Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Debaty o přesčasové práci lékařů jsou v Česku staré jako zdravotnictví samo. Z laických pozic není snadné do nich vstupovat, protože kdo nezažil 36hodinovou směnu v nemocnici, může o časových aspektech práce zdravotníků mudrovat jen velmi opatrně a s pokorou.
Na druhé straně sami lékaři občas nepřistupují k debatám o přesčasech úplně šťastně. Často protestují, když se objevují statistiky o průměrných výplatách ve zdravotnictví. V mnoha těchto statistikách je právě zahrnuta i rozsáhlá práce přesčas, takže úctyhodný výdělek přistává lékaři na účtu za cenu práce po nocích, o svátcích a v nekonečně dlouhých službách.
Zároveň se ale v minulosti stávalo, že když přišly návrhy na omezení přesčasové práce, rovněž to vyvolávalo nespokojenost, protože část lékařů to vnímala jako ohrožení své výplatní pásky.
Zdravotnictví je každopádně nejspíš jediný obor, v němž odboráři nebo profesní zástupci nemusejí vyhrožovat vládě přímo stávkou, ale jen tím, že začnou dodržovat zákoník práce. Tuto formu nátlaku aplikoval už před dobrými 15 lety tehdejší šéf Lékařského odborového klubu Milan Kubek a nejednou „vyhrožoval dodržováním zákona“ i později jako prezident České lékařské komory.
Ano, české zdravotnictví je ve své současné podobě závislé na přesčasové práci lékařů i ostatních zdravotníků, která velmi často vybočuje ze zákonných rámců předepsaných pracovním právem. Dlouho se to bralo jako nedílná součást oboru. Bílé pláště ale obléká stále více zástupců mladších generací, které kladou důraz na work-life balance a zdravý životní styl, a debata se začíná posouvat.
Sdružení Mladí lékaři nyní vneslo do této diskuze data. Jeho průzkum mezi 560 lékaři z různých typů nemocnic, kteří slouží noční služby, ukázal, že zákoník práce je ve zdravotnictví možná ještě zbytečnější, než se myslelo.
Zatímco zákoník ukládá, že délka pracovní směny nesmí přesáhnout 12 hodin, průměrná služba lékaře podle průzkumu trvá 26 hodin. „Pouze něco málo přes 3 % lékařů sloužících noční služby pracovalo ve 12hodinovém režimu splňujícím zákonný limit délky jedné směny,“ píše se ve shrnutí průzkumu.
Pouze polovina lékařů odchází po noční službě domů, 22 procent lékařů odslouží po noční ještě dopoledne a 27 procent jich po noční zůstává v práci po celý další pracovní den (obvykle do 16 hodin).
Zákoník práce umožňuje po dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uložit zaměstnanci přesčasovou práci v rozsahu maximálně 35 hodin měsíčně. Respondenti průzkumu Mladých lékařů ovšem uvedli, že v průměru odpracují za měsíc 77 hodin přesčas (rekord mezi respondenty byl 109 přesčasových hodin za měsíc). Zákon umožňuje „nadlimitní“ přesčasy kompenzovat náhradním volnem, to si ale podle průzkumu vybírá jen 14 procent oslovených sloužících lékařů.
Je zkrátka evidentní, že o mnoho pacientů v nemocnicích pečují lékaři, kteří jsou buď rovnou přepracovaní, nebo přinejmenším unavení a nevyspalí. Že v takové situaci roste riziko chyby, která může ohrozit pacienta, je nabíledni. Jak se vyjádřil jeden z respondentů průzkumu: „Píchat po čtyřiceti hodinách v práci dítěti lumbální punkci (odběr mozkomíšního moku jehlou z páteřního kanálu - pozn. red.), to prostě nepovažuji za rozumné.“
Tento problém bohužel nemá jednoduché řešení. Ukázkově špatně se k problému postavili poslanci. Lidovec Vít Kaňkovský přilepil k transpoziční novele zákoníku práce několik odstavců, které (znovu) zavádějí institut „další dohodnuté práce přesčas“. Novela včetně Kaňkovského „přílepku“ prošla Sněmovnou na konci června, nyní ji čeká projednání v Senátu a podpis prezidenta.
Pozoruhodné je, že Kaňkovského pozměňovací návrh našel ve Sněmovně širokou podporu. Hlasovalo pro něj 146 ze 166 přítomných poslanců, zdrženlivý postoj zaujali pouze poslanci TOP 09, jinak návrh vzbudil nadšení napříč poslaneckými kluby.
Kaňkovského návrh má jediný účel – alespoň částečně legalizovat současný stav na zdravotnických pracovištích popsaný i v průzkumu Mladých lékařů. Usnadní to život výhradně manažerům nemocnic, kteří nebudou muset pro 30hodinové doktorské šichty a 80 přesčasových hodin měsíčně vymýšlet krkolomné kličky v podobě falešných „pohotovostí“ a pracovních dohod nad standardní úvazky.
Situace bude snazší i pro úředníky ze Státního úřadu inspekce práce, kteří nebudou v rámci svých kontrol muset nad těmito průhlednými kličkami v zájmu fungování nemocnic tolik mhouřit oči.
Jinak se ale návrh ani za mák nezabývá podstatou problému, tedy tím, že o pacienty se starají lékaři stojící desítky hodin na nohou, a že tento stav má nepochybně vliv na kvalitu péče.
Ano, lékaři teoreticky mohou další práci přesčas odmítnout, nicméně asymetrie postavení zaměstnavatele a zaměstnance při sjednávání této dohody bije do očí, zvláště v případě mladších a začínajících lékařů.
Dlužno ovšem podotknout, že spolek Mladí lékaři, jehož průzkum debatu o přesčasech vítaným způsobem oživil, se s novelou zákoníku práce smířil výměnou za příslib, že mladí doktoři dostanou 10denní volno na přípravu ke kmenové zkoušce a 20denní na přípravu ke zkoušce atestační. Naproti tomu lékařská komora i lékařské odbory Kaňkovského návrh ostře kritizují.
Problém je, že legalizace současného stavu s největší pravděpodobností sníží tlak na systémové řešení, které by přitom bylo potřeba jako sůl. A není snadné ho vymyslet. Lékařů do budoucna nebude přibývat. Silné ročníky jdou zvolna do penze a na pracovní trh přicházejí ročníky méně početné – to platí ve zdravotnictví i všude jinde. K odlehčení přesčasové práce proto bude třeba najít sofistikovanější nástroje než pouhé zvýšení počtu zdravotníků.
Klíčovým slovem by v těchto snahách měla být kvalita. Její měření je v českých zemích stále v plenkách, a pokud jde o sdílení a využívání příslušných dat, nelze mluvit ani o plenkách – to se snad na obzoru ještě ani neobjevil čáp.
Managementu nemocnic proto chybí silnější motivace k lepší a efektivnější organizaci práce. Již několikrát zmíněný průzkum Mladých lékařů ukázal, že v některých nemocnicích je situace s přesčasy výrazně horší než v jiných – jakkoli není situace dobrá nikde, obecně vyšly o něco lépe velké fakultní nemocnice než menší krajská a městská zařízení.
Sledování a evidence chyb ovlivňujících kvalitu péče, z nichž mnohé mohou být způsobeny excesivní přesčasovou prací, by mělo být samozřejmostí nejen uvnitř nemocnic. Data o kvalitě by měla být podrobně sdílena i s pojišťovnami a také s pacienty. Pojišťovny by je měly brát v úvahu při konstruování úhrad péče, zatímco pacientům by tato data umožnila alespoň v případě neakutních zákroků informovanější výběr zdravotnického zařízení.
Protože dnes už jdou peníze do nemocnic z velké míry „za pacientem“, respektive „za diagnózou“, informovaní pacienti by přinášeli své peníze z pojistného tam, kde bude kvalita vyšší. Manažeři nemocnic, kde by v některých oborech příjmy kvůli nižší kvalitě klesaly, by byli nuceni buď kvalitu zvyšovat (třeba lepšími a lákavějšími pracovními podmínkami pro lékaře a personál), anebo nekonkurenceschopné obory zavírat.
Při dnešním nastavení úhrad a sdílení dat však tyto mechanismy fungovat nemohou a nebudou. Neúnosná nálož přesčasové práce se pak bude naoko řešit v Parlamentu jen legalizací existujícího nevyhovujícího stavu. Takový krok ale víčka unavenému lékaři nerozlepí a třas rukou po 40 hodinách práce nesníží.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
