Vláda opatrně chystá změny. Má velký plán, jak spojit obce, nemocnice i školy

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je známý fakt, že Česko je rozdrobenou zemí. Ve srovnání s jinými evropskými státy máme příliš mnoho krajů, obcí, všelijakých úřadů, pošt, nemocnic či škol. Na jednu stranu to můžeme vykládat jako luxusně dostupný veřejný sektor. Jenže v nynějších krizových časech je zřejmé, že na tak hustou síť chybějí peníze.

Čím dál víc se také ukazuje, že kvantita neznamená kvalitu. Spíš naopak: v desetimilionové zemi prostě neexistuje tolik osvícených starostů, vynikajících primářů a prozíravých ředitelů škol.

Vláda Petra Fialy – na doporučení expertů z národní ekonomické rady (NERV) – proto teď vymýšlí, jak veřejnou správu zjednodušit. Aby odvážný plán prošel, nepůjde o žádnou revoluci, ale spíš evoluci.

„Lidé mylně posuzují kvalitu veřejných služeb podle dopravní dostupnosti. A nevadí jim, kolik to stojí, protože tam nevisí cenovka,“ říká ekonom a člen NERV Aleš Rod, expert na veřejný sektor. „Ale už nežijeme v době před sto lety, kdy děti ve vsi chodily do školy pěšky a za lékařem do města se jelo na žebřiňáku.“

Aby plány nezůstaly jen na papíře, žádný z příslušných ministrů nesmí vypustit větu, že se něco „ruší“. Jinak hrozí „povstání na vsi“ jako když kabinet škrtl pár set poboček pošty.

Takže třeba ministr vnitra Vít Rakušan, šéf hnutí STAN, ani nemůže volat po slučování malých vesnic. Ale bude je novým zákonem motivovat, aby se spojovaly do tzv. společenství.

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek z TOP 09 rovněž nemůže zrušit jedinou nemocnici, protože druhý den už by nebyl ministrem. Ale změnou financování je nutí k transformaci, aby každý špitál nedělal všechno. Složitější péče se přesune do center a menší nemocnice se promění v ústavy následné péče.

Stejně tak ministr školství Mikuláš Bek z hnutí STAN nesmí tlačit na zavírání nejmenších vesnických škol. Ani nechce. Ale i on už má plán, jak je tlačit ke spojování, aby každá budova neměla ředitele, administrativu či údržbu.

Pojďme detailněji probrat, co konkrétně se chystá.

Rozdrobenost země se odvíjí od rekordního počtu obcí. V každé chtějí mít svůj úřad se znakem, poštu, školu. Desetimilionové Česko má celkem 6250 obcí. Na jednu připadá v průměru 1500 obyvatel, zatímco v EU je průměr 24,5 tisíce. Máme tak nejmenší vesnice v Evropě, podobně „atomizovaná“ je už jen Francie.

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny rád srovnává Česko s polovičním Dánskem, které si vystačí s 98 obcemi. „Umíte si představit, že by zde bylo zhruba 200 obcí? Češi moc ne. Přitom jsme na to připravení, vždyť máme 205 obcí s rozšířenou působností,“ klade provokativní otázku.

Takový plán nařízený shora je nereálný. Venkov si pamatuje komunistické násilné slučování do „střediskových“ vesniček. Po roce 1989 se všechny zase rychle osamostatnily. „Aktuálně si v komunálních volbách volíme 61 780 zastupitelů. Dánsko jen 2436,“ dodává Navrátil.

Experti z NERV původně navrhovali, aby se malé obce pod tisíc obyvatel povinně slučovaly. Podle jejich výpočtů by se tím ročně ušetřilo až deset miliard. Jenže takových obcí je drtivá většina – celkem 4730.

„Rád bych viděl toho smělce, abych si pomohl citátem ze Saturnina, který půjde lidem upírat právo na samosprávu,“ říká k nápadu Rakušan.

Experti upozorňují, že cílem slučování není jen finanční úspora, ale i lepší správa. Vždyť právě nejmenší vesnice mají většinou neuvolněné starosty, kteří to dělají „bokem“ při zaměstnání. „V takovém režimu pak ohromnou agendu, která se na ně valí, ani nemohou pochopit a obsáhnut,“ míní Aleš Rod.

Tím padá častý argument, že výhodou mnoha obcí je, jak jsou zastupitelé blíž lidem a lépe rozumí jejich problémům. Přitom malým vesničkám logicky chybí právě analytické týmy a odborné zázemí úřadu.

Rakušan jim sice nechce brát právo na samosprávu, ale zároveň si uvědomuje i nevýhody rozdrobené země. Proto prosadil zákon o „společenství obcí“, kdy by mohly leckteré činnosti sdílet. Obce budou moci využívat společně takzvané „létající úředníky“.

„Tím dáváme obcím, a to nejen těm nejmenším, možnost zajistit si společně obslužné administrativní činnosti, díky čemuž by se samospráva mohla zaměřit na to, co je podstatou politického spravování území,“ říká Rakušan. „A to je argument, na který slyší i experti z NERV, kteří původně volali po slučování.“

Podobně „atomizované“ je i základní školství. „Základek“ je 4300, mezi nimi ale převažují malé školičky: 25 % škol má méně než 50 žáků a 40 % škol pod 100.

Každá, malá či velká, přitom musí kromě výuky zajišťovat totéž – mzdovou agendu a účetnictví, úklid a údržbu, mít někoho na administrativu, IT, právní služby nebo třeba hospodáře na projekty a dotace.

Na ministerstvu se teď rodí plán, jak motivovat obce coby zřizovatele ke spojování škol. Kdyby sdílely vybrané provozní a administrativní činnosti, které nejvíce zatěžují ředitele, přineslo by to významné úspory. A ředitelům uvolnilo ruce, aby pečovali o to hlavní – kvalitu výuky.

„Chceme podpořit, aby se několik maličkých škol administrativně sloučilo do jedné trochu větší, do společné právnické osoby. S tím, že fyzicky zůstanou každá na svém místě. To je udržitelný model,“ říká ministrův náměstek Jiří Nantl z ODS, který to má na starosti.

I tady se vyhýbají termínu „rušení“, aby nevyvolali bouři. Cílem není jen úspora a efektivita, ale i kvalita vzdělávání. Mnohé studie prokázaly, že ta je na větších školách výrazně lepší, což se týká hlavně druhého stupně.

„Většina ředitelů uvádí, že na pedagogické vedení nemá dost času, protože se musí věnovat nepedagogické administrativě. Kvalitě výuky a péči o zlepšování dovedností učitelů věnují ředitelé jen 20 % času,“ zjistil Jakub Fischer, děkan Fakulty informatiky a statistiky VŠE.

Nejmenší školičky do 50 žáků se sice mohou zdát jako ideální klidné místo pro nejmenší děti, ale jsou velmi nestabilní. Třeba když se z vesnice odstěhuje rodina se dvěma školáky, okamžitě se hroutí financování založené na dotacích na žáka. Nebo když marodí učitel, malá sborovna má problém se zajištěním suplování.

S tlakem na obce, aby spojily síly, souvisí emotivní debata o financování nepedagogických pracovníků. Kdyby alespoň část nákladů na provoz a administrativu nesly obce, donutilo by je to k hledání efektivnějšího fungování. Dnešní stav jim vyhovuje – zřídí si školiček, kolik chtějí, stát vše zaplatí, ale nesmí do ničeho mluvit, protože to by přece zasahoval do autonomie.

„To je dnešní paradox, kdy o počtu škol rozhoduje zřizovatel, ale náklady hradí stát,“ říká Jaromír Beran, zástupce vrchního ředitele sekce vzdělávání na Ministerstvu školství. Podle něj nejde jen o spolupráci mezi obcemi, ale i uvnitř samotných – leckde mají třeba dvě školy, každou s méně než 200 žáky, a k tomu několik mateřinek: „Otevřeme diskuzi k integraci škol zřizovaných jednou obcí.“

Problém příliš mnoha škol řeší i jiné státy. Třeba Dánsko a Estonsko se vydaly cestou integrací obcí a v důsledku i škol. Francie, která má podobně jak Česko příliš malých vesnic, se soustředí na spojování mateřských škol s prvním stupněm základek. A třeba v Německu si stanovili minimální počet dětí na třídu a pro druhý stupeň mají navíc podmínku, že škola musí mít alespoň dvě paralelky.

Ve zdravotnictví, jehož náklady především na akutní péči kvůli stárnutí populace prudce rostou, na to musejí jít jinak. Rušit nemocnice škrtnutím pera by byla chyba. Vybavené špitály stačí proměnit na to, co bude čím dál víc potřeba – nemocnice s následnou péči nebo LDN.

Ministr Válek proto chystá plán, jak centralizovat složitější péči do větších nemocnic. Tak, aby v každém špitále nebyla automaticky úplně všechna oddělení a primariáty.

V podstatě na to jde tak, že se teď u různých typů operací na základě analýz Ústavu zdravotnických informací a statistiky stanovují minimální roční počty zákroků. Kde jich bude méně, tam výkony skončí. „Výsledkem nebude jen úspora, ale vyšší kvalita péče. Každý lékař potřebuje dělat co nejvíc operací, aby získal zkušenosti. Ostatně každý pacient třeba s totální endoprotézou kolene chce tam, kde mají velkou ortopedii a dělají to jak na běžícím pásu,“ říká.

O tom, kde co bude a co se kam přesune, zatím není rozhodnuto. Válek si ale uvědomuje citlivost plánu. Proto s ním nejprve seznamuje odborné lékařské společnosti a také hejtmany, pod něž krajské a oblastní nemocnice spadají. „Zatím mám všude souhlas, všichni si to nechají vysvětlit a chápou,“ říká.

Nemocnice k tomu donutí změnou financování. Už zvýšil poměr plateb za výkony na úkor paušálů. Tím se každému špitálu už přirozeně nevyplatí dělat vše, pořizovat veškeré drahé přístroje, když na nich nebude mít dost výkonů.

Cílem je také snížit počet akutních lůžek, která jsou drahá, neboť na sebe vážou široký personál. „Tlačíme jednodenní medicínu, což znamená kratší čekací doby, nižší náklady i méně personálu, a přitom vyšší komfort pro pacienta,“ říká Válek.

Poprvé, kdy si vláda vyzkoušela citlivost na rušení veřejné služby, bylo škrtání poboček pošty. Vloni rozhodla, že zruší každou desátou pobočku – 300 ze 3200.

Proti se hlasitě stavěla veřejnost, opozice i starostové. Přitom mezinárodní srovnání ukazují, že země má nadměrnou hustotu poštovní sítě. Srovnatelnou má snad jen Rusko, ale proti němu má Česko alespoň část agend digitalizovaných.

Poptávka po klasických poštovních službách sice dlouhodobě klesá, ale Rakušanovi se po loňské zkušenosti do dalšího dobrodružství s rušením nechce. „Redukce byla na místě, na druhou stranu zbavit se té sítě podobně lehkomyslně, jako se v minulosti veřejná sféra zbavovala jiné důležité infrastruktury, třeba vodovodní, by nebylo rozumné,“ říká dnes.

Navrhuje redukovanou síť poboček využívat jako místo osobního kontaktu se státem pro lidi, kteří neumějí, nebo odmítají online svět. Pošty podle Rakušana mohou převzít i činnosti jiných rušených poboček úřadů, jako jsou třeba úřady práce.

„Na jednom místě, na pobočce pošty, mohou stát a občan vyřizovat agendy, které až dosud měly separátní pracoviště. Bude to levnější a považuji to za užitečné pro jakousi přechodovou fázi k plně digitální společnosti,“ navrhuje.

Brzy se dozvíme, jestli se těžkopádné a rozdrobené Česko milující úřad, školu, ordinaci či poštu na každém rohu promění v efektivnější zemi. Nebo plány zůstanu jen na papíře v šuplících vládních poradců.