Vláda ruší sliby. Obětuje platy učitelů, s nimi i děti a budoucnost Česka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Premiér Petr Fiala (ODS) chce, aby se Česko stalo křižovatkou Evropy. Jedním z hlavních pilířů má být vzdělávání.

„Česká republika musí být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek,“ pronesl předseda vlády na konferenci s názvem Česko na křižovatce.

Jenže vládní proklamace neladí s realitou státního rozpočtu. Ministerstvo školství má podle posledního návrhu přijít oproti letošku o 11,6 miliardy korun. To všechno ve chvíli, kdy ve školách přibývá dětí, a to nejen z řad uprchlíků z Ukrajiny. Náklady logicky rostou.

Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) sice tvrdí, že už během posledních jednání zajistil, aby školský rozpočet neklesl vůbec a snad i možná o něco narostl, prakticky se ale ukazuje, že to se školstvím jako vládní prioritou zase nebude tak vážné.

Jednoduchým ukazatelem jsou učitelské platy. Samy o sobě samozřejmě nemohou zajistit, že na vzdělávací cestě budou děti doprovázet kvalitní a motivovaní učitelé. Bez slušných platů si ovšem o „centru vzdělanosti a nových myšlenek“ můžeme nechat jen zdát. Daleko tristnější je situace na některých vysokých školách – o tom si můžete přečíst třeba tady.

„Relativní úroveň učitelských platů rozhoduje o tom, kdo půjde studovat pedagogickou fakultu nebo učitelský obor. Hrajeme tedy o lidi, kteří mají do školství přijít za 5 až 7 let. Nesmí si ale nástup do školství rozmyslet, když platy zase spadly na zoufale nízkou úroveň,“ popisuje Daniel Münich, člen Národní ekonomické rady vlády a ředitel think-tanku IDEA.

Ještě v roce 2017 se Česko v tomto ohledu potácelo na konci žebříčku nejvyspělejších zemí světa, tedy ve skupině, se kterou se chceme srovnávat. Méně si oproti ostatním vysokoškolákům vydělali učitelé na druhém stupni základních škol jen v Maďarsku.

Podle posledních dat, která jsou dostupná za jednotlivé státy buď za rok 2020 nebo 2021, jsme si polepšili. Ale to je zásluha minulé vlády Andreje Babiše (ANO), která do českého školství peníze skutečně dosypala. Dobře ale už bylo, alespoň z pohledu učitelů.

Ukazuje to každoroční analýza IDEA o platech učitelů, kterou právě ekonom Münich připravuje. Její níže citované podtituly z minulých let dobře ilustrují, jak jednotlivé vlády k podpoře vzdělávání přistupovaly.

2015: Setrvale nízké a neatraktivní

2017: Hodně drahé šetření

2019: Blýská se na lepší časy?

2021: Vrchol dosažen a co dál?

… no a ten letošní: Cesta z propasti a zase zpět

Přiléhavý obraz dává porovnání učitelských platů s průměrnou mzdou. Zatímco v roce 2017 se pedagogové pohybovali na 106 procentech, v roce 2021 dosáhli 125 procent. Minulý rok ale jejich platy spadly zase na 120 procent. A letos se pád ještě prohloubí, patrně o tři procenta.

Proč mluvíme o těchto podílech? Protože se k nim vláda sama zavázala v programovém prohlášení. V původním měli 130 procent průměrné hrubé mzdy slíbených všichni pedagogičtí pracovníci. Kromě učitelů také školní psychologové, vychovatelé nebo speciální pedagogové. Z toho ale vláda v upraveném prohlášení letos vycouvala. Ke 130 procentům se zavázala jen u učitelů.

Ani tento slib nedodrží. Zajistit jej měla novela zákona o pedagogických pracovnících, jenže vládní poslanci na poslední chvíli změnili formulaci, která závazek rozmělnila. Nic na tom nezmění ani tři tisícovky pro učitele navíc, které před poslanci pro příští rok dodatečně slíbil ministr školství Bek.

„Za 20 let, co dělám předsedu odborového svazu, jsem nezažil, aby kterákoliv vláda vystavila školy, ředitele a učitele do takové situace. Chápu, že nějaká opatření jsou v současné době třeba, ale když vláda řekla, že jsou pro ni vzdělávání a armáda priorita, a armádu nakrmí, ale na nás se vykašlou, je to absolutně nezodpovědné a nesolidní,“ zlobí se předseda školských odborů František Dobšík.

Když se Seznam Zprávy pídily po tom, proč k úpravě zákona došlo, od poslanců zaznívalo, že v době úspor se musí uskromnit i učitelé. Kromě nich vláda hodlá spořit také na asistentech pedagogů, jejichž úbytek čeká řadu škol v příštích letech. Reálně se tak slíbený objem peněz na platy učitelů na úrovni 130 procent bude nejpravděpodobněji počítat z předminulého roku.

To znamená, že fakticky pedagogové vládou slíbené finanční úrovně nikdy nedosáhnou.

Debata o platech učitelů je ale často ukřičená i ve veřejném prostoru. Zatímco běžná společnost halasí, že se učitelé mají se všemi prázdninami už tak dobře, pedagogové si zase stěžují, že si na průměrný plat rozhodně nesáhnou. Za loňský rok mimochodem podle Ministerstva školství dosáhl u všech učitelů – včetně například těch z mateřských škol – 48 204 korun hrubého.

Jak to tedy je? Nejdříve banální prohlášení, které ale často v debatách o platech zaniká. Průměr je prostě průměr. Jeho podstatou je, že na něj všichni nedosáhnou. Teď už ale ke konkrétnostem. Z dat Ministerstva školství je totiž možné učitelské platy velmi přesně rozebrat. Vychází ale z trochu jiných čísel, a tak pro ilustraci bereme průměrný plat učitelů pouze na druhém stupni základní školy, který je 48 261 korun.

Drtivou většinu částky – 79 procent – tvoří platová tabulka a náhrady za dovolenou a nemoci. Celkem asi 38 tisíc hrubého. U učitelů, stejně jako u dalších státních zaměstnanců, se výdělek odvíjí především z platové tabulky. V ní jsou zařazení do třídy podle složitosti práce (učitelé nejčastěji do 12. třídy) a do stupně podle odsloužených let. Úplný nováček si letos přijde na ani ne 33 tisíc, matador s 32 a více lety praxe má o 10 tisíc víc.

Zbylých 20 procent tvoří příplatky a odměny. To jsou dvě rozdílné kategorie. Pojďme si rozebrat nejčastější. Učitel může dostávat pravidelný měsíční osobní příplatek, pokud dle ředitele odvádí kvalitní práci. K tomu je navíc zvláštní příplatek, nejčastěji pro třídní učitele, který se pohybuje od 1500 do 3000 korun. Existuje ještě příplatek za přímou pedagogickou činnost, zjednodušeně za suplování. Dohromady to jsou další čtyři tisíce korun.

A nakonec odměny. Učitelé je dostávají nejčastěji na konci roku, až podle toho, jak ředitelům vybydou peníze. Někdy i v pololetí. V českém prostředí panuje chaos, protože z přihrádky na odměny ředitelé často musí lepit nejrůznější výdaje, třeba za nepedagogické pracovníky, pomůcky nebo nemocenské.

Pokud se však odměny rozpočítají do celého roku, pak učitel na druhém stupni dostane měsíčně zhruba 6 tisíc korun. Na tyto peníze pedagogové často v debatách o průměrných platech zapomínají. Na výplatnici se jim totiž mimořádná odměna objeví jednou nebo dvakrát do roka, i ta ale tvoří průměrný hrubý měsíčný plat za celý rok.

Proč ale celý tenhle rozbor? Dobře se na něm dá ukázat rozdělování peněz ve školství jako takovém. Relativně nejatraktivnější jsou platy ve školství pro začínající učitele. I když se loni propadly podle analýzy IDEA nejvýrazněji, stále má v Česku 47 procent vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců do 29 let nižší plat než učitelé. Což je pozitivní informace, protože jsou tím mladí lidé motivovaní do školství skutečně nastoupit.

Tím ale dobré zprávy končí. Třicátníci a čtyřicátníci, kteří by se měli v těchto letech dostávat na pracovní vrchol, ve školách nemají perspektivu. Platy totiž kvůli tabulkovému ohodnocení rostou velmi pomalu. A to se patrně odráží v častějších odchodech z profese v pozdním středním věku.

„Míříme k poklesu na úroveň roku 2017, a tak si spousta lidí může říct, že nebudou čekat do šedesáti na lepší plat. Ve středních letech mají poslední šanci přehodit výhybku do jiné profese a slušně uživit rodinu,“ popisuje Münich.

Kvůli pozvolnému tabulkovému růstu se na obstojnou relativní úroveň vrátí učitelům platy až na hranici šedesátky. Kdo vydrží, vyhraje. Samozřejmě ale školství v průběhu let opouští schopní učitelé, kteří si najdou lépe placené místo v soukromém sektoru. Týká se to hlavně mužů, na nichž častěji visí ve středním věku rodinné rozpočty.

„Podařilo se mi získat několik mladých, šikovných učitelů. Ti se ale začínají poohlížet jinde, protože ministerstvo tarify nezvýšilo. Chtějí si našetřit na byt, založit rodinu, vnímají, jak rostou ceny, a rozhodně se nehodlají pro učitelství obětovat,“ potvrdila fenomén odchodů ze školství v jednom z dřívějších článků Seznam Zpráv Renáta Fialová ze ZŠ Komenského v Ostravě-Porubě.

Podívejme se na věc znovu přes čísla. Pokud porovnáme data Ministerstva školství a Informačního systému o průměrném výdělku, který zpracovává společnost Trexima, vyjde nám, že mladí učitelé do 29 let si vydělají skoro o 2 tisíce víc, než je průměrný plat všech lidí v této věkové skupině. Třicátníci ale už oproti vrstevníkům tři tisíce korun ztrácí. A to srovnáváme se všemi zaměstnanci, nejen s vysokoškoláky, kde by propad byl ještě daleko větší. U lidí do padesátky se manko srovnává a dobře se pak mají šedesátníci, kteří naženou oproti průměru deset tisíc korun.

Příští rok se situace učitelů ještě zhorší. Odchody budou reálně hrozit daleko více. České školství by přitom potřebovalo minimálně 17 miliard navíc oproti poslednímu návrhu Ministerstva financí, aby se vůbec podařilo udržet podíl výdajů na HDP. Jak vypočítali koaliční Starostové, zatímco Ministerstvu obrany stoupl rozpočet o 0,6 procenta HDP, u školství o 0,4 procenta klesl.

Což neznamená, že české školství nemůže být efektivnější. Rozhodně to ale není možné zařídit z roku na rok. Jako ilustrace může posloužit plánované škrtnutí 30 tisíc školských úvazků u nepedagogů, hlavně u školního stravování, tedy především u kuchařek, jak píše Ministerstvo financí.

Jejich platy by měly převzít podle vládního nápadu obce. Ačkoliv se s tím do budoucna i v rámci schválené vzdělávací strategie počítá, tak narychlo není změna reálná.

„Nedovedu si představit, že bychom to zvládli letos. Má to samozřejmě svoje ratio, ale nezbytné jsou finance. Přitom teď se stát s obcemi dohaduje o desetinkách na převodu daně z nemovitostí a najednou se v rozpočtu objeví takováhle bomba,“ vadí středočeskému radnímu pro školství Milanu Váchovi (STAN). Bomba vyjde podle Ministerstva financí na devět miliard.

České školství je absurdně rozdrobené, stejně jako máme nesmyslně obrovský počet obcí. I do toho chce Ministerstvo školství kvůli zefektivnění výdajů šlápnout. Ale zopakujme: je to úkol na dlouhou dobu. Na jejím konci může mít několik škol společného ředitele, účetní nebo třeba jednu jídelnu.

„Jako zřizovatelé bychom měli být tlačeni do toho, abychom školy spravovali ve větších celcích. Protože máme opravdu naprosto neefektivní systém. Ale změny musí být rozumně připravené,“ dodává radní Vácha.

Nedá se ani dohlídat, aby všechny školy nabízely stejně kvalitní výuku. Ačkoliv by dodržování vytyčené úrovně mělo být automatické, bavíme-li se o veřejném systému. V tomhle směru se Ministerstvo školství v posledních letech snaží dělat krůčky vpřed. Zásadní je nicméně spolupráce se zřizovateli škol. V případě základek s obcemi, které za směřování škol přímo zodpovídají. V Česku je ovšem takových zřizovatelů 3500. Množství, které se nedá ukočírovat.

„Dlouhodobě máme v Česku problém, že investované prostředky do vzdělávání nejsou provázané s kvalitou. Nemáme standard kvality pedagogické práce, nastavený kariérní systém ani kontrolu výsledků vzdělávání,“ varuje Karel Gargulák, analytik PAQ Research a poradce ministra školství.

Jak už ale bylo řečeno několikrát, těžko vymáhat kvalitu, nejsou-li dodržovány sliby. A financování vzdělávání není předvídatelné. Současná vláda škrtá, aniž bychom se kdy vůbec dohrabali k průměru vyspělých zemí, kam chceme směřovat.

Je to ještě jednodušší. Pokud chceme být do deseti let centrem vzdělanosti, nemělo by učitelství být koníčkem, ale dobře placenou prací, u které si stát bedlivě ohlídá odváděnou kvalitu.