Vraždy v rodinách? Po covidu se duševní zdraví zhoršilo, říká psycholožka

Českem tento týden otřásla vražda v Rožnově pod Radhoštěm, kdy útočník zastřelil svou ženu, dvě děti i sebe. Není to letos první případ ve Zlínském kraji. Minulý týden zastřelil muž svou přítelkyni ve Zlíně, v dubnu v obci Loučka usmrtil jednatřicetiletý muž partnerku a jejich tři malé děti.

Vraždy mohou podle policejní psycholožky Simony Hoskovcové souviset s nárůstem psychických poruch po dvouletém období covidu. „Lidé jsou v nepohodě a situace eskaluje tam, kde mají nejcitlivější místo. Svou situaci často řeší sebevraždou a v některých případech s sebou vezmou i rodinu,“ říká.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, kdy k vraždám dochází nejčastěji, co je způsobuje nebo kde si v případě pocitu ohrožení říct o pomoc.

Vražda v Rožnově byla jenom ve Zlínském kraji už třetí ve velmi krátkém období. Narážíme zde na nějaký nový fenomén těchto tragédií v rodinném kruhu?

Neřekla bych, že se to zintenzivňuje. Ale obecně jsme po covidu zaznamenali zhoršení duševního zdraví lidí. Národní ústav duševního zdraví dělal šetření a zjistili, že čtvrtina lidí se potýkala s problémy na úrovni duševní poruchy. Zátěže navíc jdou jedna za druhou a my jsme neměli čas se zregenerovat. Lidé jsou v nepohodě a situace eskaluje tam, kde mají nejcitlivější místo. Svou situaci často řeší sebevraždou a v některých případech s sebou vezmou i rodinu.

Za posledních 20 let zemřelo rukou svého (ex)partnera 195 Češek. Jak časté jsou vraždy žen v rodinách?

Situace, kdy někdo někoho zavraždí z ničeho nic na ulici, jsou opravdu výjimky. Většina vražd se odehraje mezi lidmi, kteří se znají – většinou mezi příbuznými nebo v kamarádském kruhu, vyplývají z nedobrých vztahů. Často jsou lidé na problém sami, do toho si třeba dají alkohol, zábrany se potom mnohdy povolí. A pod vlivem návykové látky velmi často dojde k nějaké vraždě. Vražedkyně je ale často i žena, která je obětí domácího násilí. V nějakou chvíli pak přeteče ten pomyslný pohár a ona agresora zabije.

Existuje něco, co by mě mohlo varovat, že můj partner může být nebezpečný?

Člověk, který je uvnitř takového vztahu, ztratí vnímání toho, že je něco špatně. Když mi třeba partner volá pětkrát denně, začnu to považovat za normální, protože se to bude dít každý den. Je třeba se naučit brát vážně signály z mého okolí a přijímat od nich pomoc.

Pro člověka, který je ve vztahu, kde není spokojený, je důležité o tom zavčas začít mluvit, za problémy ve vztahu se nestydět. Ale je velmi těžké z takových vztahů vystoupit. Například u domácího násilí proběhne v průměru osm pokusů opustit partnera, než se to podaří.

Proč je pro oběti tak těžké si uvědomit, že je něco špatně?

Funguje tam mechanismus, kterému říkáme kognitivní disonance. To znamená, že potřebujeme mít různé složky psychiky ve vzájemné harmonii. Když budu kuřák, pro moji psychiku není dobré si říkat, že je kouření špatné a vede k rakovině. Radši si budu říkat, že na něco přece umřít musím. Žena, která je s mužem, který se chová agresivně, si musí vytvořit v hlavě nějaké přesvědčení, aby to ustála. To je zvenku úplně zcestné, ale pro ni to je jediný způsob, jak ve vztahu vydržet. Potom přehlédne, že je partner nebezpečný.

A co můžu udělat, když mám naopak podezření, že je ohrožený můj blízký?

Pro lidi z okolí je důležité nabízet opakovaně pomoc a popis toho, co vidí. Vyhnout se třeba tomu, abychom říkali: „Ty jsi úplně pitomá, že se necháš takhle kontrolovat.“ A situaci radši popsat: „To, že ti volá dvakrát za hodinu, opravdu není normální. Tobě to nevadí?“ Takže je třeba být vůči sobě vnímaví, nabízet pomoc, ale taky přijmout i to, že některé příběhy končí špatně. A že i když uděláte, co můžete, občas nic nezměníte.

Jak se můžu jako žena chránit, když tuším, že je můj (ex)partner agresivní?

Jedno z řešení je fyzicky si zabalit věci a odstěhovat se. V extrémních případech lze využít azylových domů s utajenou adresou. V každém případě bych doporučila konzultaci s organizacemi, které obětem domácího násilí pomáhají. Opuštění partnera má totiž i právní souvislosti, kdy například otec má právo znát místo pobytu dítěte. V případech, kdy se omezuje kontakt s rodičem, rozhoduje soud.

Existuje také institut vykázání pachatele násilí ze společné domácnosti. Někteří pachatelé v mezidobí získají náhled a přijmou terapii. Existují organizace, které jim pomáhají chovat se ve vztahu jinak - například LOM nebo SOS Diakonie.

Pro policii i soud je ale těžké vyhodnotit, co je plané vyhrožování a kdy už je situace vážná. Nemáte totiž jak si posvítit do hlavy člověka. Konáme tedy ve chvíli, kdy člověk už podnikl nějaké konkrétní kroky, například někomu vyhrožoval zbraní.

V podstatě tedy není možnost jak se chránit do té doby, než se něco stane, jestli tomu rozumím správně.

Možnosti máme. Jsou organizace, jako třeba ROSA nebo Bílý kruh bezpečí, které vám pomohou ve chvíli, kdy si říkáte, že něco už opravdu není v pořádku. Pomůžou vám vyhodnotit situaci po právní i psychologické stránce, nasměrují vás k pomoci. V případě ohrožení je samozřejmě možné volat tísňovou linku policie 158.

Občas lidé cítí stud nebo nechtějí zatěžovat své blízké. Ale takové chování je opravdu potřeba sdílet, dokumentovat pro pozdější rozvodové nebo trestní řízení a obracet se na odborníky. Ti pomohou rozklíčovat, jestli to je nějaké marné vyhrožování a žena se v klidu může odstěhovat, nebo jestli to nesnese odkladu a musí jít do azylového domu s utajenou adresou. Když se bude někdo rozcházet s partnerem, nedoporučuji u toho pít alkohol nebo požívat jiné psychotropní látky. Ty omezují sebekontrolu a konflikt pak rychleji přechází v násilí.

Mají jednotlivé případy něco společné?

Dlouhodobě se v nich udržuje nějaký patologický stav. U domácího násilí většinou bývá nějaký problém u obou partnerů, kteří vztah vytváří. Je to například traumatizace v dětství. Ale také psychicky zdravý člověk, který žije dlouhodobě v zátěžovém prostředí, může být zahnaný do kouta a sáhne k radikálnímu řešení. Může ztratit náhled na to, co je normální, je zahnaný do kouta, ztrácí sebekontrolu a reaguje nepřiměřeně.

Zátěžové prostředí může vytvořit rodina, ale i třeba sousedé. A může samozřejmě vznikat i v partnerském vztahu. Problém se prohlubuje, když lidé neřeší konflikty otevřeně, neřeknou si, že je proberou s někým dalším. I zdravý člověk se může dostat do stadia, kdy nevidí jiné řešení než únik do smrti. Ať už ji volí jen pro sebe, nebo s sebou vezme i rodinu. Člověk v krizi má zúžený pohled na svou situaci. Proto pomáhá pomoc druhých, kteří dokáží nasměrovat k jiným řešením problému.

Bývá tedy sklon k násilnému chování ve většině případů daný okolím, nebo může být i vrozený?

Většinou to nebývá věc vrozená, ale daná událostmi v dětství. Dám příklad – dítě má matku alkoholičku a otec to neřeší. Rodina pro dítě není zázemím, tento člověk se nikdy nenaučí, že ve vztahu k druhému může cítit bezpečí a že se na něj může spolehnout.

Jenže dítě v prvních letech života získává základní důvěru, že svět je dobré místo k žití. Vytváří ji rodiče nebo jiní lidé, kteří jsou k dispozici, když je dítěti ouvej. Pokud zázemí nemáte, nikdy se nenaučíte, že partner je bezpečný. Takže si třeba i najdete přítele, ale bez zkušenosti, že můžete být v důvěrném vztahu, mu nevěříte. Budete ho pořád kontrolovat, to zase vytváří napětí na druhé straně.

Jaké jsou další příčiny toho, že se někdo uchýlí k vraždě nebo sebevraždě?

Jindy se vám to nastřádá – třeba na vás vyvíjejí tlak v práci, jste nespokojení. O práci pak kvůli tomu přijdete, a protože jste naštvaní, naruší se i váš vztah a partner odejde… i zdravý člověk se pak může dostat do situace, kdy všechno praskne a dojde k nějakému radikálnímu řešení.

Používám příměr, že naše duševní rovnováha je jako dvě misky vah. Na jedné straně máme ochranné faktory, tedy že máme kamarády, sebedůvěru nebo nějaký koníček. A na druhé straně jsou rizika. Pokud život přinese najednou příliš mnoho pomyslných závaží ve formě nepříznivých událostí, pak záleží, zda máme na druhé misce vah dostatek ochranných faktorů. Výsledkem je zvládnutá krize, nebo naopak nezvládnutá.