Vše vykliďte, vycházíme. První český pacient s covidem líčí dny „šílenství“

Vláda o necelé dva týdny později vyhlásila nouzový stav, zavřely se restaurace, sportovní stadiony, kina, divadla. Uzavřely se hranice. Roušky, kterých byl zoufalý nedostatek, se staly povinností, začalo platit omezení volného pohybu. Než skončil měsíc, bylo v republice evidovaných skoro 3,5 tisíce potvrzených případů. Česko, Evropa i celý svět se začaly nořit do zcela bezprecedentních poměrů.

„Naše rodina měla čtyři prvenství. Já jsem byl první nakažený covidem, naše Verunka první nakažené dítě, táta první nakažený senior a maminka první nakažená v České republice. Když jsem se to dozvěděl, byl to šok. První myšlenky byly, no ty kráso. Čtyři děti včetně dvouletého Čendy na 14 dní do špitálu? A co děda, je polymorbidní? Jak to celé uděláme,“ vzpomíná na přesně pět let starou událost fyzioterapeut Petr Toncar.

S manželkou a čtyřmi dětmi (od dvou do 11 let) se vraceli z jarních prázdnin, které trávili v italském lyžařském středisku. Jeli na noc, protože žena musela být v pátek ráno v Praze.

„Ji jsem vyložil v Praze na kurzu a já jel s dětmi domů do Děčína. Přijeli jsme, byl jsem utahaný a šel jsem si lehnout. V sobotu ráno se probudím a je mi blbě. Volám tedy na hygienu, že jsem se vrátil z Itálie,“ popisuje dnes.

Ihned ho poslali do nemocnice, kde strávil 24 hodin v izolaci a čekal na výsledek testů. Ve dvě hodiny odpoledne druhého dne přišel lékař.

„Byl viditelně nervózní, lejstra se mu klepala v ruce a pak mi oznámil, že jsem pozitivní. Padl jsem do kolen, ale nemyslel jsem na sebe, že bych měl umřít. Cítil jsem se relativně normálně, ale co rodina,“ popisuje své tehdejší rozpoložení. Petrova početná rodina žila v jednom domě s jeho matkou i otcem, který na tom byl zdravotně velmi špatně.

„Načež mi řekli, sbalte se, přijede si pro vás sanitka a pojedete do Prahy. Na protesty nebraly ohledy. Jasně mi vysvětlili, že první covidoví pacienti musejí být centralizovaní a budou to mít pod dohledem Pražáci,“ líčí s odstupem času. Události poté vzaly rychlý spád.

Do pokoje přišel „mužíček“ ve žlutém skafandru, kyslíkovou bombou, vysílačkou a Petra instruoval, co má dělat: sesbírat všechny své věci, dát je do igelitového pytle, přesunout se do sanitky. Stihl si ho ještě vyfotit.

„Mužíček“ hovořil do vysílačky a podle vzpomínek Petra Toncara to znělo asi takto: Pozor, budeme vycházet, uzavřete skleněné dveře, uzavřete schodiště, vykliďte chodby, udělejte koridory, ničeho se nedotýkejte. Petr si prý připadal jak ve válečném filmu. „Teď tam všichni stojí a zpoza skel na vás čumí,“ vybavuje si. Do Prahy vyrazila kolona aut. Jeho sanitka, záložní sanitka, policejní auto v čele, policejní auto vzadu. Na Bulovku přijeli zadním vchodem, protože budova byla v obležení novinářů.

„A teď ten šok. Dali mě do místnosti, kde byly tři pryčny, umakartový stůl, zamřížované, zasíťované okno, staré žaluzie, sociálky vykachlíčkované starými modrými dlaždičkami. Říkal jsem si, jestli se náhodou nemají ve věznici na Pankráci lépe,“ žertuje dnes Petr. Tam se seznámil s dalšími dvěma „prvními covid pozitivními pacienty“. S pedagogem, který se nakazil na konferenci v italském Udine, a Američankou, která studovala v Itálii a do Prahy přijela jako turistka.

„Neměl jsem nic, tričko, trenky, dokonce ani jídlo. Sestřičky se ale zachovaly fantasticky. Ta přinesla jablko, ta svou svačinu a podělily se. Reportérky České televize nám tam poslaly ovoce, zeleninu, pití, hygienu, dokonce přáníčka, Američance v angličtině. To bylo hrozně dojemné,“ vyzdvihuje po letech ty lepší vzpomínky.

Druhý den pacienty přesunuli na lepší pokoj, kde Petr strávil necelý týden.

Ačkoliv uplynulo již pět let, pro jeho matku, jedenasedmdesátiletou Dagmar Toncarovou, covid žádnou minulostí není. Lidé jí cejch „první v Česku nakažené ženy“ připomínají dodnes.

„Opravdu. Teď v pondělí jsem byla podepisovat něco v bance a říkám jméno Toncarová. Úřednice se zasmála a říká, jasně, vždyť vy jste k nám přivezli covid,“ popisuje zcela čerstvý zážitek. Dagmar ale při zmínce o covidu nebylo do smíchu ani tehdy, ani dnes.

„Nikdo nic nevěděl. Petr se jel otestovat s tím, že se vrátí, ale už se nevrátil. Druhý den seděl manžel u počítače a říká, hele, máme prvního nakaženého. P. T. z Itálie. Pustili jsme televizi a vidíme, jak Petra s igelitovým pytlem přes rameno odvádějí a pak v sanitce převážejí do Prahy,“ vypráví Dagmar. Se snachou se musela postarat o čtyři děti a nemocného manžela.

„Najednou telefony od příbuzných, protože i když byl v televizi zarastrovaný, všichni ho poznali. Ve zprávách naši sousedé říkali, že se nás bojí. Odsuzovala mě část rodiny a příbuzní. Protože znali zdravotní stav mého muže, vyčítali mi, že jsme se viděli. To bylo neskutečné. Hrozné nervy a tlak,“ vypráví Dagmar a hlas se jí i po pěti letech třese v emocích.

Dagmařin manžel měl dlouho plánovaný operační zákrok. Volala proto do nemocnice, jestli mají opravdu přijet. Prý ano. Když ale dorazili a personál zjistil, že je „Toncarová“, odmítli ji.

„Brečela jsem před tou nemocnicí a nevěděla, co dál. Kam ho mám dát. Hrozně na mě začalo všechno padat,“ popisuje. Druhý den dostala horečky. Hygienička jí nařídila, ať se jde otestovat.

„Vzala jsem mobil, přijedu na infekci, zazvoním a představím se Toncarová. Buch, zavřeli dveře. Sestřičky do skafandrů, že se musím otestovat a počkat na výsledky u nich,“ popisuje. Dostavil se strach z nemoci, strach o manžela, o děti a čtyři vnoučky. O tom, že je pozitivní, se prý Dagmar dozvěděla od snachy, která to slyšela v televizi. O chvíli později jí výsledek oznámili v nemocnici a že pojede do Prahy.

„Říkám, že nepojedu. Volal mi i primář, spustila jsem na něj, že ani náhodou, že prostě ne, a nakonec svolil, že tedy mohu zůstat,“ popisuje svůj vzdor. Následně lékaři otestovali celou rodinu a přišel tvrdý úder.

„Volali, že manžel je pozitivní. Vůbec nevěděli, co to s ním udělá. Navrhli, že budeme v nemocnici spolu na pokoji, ale pak vymysleli kompromis, že když jsme celá pozitivní rodina v jednom baráku, můžeme být pohromadě. A poslali mě domů.“ Dagmar vzpomíná, že byla tma, kolem osmé večer, ona sedla do auta a odjela domů. „S Petrem to byly takové manévry a mě normálně pustili domů. To byly paradoxy té doby,“ krčí rameny. Nákazu nakonec přežila celá rodina.

V Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem zůstávají po prvních pacientech v paměti už jen střípky. Po nich přišly stovky a tisíce dalších.

„Pamatuju si. Lyžaři z Itálie. Dávali jsme je na jedenáctku. Strach o život jsem tehdy neměla, ale respekt tam byl. Obrovský,“ vzpomíná sestřička Zorka. Hlavně se bála o to, aby ochránila sebe a dodržela všechny postupy. Přece jen první pacienti se objevili zrovna v její nemocnici a na jejím oddělení. „Řešili jsme hlavně praktické věci, aby všechno probíhalo tak, jak má,“ říká.

Staniční sestra Jana Špačková vytahuje ze zásuvky fotoknihu. Na první straně je snímek Petra Toncara v roušce. První pacient.

„Byl to údiv, že my jsme ti první. V tu chvíli jsem neměla strach, ale hlavně obavy, jak to všechno zvládneme.“ vzpomíná. Už jí to vlastně připadne jako dávná historie. Jako velké části společnosti, která vzpomínky na měsíce vykloubené ze všednosti, plné obav a přísných opatření, podvědomě zasunula v paměti.

Primář infekčního oddělení Masarykovy nemocnice Pavel Dlouhý si Petra Toncara a hlavně manévry kolem něj a jeho rodiny vybavuje vcelku dobře.

„Přišel, nic moc mu nebylo, měl lehce zvýšenou teplotu, rýmu, kašel. Mladý, zdravý muž. Museli jsme ho izolovat, protože tehdy byla představa, že když všechny lidi pozavíráme a uzavřeme, tak je ochráníme,“ líčí a přidává historku. Podezření na nákazu koronavirem se prokázala u jednoho policisty zásahového pluku.

„Desítky mužů byly vyřazené z boje, protože se nevědělo, jestli je mezi nimi nákaza. V jednu v noci jsme volali do laboratoře a laborantka volá na kolegyni: ‚Blážo, už víme výsledky z Ústí? Bláža říkala, pane primáři, je to negativní.‘ Tak jsem to volal plukovníkovi, že jeho jednotka o desítkách mužů může zpět do boje. Taková byla doba.“

Tuto „jarní“ éru v začátcích pandemie nazývá „crazy“. Pak ale přišel podzim a situace se dramaticky změnila. Podle zdravotníků nastal hotový „masakr“.

„Sanitky jezdily jedna za druhou. V nich lidé, kteří se dusili, čekali, až my na příjmu budeme mít místo. V záchrankách docházely bomby s kyslíkem. Měli jsme narvaná lůžka, hledali jsme postele. Třetina nemocnice byla jen covidová,“ popisuje a přináší dobový dokument, kde má vypsáno, jak která oddělení fungovala.

„Tehdy bylo devět covidových oddělení. Zabrali jsme kožní, gastro, nervové, traumačku, břišní, krční a tak dále. A to vše jsem měl na starosti,“ nechává se strhnout pozdější dobou. Nejemotivnější moment počátků covidu u nás? Jednoznačně okamžik, když mohl oficiálně oznámit, že jejich nemocnice má prvního uzdraveného.

„Ve společnosti panoval strach. Hysterie a obavy byly obrovské. Zpráva o uzdravených najednou působila jako bomba. Dokonce kamarádi z Mexika mi psali, že to převzala mexická televize,“ dodává s úsměvem Pavel Dlouhý.