„Všude byla cítit mrtvá těla.“ Český velitel líčí dobývání pozic u Doněcka

S Tomášem alias Tangem jsme se loučili počátkem června na parkovišti průmyslového městečka v doněcké oblasti na východě Ukrajiny. „Na viděnou,“ slíbili jsme si. S jeho průzkumnou jednotkou Ronin Recon, tvořenou tuctem zahraničních dobrovolníků, jsme s fotografem Stanislavem Krupařem strávili čtyři dny a tři noci. Nad našimi hlavami létaly rakety, byli jsme bombardováni, hovořili jsme s vojáky v zákopech i s lidmi přežívajícími ve vybombardovaných domech či sklepích.

Poté se Tango odmlčel. Ozval se až počátkem září. Měl zpřetrhané obě achilovky a nebyl na tom dobře ani psychicky. „Musím se nějak uklidnit. Necítím se OK kvůli tomu, že jsem odjel z fronty a nepomáhám. Mám prostě v hlavě guláš,“ napsal ve zprávě.

V polovině října sedíme v kavárně v centru Prahy. Tango už chodí, nekulhá a vypráví, co se od našeho posledního setkání odehrálo.

„Zhruba dva týdny po vašem odjezdu naši jednotku přesunuli na jihovýchod od Záporoží.“ Okamžitě byli nasazeni do akce. Za úkol měli průzkum ruských pozic u nejmenované osady v takzvané šedé zóně. Za kopcem se nacházelo strategické stanoviště ruského velení. Jeho průzkumná jednotka se „utábořila“ zhruba 300 metrů od pozic nepřítele.

„Třicet hodin jsme byli v lese a pozorovali dění v okolí. Skoro celou dobu pršelo. Polovinu času tak intenzivně, že jsem neviděl ruku před sebou. Zákopy byly plné vody. Byla zima. Z nevyspání jsem měl skoro halucinace. Na chvíli jsem si klimbnul, když to začalo.“

Minometná palba.

„První rána těsně vedle mě. Já šup do zákopu. Prásk. Následovala druhá. Mezitím se ke mně doplazil třiadvacetiletý Jimmy alias Stumpy ‚Prcek‘ (dobrovolník z Kalifornie, veterán z Afghánistánu) a šeptá mi, že to jsou naši,“ popisuje Tango. „Beru vysílačku, udávám pozice, kam mají naši střílet a najednou slyšíme, že Rusáci jsou přímo před námi. Byli tak blízko, že kdybych vytáhl nůž, tak jim ho snad bodnu do krku,“ říká s nadsázkou.

Jejich úkol ale zněl pozorovat nepřítele v úkrytu, neprozradit se – a to se jim podařilo. Rusové průzkumníky neobjevili a stáhli se.

„Ráno jsme zkoumali okolí jejich ležení. Toto se jmenuje pom-pom,“ ukazuje Tomáš fotografii miny v mobilu. „Má kolem sebe takovou jakoby pavučinu, o kterou když zavadíš, mina vyletí do vzduchu a až pak roztříští střepiny v širokém okolí,“ vysvětluje.

Na další fotce mi ukazuje zbytek seismické bomby. „Ty jsou strašně nebezpečné a sofistikované. Je zasazená v zemi a reaguje na pohyb. Jediné, jak se prý dá přečůrat, je, když člověk chodí po čtyřech jako zvíře. Za to ale neručím, to mi radili naši pyrotechnici,“ dodává s úsměvem.

A přihazuje historku. V tamních remízcích podél frontové linie žije spousta prasat, která utekla z vybombardovaných nebo opuštěných vepřínů. Tango s vojáky vtipkoval, že o večeři mají tedy vždy postaráno. „Žerou mrtvoly ruských vojáků, to si fakt dát nechceš,“ dostalo se mu vlažné odpovědi.

Z jihovýchodního Záporoží se Tangova jednotka vrátila zpět na jejich základnu u Doněcka. Tam mezitím ukrajinská armáda začala ofenzivu. Podařilo se jim osvobozovat některá města a vesnice. „To nás samozřejmě mrzelo, že jsme u toho nebyli od začátku,“ povzdechl si Tango. O to víc měli ale jako průzkumná jednotka práce. Jejich úkolem bylo osvobozenou oblast čistit.

„První akce v pohodě, druhá byl kontakt. Měli jsme za úkol posunout linii a dostat pod kontrolu rozcestí, které Rusové drželi. Ze základny jsme vyráželi o půlnoci a na místo jsme se dostali kolem třetí ráno. Tanky nám ostřelováním rozcestí připravily půdu, zbytek byl na nás,“ popisuje velitel průzkumníků, který měl k dispozici pět zahraničních bojovníků a tři ukrajinské průzkumníky.

Stumpyho alias Prcka z Kalifornie, Doca alias Doktora z New Yorku, Big Reda alias Velkého Zrzka z Británie a další veterány, kteří prošli válkami v Iráku a Afghánistánu, případně obojími.

„Šel jsem první. Všude byla cítit mrtvá těla po ostřelování, ale taky jsme naráželi na čerstvě vykopané mělké hroby. To bylo hrozné. Do jednoho jsem šlápnul, byl to hnus,“ popisuje.

„Pozici jsme nakonec dobyli snadno. Bez výstřelu. Rusové ji zjevně opustili ve velké rychlosti. V zákopech nechali spoustu zbraní. RPG, samopaly, granáty, krabice s náboji do kulometů. Leželo tam oblečení, spacáky a jídlo nakradené z okolních vesnic. O tom, že utíkali fakt ve velkém spěchu, svědčilo i to, že tam nechali kartony cigaret. To by Rusové nikdy dobrovolně neudělali,“ vypráví Tango a v mobilu mi ukazuje fotografie z místa. Na obrázcích vidím batoh na granátomety, krabice mléka, zápalky, nože nebo zmíněné cigarety značky Šuvatof.

„Byla tam i nějaká krev. Naši kluci jim tam chvíli předtím poslali pár granátů, takže bylo vidět, že ty zasažené vojáky někam táhli. Zůstali po nich přeřezané vojenské opasky,“ vzpomíná. Jejich úkolem bylo nyní přivolat pěchotu a chránit dobyté území do doby, než jej ukrajinští vojáci opevní. Jenže trvalo to dlouho.

„Pamatuju si, že jsem se díval na hodinky. Bylo 12:54. Hrozně dlouho jsme trčeli na jednom místě. To je vždycky o držku. Navíc Rusové měli tu pozici bezvadně zaměřenou,“ popisuje Tango.

A také že ano. Za chvíli přišel útok.

„První tanková fuga (kazetový tříštivý granát, který se roztříští na množství menších granátů) dopadla patnáct dvacet metrů od nás. Když to sviští, máš sekundu na to, aby sis lehl. Nejlépe hlavou ke stromu. Kvůli šrapnelům. Nad námi lítal dron. Křičel jsem: Kluci, musíme zmizet, aby nás ten dron neviděl,“ vypráví emotivně Tango. Střela vybuchla mezi Stumpym a Big Redem. A následovaly další.

„Šrapnel zasáhl Doca přímo do zadku. Krvácel. Slyším další hvízdnutí, zalehnu, bomba jako prase a nade mnou se skácel strom. Zpočátku jsem neviděl vůbec nic. Kmen naštěstí dopadl vedle.“

Během pár vteřin dopadlo kolem nich sedmnáct až dvacet střel.

„Zavelel jsem: zpátky! Probíhali jsme remízkem a před námi konečně zákopy. Voláme do vysílačky a žádáme o pomoc. Dva borci nám říkají, že přijedou. Křičím, že jsou blázni, vždyť je to tam zaminované, ale oni prý vědí, kudy jet, že tam znají cestu.“

Za dalšího bombardování se ještě třicet minut přesouvali na smluvené místo. Řidiči dvou aut v ohromné rychlosti kličkovali mezi poli a remízky. Průzkumníci sledovali, jak se k nim pomalu blíží.

„Lítalo to těsně kolem nich. Přijeli, naskákali jsme dovnitř a celou dobu to vedle nás bouchalo. Naštěstí Rusáci tu cestu neměli tak dobře zamířenou, takže se netrefili,“ popisuje Tango. Nakonec dorazili „do bezpečí“ do baráku, kde měli základnu.

„Vypadl jsem z auta a vyblil se. Byl jsem úplně hotovej. Pak jsem se doplazil ke generálovi říct, co se stalo. Kluci šli na kapačky, které se dávají, když máš otřes mozku. Stumpy měl šrapnel v noze, Doc měl rozpáraný zadek, Big Redovi zachránila život česká útočná puška BREN, protože si ji dal před obličej a šrapnel o velikosti dvacetikoruny ji skoro propálil. Ale byli jsme živí,“ konstatuje Tango.

Kaliforňana Stumpyho v následujících dnech převezli do nemocnice v Kyjevě, kde podstoupil operaci. Kousek šrapnelu měl tak hluboko u stehenní kosti, že se lékaři rozhodli mu ho v těle nechat. U Doca šlo jen o lehké poranění. Nejhůř na tom byl ale Tango. Poranil si obě achilovky.

„Během toho úprku jsem tahal hodně věcí a chvíli i jednoho zraněného Ukrajince. Natrhnul jsem si obě šlachy. Tak tak jsem se došoupal do toho auta a tím byl konec. Byl jsem imobilní,“ krčí rameny. Lékaři mu oznámili, že léčba bude trvat nejméně 4–5 týdnů, a to v absolutním klidu v posteli.

„Řekl jsem si, že pojedu domů. Chtěl jsem se nechat ošetřit u nás.“ Tango je v Česku od srpna. Zdá se, že zranění má už jakž takž vyléčené a pomalu se balí na cestu zpět. „Mám pocit, že jsem svou práci ještě nedodělal. Když vidím, co se tam děje, vím, že můžu pomoct a má to smysl, nedá mi to,“ říká. O přesnějších plánech mluvit nechce. A ani nemůže.

„Na viděnou,“ loučíme se. „Tentokrát opět na Ukrajině,“ slibujeme si.