když jsou uprchlíci večer po směně unavení, dají jim k podpisu smlouvu, ale ti lidé často nevědí, co přesně podepisují nebo si myslí, že se zavazují k něčemu jinému. Jde skutečně o podvody. Samotné vykořisťování uprchlíků má ale mnoho různých podob. Oni sami si stěžují třeba na výši platů, pracovní dobu a podmínky nebo nedůstojné prostředí a chování na pracovišti. Pak je jim samozřejmě slibováno, že za ně agentura zařídí sociální a zdravotní odvody, což se často neděje a oni to zjistí až na úřadu práce.

Co je na agenturách pro uprchlíky lákavé? Zvlášť když popisujete tyto praktiky.

Z výzkumu, který probíhal na Plzeňsku, vyplynulo, že agentury nabízejí peníze okamžitě a není tam žádná byrokratická překážka, jako je třeba v normálním podniku, který zaměstnává takzvaně napřímo. To může být lákavé. Zároveň je i pro samotné firmy jednodušší nabírat pracovníky skrze agentury. Vedle toho je práce přes agenturu lákává i proto, že se uprchlíci nemusejí učit češtinu, agentury jim také nabízejí byty, což jsme ve výzkumné zprávě nazvali uzamčením vězeňské cely.

Proč zrovna takhle?

Protože k zaměstnání dostanou byt, za který platí docela dost peněz, a když se k němu upíší, běží jim smlouva a oni musí čekat, až vyprší. Tím si je vlastně agentura zaváže a z této situace je pak těžké dostat se ven. A sehnat bydlení je náročné i pro Čecha, který se tu orientuje, takže pro uprchlíky je právě získaní střechy nad hlavou důležité. Lepší by ale bylo, kdyby měli svoje bydlení mimo agenturu, protože je jejich pozice potom mnohem jednodušší.

Nabízí agenturní zaměstnávání perspektivu do budoucna?

Perspektiva není žádná. Sami dotazovaní upozorňovali na to, že ti, kteří měli štěstí a podnik je zaměstnal vlastně „samostatně“, měli možnost kariérního postupu. V rámci agentury ale žádné lepší vyhlídky nemáte, nepočítá se s tím.

Liší se nějak přístup k agenturnímu zaměstnávání, které se někdy pohybuje na úrovni černé či šedé ekonomiky, mezi uprchlíky i v souvislosti s tím, zda tu chtějí žít dlouhodobě?

Ano. Tady se nám ukázalo, že ti, kteří v Česku nechtějí zůstat dlouhodobě, mají pragmatické uvažování a je jim vlastně jedno, pro koho a jak pracují – zda jsou na černém trhu, nebo je jejich práce legální. Ale lidé, kteří tu chtějí žít a budovat si zde kariéru, vědí, že by práce přes agenturu mohla být do jisté míry riziková, takže do ní ani nepůjdou. Vědí totiž, že musejí mít řádné zaměstnání, aby mohli získat dlouhodobý pobyt.

Setkali jste se třeba i s případy, kdy se uprchlíci nejdříve obrátili na úředníky, ale kvůli zdlouhavému procesu se nakonec rozhodli pracovat přes agenturu?

Jedna věc je byrokracie, druhá úředník, který lidem může v lecčems vyjít vstříc. Ale ukazuje se, že je tu v některých případech jakási liknavost a nezájem úředníků, takové to rychlé odbytí: „Nemáte tohle, přijďte za 14 dní, jestli si to seženete.“

Někteří si proto stěžovali, že podobný přístup jejich situaci a snahu najít si práci komplikuje. A k tomu, na co narážíte, ano. Víme, že kde selže legální systém – myšleno byrokratická mašinerie –, tam okamžitě naskočí další formy, jako jsou agentury, které na podobná „selhání“ čekají a polapí svou oběť velmi rychle.

Zmiňoval jste podvody, vykořisťování a nevhodné pracovní podmínky. Co se dá dělat pro to, aby se podmínky a postavení uprchlíků na pracovním trhu zlepšily?

Důležitá je samozřejmě informovanost. Zjistili jsme, že lepší pozici mají především ti, kteří si vyhledají informace, aplikují kritické myšlení a během dojednávání práce jsou pečliví a čtou smlouvy. Netvrdím, že jsou všechny agentury špatné a vykořisťují, nicméně se ukazuje, že pokud se jedinec více zajímá a doptává, vysílá tím už rovnou jasný signál, že je spíše rovnocenným partnerem, což agentury nutí dodržovat podmínky.

Velký problém vidím i v tom, že samotné firmy, které si agentury najímají, se pak vzdávají odpovědnosti a nezajímá je, co se s jejich pracovníky děje, jak se jim pracuje a žije. Na konci by pak měla být i nějaká kontrola, že všichni pracují podle platných podmínek, ale to je skutečně až post. Zásadní je tedy informovanost a zájem ze strany podniků.