Hlavní obsah

Vražda Otýlie Vranské: Když jí uřezával hlavu, ještě žila. Už víme, kdo to byl?

Foto: Wikimedia Comons / úprava SZ

Otýlie Vranská.

aktualizováno •

Jeden kufr byl v Bratislavě, a v něm hlava a nohy. Ve druhém, v Košicích, byl trup a ruce. Záhadná vražda Otýlie Vranské, 1. září 1933. Jeden z nejstarších a nejproslulejších „pomníčků“ československých kriminalistů.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

První kufr položil vrah do vlaku jedoucího z pražského Masarykova nádraží do Bratislavy. Byla v něm hlava ženy s hlubokou sečnou ranou a nohy. Obojí bylo zabaleno do bílé látky s vyšitým písmenem „K“. V kufru bylo ještě vydání Lidových novin z 1. září 1933, dva časopisy: Proud a Československé státní dráhy – mezinárodní spoje ČSR a roztržené dámské kombiné.

Druhý kufr doputoval do Košic. Vrah ho poslal vlakem z Wilsonova (dnes Hlavního) nádraží. Byl v něm ženský trup se sedmi bodnými ranami v okolí levého prsu. A useknuté ruce. Ostatky byly zabalené do prostěradla s vyšitým písmenem „K“. A byla tu ještě mycí houba, zakrvácené pánské spodky, a výtisk Moravského ilustrovaného časopisu.

Mělo to dávat nějaký smysl? Byl v tom záměr? Nebo vrah ty věci, které doprovázely torzo těla, do kufrů jen tak naházel? Každopádně to byla mrazivá záhada.

Pitva prokázala, že ostatky patří jedné ženě. Její totožnost byla neznámá. A pitva také prokázala ještě jednu věc, která od počátku dodala případu hrozivou, mimořádnou atmosféru: Když vrah ženě odřezával hlavu, byla oběť ještě naživu.

Ještě se k tomu podrobně vrátíme, ale hned na začátku si řekněme dvě důležité věci: Policisté pracovali s řadou hypotéz, prověřovali mnoho podezřelých, veřejnost je zaplavovala svědectvími, spolupracoval i jasnovidec. Vraha ale nenašli.

Jejich nástupci to nevzdali. Vražda Otýlie Vranské kriminalisty provokovala dlouhá desetiletí. A právě letos tým policejních historiků ohlásil, že zná totožnost vraha. Zatím neprozradili, kdo to je. Brzy, ke konci září se dozvíme víc.

Autor toho textu ale tuší…

Otýlie Vranská

6. září policisté zjistili, že obětí je Otýlie Vranská, narozená 1911 na Slovensku v Brezne pod Hronom. Identifikovaly ji její dvě sestry žijící v Praze. Informaci mohli policisté zjistit dříve, ale nenapadlo je prověřit archiv otisků prstů. Otýlie Vranská byla totiž v roce 1931 zadržena pro prostituci a, jak psal dobový tisk, byla „daktyloskopována“.

Policisté se spolehli na spolupráci veřejnosti. Ta provázela vyšetřování po celou dobu. A od počátku vyšetřovatelům nejenom pomáhala, ale i značně komplikovala život. Jen během prvního týdne po vraždě dostali policisté sedm stovek dopisů, ve kterých pisatelé popisovali vraha. Prověřování takových podání a spekulací médií zabíralo vyšetřovatelům mnoho času.

Ale zpět k identifikaci. Policie zřídila 4. září v Bartolomějské ulici v Praze výstavku s předměty nalezenými v kufrech. Vystavena byla i kosmeticky upravená dívčina hlava. Fotografie přinesly všechny deníky a byly promítány i v kinech. Výstava vzbudila obrovský zájem, jen během prvního dne ji navštívily přes tři tisíce lidí.

Otýlie Vranská přijela do Prahy v březnu 1933. Stihla dvě krátkodobá zaměstnání a pravděpodobně si přivydělávala prostitucí. Jejím - pro chudé venkovské děvče v té době nijak originálním - cílem zřejmě bylo najít dobře situovaného ženicha.

Ten, kterého si před smrtí vyhlédla, se stal jedním z hlavních podezřelých.

Foto: Profimedia.cz

Jeden z kufrů, v němž byly nalezeny ostatky Otýlie Vranské, na snímku z expozice Muzea policie ČR v Praze na Karlově.

První spekulace

Ještě před identifikací oběti spekulovala média o možných podezřelých. Leckdy to byly spekulace dosti prvoplánové, bylo znát, že informace chybí. Tak například: seriózní Národní listy i bulvární Expres se domnívaly, že vrahem je pravděpodobně cizinec, který hodně cestuje. Ano, důvodem byly kufry, z nichž minimálně jeden byl pravděpodobně zakoupen v zahraničí.

Další domněnkou novinářů bylo, že vrahem je asi dosti silný muž. Upozorňovali na to, že Otýlie Vranská nebyla právě štíhlá a že kufry vážily nejméně 68 kilogramů. Tady se ovšem spekulace rozdělovaly do dvou linií: Měl vrah auto, nebo nesl kufry na nádraží pěšky? Pokud šel pěšky, muselo k vraždě dojít někde v centru města. Ani silný muž by takový náklad nedotáhl příliš daleko.

A pak tu byly sofistikovanější úvahy. Torzo těla v kufrech bylo omyté. Ale vlastní koupelna nebyla v té době běžným vybavením bytu. V pavlačových domech byly koupelny společné vždy pro několik bytů. Těžko si představit, že by vrah v takovém prostoru omýval mrtvé tělo a sám sebe. Jistě neodnášel kufry na nádraží v krví prolitých šatech. Neboli jde o bohatšího člověka, který vlastní dobře vybavený byt, nebo dokonce vilu. S tím pak už může jít ruku v ruce automobil. A tedy možnost, že k vraždě mohlo dojít i na okraji Prahy.

Na první várku úvah to vlastně nebylo zase tak špatné. Vrahem byl pravděpodobně silný, bohatý muž, který hodně cestuje nebo je cizinec.

Poté, co policie oběť identifikovala, se samozřejmě možný obraz pachatele zostřoval.

Z historie

Emma Elisabeth Smithová byla přepadena na špinavém úzkém rohu ulice Brick Lane. Útočníci byli mimořádně brutální. Bylo 3. dubna 1888, další den Emma zemřela. Byla první obětí spojovanou se sériovým vrahem Jackem Rozparovačem.

Podezřelí

Vyšetřovatelům se podařilo zmapovat, co Otýlie Vranská dělala poslední večer svého života. Večer se v restauraci U Kupců v centru Prahy setkala s rotmistrem Josefem Pěkným. O něm své bytné předtím vykládala, že si ji chce vzít.

Pěkný ale na schůzku přišel se společnou známou Antonií Koklesovou. I ona se o Pěkného ucházela a ze schůzky odcházela společně s ním.

Otýlie Vranská se vydala hledat nocleh jinde. Podle svědectví číšníka z restaurace U politické mrtvoly v Křemencově ulici ji doprovázel elegantně oblečený blondýn. Koupil jí jablko. Pitva později potvrdila, že jablko bylo poslední jídlo, které Otýlie Vranská snědla. A že ho snědla přibližně hodinu před smrtí.

Posledním místem, kde ji toho večera svědci viděli, byl vchod nočního podniku U Šmelhausů v Melantrichově ulici.

Nikdo už ale policii nedokázal říci, co dělala potom. Jestli od Šmelhausů odešla s nějakým mužem, či někoho potkala později. Zavražděna byla mezi první a třetí hodinou ranní.

Mezi hlavními podezřelými se logicky ocitli rotmistr Pěkný a Antonie Koklesová. Co když se Vranská ještě v noci vydala do Pěkného bytu, aby si to s ním a se svou sokyní vyřídila? Pak tu byl neznámý blondýn, poslední muž, v jehož společnosti jí někdo viděl.

Ale okruh podezřelých se rozšiřoval s tím, jak postupovaly výslechy a hlásili se svědci. Dva lidé si všimli muže, který na Wilsonově nádraží nesl těžký kufr odpovídající fotografiím. Muže ale každý z nich popsal zcela odlišně. V jedné verzi to byl chlapík, který vypadal jako slovenský či podkarpatský Žid, ve druhé to byl muž se světlými vlnitými vlasy.

Velice podrobný popis pachatele podal jasnovidec Josef Richter z Trutnova, na kterého se obrátil deník Expres:

„Vrah měří 178 cm výšky, je silné postavy, obličeje kostnatého, bezvousý, silného obočí, tmavomodrých očí, tmavý blondýn, vlasů česaných cestičkou, celkem nezdravého vzezření, inteligent ovládající několik řečí. Je to člověk, který se pohybuje ve společnosti, jelikož jeho zaměstnání to vyžaduje. Bydlí ve vnitřní Praze v některé z těchto ulicí: Riegrovo nebo Masarykovo nábřeží, konec Národní třídy, Ostrovní ulice, začátek Školské ul., Smečky, Krakovská ul., Spálená ulice. Byt vraha nalézá se v domě víceposchoďovém a jest dobře zařízený. Vrah je cizinec a mnoho cestuje… Kufry byly odnešeny na dráhu jednotlivě. Při prvém použil vrah tramvaje, při druhém šel pěšky… O vraždě věděla ještě jedna osoba, a to žena, 26letá, normální, střední postavy, kulatého obličeje, bruneta hnědých očí.“

Nepomohlo to.

Další kriminalistický pomníček

V bouřlivých květnových dnech roku 1945 zavraždil neznámý pachatel v Jesenici u Prahy dvě ženy: matku s dcerou. Vraždu se podařilo utajit i před historiky, nevyskytovala se v žádných poválečných dokumentech, těla obou žen zmizela.

Motiv a bezradnost

Vyšetřovatelé byli bezradní, pokud šlo o motiv. A to pochopitelně pátrání zásadně brzdilo.

Byla to vražda v afektu, kterou se inteligentní pachatel pokusil následně zamaskovat a svést policisty na falešnou stopu?

Byl to čin psychopatického sadisty? Otýlie Vranská sice nebyla znásilněna, ale sadista se mohl ukájet na její bezmocnosti, utrpení…

A není to další dílek do činů sériového vraha, který působí v několika evropských zemích? Ano, inteligentní, zcestovalý, nelítostný.

V roce 1932 byly končetiny pokojské Anny Fibiové nalezeny na nádraží v Pezinku, hlava později v Bratislavě. V témže roce bylo v Neapoli rozřezané tělo oběti uloženo do dvou kufrů. A v samotné Praze došlo k několika neobjasněným vraždám žen.

Policii a médiím se jako vrah přihlásil muž podepsaný jako Fantom ulice. Napsal celkem šest dopisů, ve kterých se přiznal k vraždě Otýlie Vranské a jedné předchozí vraždě pražské prostitutky. Motivem byla zhrzená láska.

Deník Národní listy přinesl na základě dopisů tuto charakteristiku pachatele:

„Muž se v roce 1921 ve stáří 27 let seznámil ve R. s děvčetem, které nazývá ‚M‘ a se kterým žil, zařidiv mu přepychový byt. Byl prý majitelem závodu a domu, zděděných po rodičích. Když zjistil nevěru dívky ‚M‘, která mu prodala zařízení a odcizila několik tisíc Kč, prodal obchod i dům a odjel do ciziny, kde žil ze stržených peněz a později pracoval jako dělník. V r. 1928 uprchl a vrátil se přes Španělsko, podle jednoho dopisu koncem r. 1928, podle jiného počátkem r. 1929 do ČSR. Cestoval prý na podvozcích vagonů a ‚teprve v poslední fási cesty, kdy obdržel větší částku peněz, cestoval jako řádný člověk‘. V ČSR nalezl si prý skromnou existenci a za několik měsíců získal vlastní byt. V r. 1930 konal cestu do Německa, odkud prý si přivezl oba kufry, do nichž dne 1. září 1933 vložil tělo zavražděné Vranské.“

Klasické drama, které zasáhlo široké publikum. Sériový vrah, který žije dvojím životem. Jekyll a Hyde. Schopný inteligentní muž, který se kvůli zraněným citům stává sadistickou zrůdou. A policie ho není schopna dopadnout.

18. září deník Expres psal: „Psychosa davu a rozčilení z nevypátraného pachatele dostupuje vrcholu. Všude se vidí vrah. Redakce denních listů jsou zaplaveny spoustou podepsaných i anonymních dopisů. Lidé jsou k svému okolí nedůvěřiví a obviňují pomalu jeden druhého.“

Už ho máme!

S případem nepohnul ani vrchní rada Josef Vaňásek, eso pražské kriminálky a předobraz rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského.

Foto: Wikimedia Commons / Martin wolf

Policejní rada Josef Vaňásek (1877-1938) na snímku pořízeném někdy před rokem 1935.

Rotmistra Pěkného a jeho milenku Koklesovou policisté z řad podezřelých vyřadili, protože nespadali do pravděpodobného profilu pachatele. Navíc si vzájemně potvrdili alibi. Neznámého blondýna nikdy nenašli.

Drama postupně utichlo. Média a jejich čtenáři se začali vzrušovat jinými čerstvými událostmi. A kriminalistům nezbývalo než konstatovat, že tu je nový „pomníček“, další nevyjasněná vražda, další, a možná dokonce sériový vrah na svobodě….

Jejich nástupci to ale nevzdali. Vražda Otýlie Vranské tu prostě zůstala jako velká výzva. V roce 2017 oznámil policejní historik, ředitel Muzea policie Radek Galaš, že s vysokou mírou pravděpodobnosti ví, kdo zavraždil Otýlii Vranskou. Pomohlo nové prostudování spisu. Navíc jsou tu metody, které rada Vaňásek k dispozici neměl. V rukou Otýlie Vranské se našly vlasy. A ty lze podrobit analýze DNA.

Radka Galaše a další historiky a kriminalisty tak ještě čekalo hledání příbuzných vytipovaných možných pachatelů. A museli získat jejich souhlas. Protáhlo se to.

Definitivně zvou na přednášku, kde odhalí pachatele vraždy Otýlie Vranské na 21. září. 90 let po vraždě.

Tak co myslíte, kdo to byl? Neznámý psychopatický blondýn? Inteligentní zcestovalý láskou zraněný mstitel? Nebo ti, kteří se od začátku nabízeli jako hlavní podezřelí? Rotmistr Pěkný a jeho milenka Koklesová?

Noční žárlivá scéna, sekáček na maso, inteligentní maskování motivu. Koupelna k dispozici. Tak uvidíme…

Otýlii Vranské to je už jedno. Chtěla žít alespoň trochu důstojně podle svých představ. Vůbec to neměla lehké. Ale dopadla mnohem hůř než dívky, které měly podobný osud. A podobná přání.

Když jí vrah uřezával hlavu, ještě žila.

Aktualizace: Opravili jsme původně chybně uvedené datum přednášky s odhalením pachatele vraždy z 23. září na správné 21. září.

Související témata:
Otýlie Vranská

Doporučované