Vše špatné z pandemie teprve sklidíme, říká onkolog Feltl. Našel ale i výhody

Jedna zatěžkávací zkouška možná skončila, další nejspíš právě přichází. Ředitel Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) a onkolog David Feltl v rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal, jak se poslední dva roky promítly do zdraví lidí a co vše ještě ovlivní.

Zároveň načrtnul, jaké změny se v jedné z největších českých nemocnic chystají a jak se posouvají plány na modernizaci areálu.

Jaké konkrétní zkušenosti si z pandemie odnášíte a co změnila?

Viděno zpětně to byla v mnoha ohledech velmi poučná a zajímavá zkušenost. Býval bych si ji odpustil, ale tak se to zkrátka stalo. Ukázalo se, že české zdravotnictví je opravdu velmi robustní a nemocniční péče to jednoznačně zvládla skvěle.

Situace vyzdvihla primárně intenzivní péči nejvyššího typu. Kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM), plicní a další.

Nejsilnější zkušenosti jsou pro mě dvě – ukázalo se, jak jsou najednou všichni flexibilní a řada věcí jde. Rok předtím bylo absolutní tabu, že by šla sestra z interny pomáhat na plicní, mladí lékaři z gynekologie na kardiologickou jednotku intenzivní péče a podobně. Druhá věc je, že se pod tím tlakem opravdu pozná, kdo jaký opravdu je. Pod tím tlakem se vybrousily charaktery a poznáte, na koho se lze spolehnout a na koho ne.

Pracovní režim se mnohokrát měnil, část výkonů se odkládala a utlumila. Čeho se to dotklo nejvíce?

Poskytujeme například rozsáhlou onkologickou péči a v ní jsme zaznamenali pokles v prevencích.

Sám jsem zvědavý, jak se to nakonec přetaví v konkrétní čísla. Pozorovali jsme ale obrovský pokles v tom prvním šoku v březnu a dubnu roku 2020, tam byl propad o 60 procent. Potom nastal pozvolný návrat a s dalšími vlnami už se lidé tak nebáli přijít. Typický příklad je screening karcinomu prsu. Pacientky později třeba říkaly: přišla bych, ale mám covid a musím to odložit.

Nemyslím, že už se to podařilo dohnat, ale podařilo se vrátit zpět na dřívější počty. Nicméně se také domnívám, že celkově ten propad úplně dohnat ani nepůjde. Zůstane manko lidí, kteří měli přijít na prevenci a nakonec nepřišli.

Během pandemie se také zhoršil životní styl. Někteří odborníci upozorňují třeba na nárůst obezity, užívání alkoholu, návykových látek, stres. Není právě tohle něco, co se může nakonec promítnout i do vyššího počtu onkologických pacientů?

Samozřejmě, jsem si tím jist. Vše špatné z pandemie teď teprve sklidíme. Počínaje závislostmi přes nadváhu a metabolické potíže či zhoršení zraku z neustálého sledování monitorů. Také děti se mohou častěji potýkat s nemocemi, protože si navykly více sedět doma. Zhoršit se ale může i situace okolo duševních poruch, nemocí srdce i zhoubných nádorů. To vše určitě sklidíme.

Mluvíme tedy i o nárůstu počtu onkologických pacientů a o vyšším tlaku právě na váš obor. Pomůže to zvládat třeba i nově navrhovaný Národní onkologický institut? Podporujete jeho vznik?

Vždy jsem říkal, že to, jak máme v republice onkologickou péči zorganizovanou, je svým způsobem malý zázrak. Funguje to, a když se podíváte, kde jsme byli před dvaceti lety v úmrtnosti mezi vyspělými zeměmi, jednoznačně se posouváme k lepším výsledkům. Jsme výrazně lepší než zbytek postkomunistických zemí a blížíme se Západu. Je tu systém, který funguje.

Takže pokud se do toho má investovat, měla by se respektovat síť onkologických center. Tedy návrh postavit institut v Motole je za mě fajn. Je to jednoznačně lepší než stavět něco na zelené louce. Implikuje to i možnosti vědy, výuky a praktik, a je tam tedy i tento přesah.

Je ale vůbec možné zvládnout další nárůst onkologických pacientů? Není to spojené i s řešením sociálních otázek a toho, jak pacientům pomoci fungovat v běžném životě?

Určitě. Má to mnohem širší spojitosti – onkologická onemocnění souvisí i se stárnutím populace. A nejde jen o onkologii, ale i neurodegenerativní nemoci, jako je epidemie demence, Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby a další.

Obecně je stárnutí západní populace velkou zátěží na zdravotnictví a obecně na zdravotně-sociální systém. Je to časovaná bomba. Navíc jsme nastaveni na velmi vysoký standard péče a očekávání od systému jsou velká. Je to výzva.

Dalším z klíčových faktorů je dostatek lékařů a sester. Pomohla pandemie upřít pozornost právě na tyto profese? Zvýší zájem o práci v tomto oboru?

Jsem o tom absolutně přesvědčený. To, co se tu odehrálo, ukazuje, že naše práce má nejhlubší smysl, jaký může být. Speciálně se do zorného pole dostaly sestry. Opravdu to celé bylo hodně o sestrách. Najednou to byly ony, s kým novináři dělali rozhovory, na fotografické soutěži Czech Press Photo dostaly cenu snímky tváří sester s otlačenými respirátory.

Myslím, že si spousta lidí začala říkat, že je to vlastně cool povolání a opravdu je o tom, že zachraňujete životy. Ve finále to vidíme i na počtu personálu. Nám dříve chybělo 200 sester, teď jich chybí asi 60. Díkybohu se tahle situace zlepšuje.

Nicméně pokud jde o personálie i rozvoj zdravotnictví, klíčovou roli hrají peníze. Nedávno se řešil výpadek kvůli zmrazení plateb státních pojištěnců a další tlak vzniká vzhledem k uprchlické krizi. Máte obavy o finance, které se teď do zdravotnictví budou dostávat?

Rozdělil bych rok 2022 a 2023. Musím říct, že válka na Ukrajině tomu všemu dává korunu, protože teď vlastně vůbec nevíme, co bude. I z pohledu zásobování energií a podobně. Když ale vezmu rok 2022 a čistě zdravotnictví a jeho financování – to, že se ze systému vzalo 14 miliard přes státní pojištěnce, má dopad více na pojišťovny než na poskytovatele. Což ale samozřejmě také není optimální.

Máme podepsané úhradové dodatky, jedeme rok 2022 podle úhradové vyhlášky. Nicméně pojišťovny tím, že jim chybí 14 miliard, tak si je budou chtít nějak vzít od nás. Možná budou přísnější, striktnější. Myslím, že se budou utahovat šrouby, to je asi jasné. Rok 2023 vidím jako kritický a nevidím to tak jen já, ale v zásadě všichni klíčoví hráči v systému. Asi půjde do tuhého.

Když přejdeme přímo k vaší nemocnici, už před pandemií jste oznámili velké plány ohledně modernizace. V jaké fázi teď vše je?

Máme dvě obrovská témata. Prvním je nový pavilon tady v areálu, kde jsou nyní laboratoře a ORL. Je v havarijním stavu. Ale už začínáme projektovat a už je to opravdu uchopitelná věc. Mluvil jsem o tom i s ministrem Válkem, ten souhlasí a nemá žádnou námitku. Takže tam je naprostá kontinuita. Reálně by tedy pavilon měl stát v roce 2027.

Druhá věc je dostavba Apolináře, Gynekologicko-porodnické kliniky. Tam se zatím dělají předprojektové práce, protože je to památkově chráněný objekt. Příští rok bychom vypsali architektonickou soutěž. Je to unikátní stavba a je třeba, aby to trochu vypadalo.

Apolinář by měl být hotový v roce 2030. Je ale třeba dodat, že tam nemáme zatím zajištěno financování. Máme příslib od minulé vlády. Nicméně když jsem se díval do programového prohlášení této vlády, píše o tom, že chce podpořit těhotné ženy a zpřístupnění péče porodních asistentek s důrazem na kontinuitu péče jednou osobou.

To čtu jako podporu toho, o co usilujeme. Vybudovat moderní centrum porodní asistence a podpořit jedno z referenčních pracovišť v republice. V plánu je i řada dalších věcí, například chceme rozšířit stacionáře na psychiatrické klinice, rozšířit adiktologii a další.

Pokud jde o dlouhodobé výzvy a vize, chtěl bych, aby se nemocnice, vzhledem ke špičkové medicíně, kterou dělá, kde je a jaký má charakter, začlenila do velkého společenského dialogu. Co se vlastně má s nemocnicí takového typu dít a v jakém kontextu má fungovat.

Chystáme generel rozvoje a chceme si říct, kde nemocnice bude i za 50 nebo 100 let. Mou ambicí je dostat ji do stavu, kdy bude zařazená do kontextu a nebude se s ní hrát tenis. V rámci tohoto velkého příběhu jsou ta ostatní témata vlastně bezvýznamná, tam už stačí jen sehnat peníze.

Když se vrátím k výhledu na příští měsíce, mluví se o možné další vlně pandemie na podzim. Jste na to připraveni?

Určitě. Během předchozích vln jsme vyzkoušeli, že jde vše – počínaje zavřením nemocnice a strachem, co bude, až po to rebelské odhození obleků při péči o závažné případy covidu na KARIM. Je to příklad toho, že naše poznání se vyvíjí a že jsme jinde než před dvěma lety. Problém je, že člověk je vždy připravený na ten minulý boj. Ale co přijde nového, netušíme.