Článek
Nejslavnějším číslem posledních týdnů se stalo 14 miliard. Je to největší jednorázový škrt v bezmála 80miliardových vládních rozpočtových úsporách. A jde na vrub českého zdravotnictví.
Přesněji řečeno letos ještě půjde na vrub rozpočtů zdravotních pojišťoven, ale co bude dál, zatím nevíme. Odpověď na tuto otázku je přitom velmi důležitá a předurčí tón debat o zdravotnictví v celém volebním období.
Sněmovnou si začal razit cestu nový rozpočet na rok 2022. Jeho obsahem je i snížení plateb za státní pojištěnce o 14 miliard korun, nebo, jak tomu vláda říká raději, vrácení letošní úrovně plateb na úroveň loňskou.
Cena za to, že si ministr financí Zbyněk Stanjura škrtem pera vylepšil bilanci nového rozpočtu pro letošní rok o 14 miliard korun, nebude malá. Na jedné straně skutečně dojde k drobné úspoře na straně veřejných financí. O oněch 14 miliard nevzroste státní dluh, což v důsledku sníží náklady na dluhovou službu. Takže tahle 50miliardová rozpočtová kapitola ušetří, dejme tomu, nějakých 200 až 300 milionů korun (přesto v novém návrhu rozpočtu oproti návrhu exministryně Aleny Schillerové narostly náklady na státní dluh kvůli rostoucím úrokům o pět miliard korun).
Celých 14 miliard korun ale za úsporu v pravém smyslu rozhodně označit nelze. Ty peníze zdravotnictvím tak jako tak protečou (proto se vláda může tvářit, že se „úspora“ nedotkne platů zdravotníků ani rozsahu poskytnuté péče), jen je tam v roce 2022 nalijí zdravotní pojišťovny ze svých rezerv. Jenže v roce 2023 budou – pokud nemají klesnout úhrady péče – tyhle peníze potřeba znovu. A v rezervách už nejspíš nebudou. Můžeme si klidně vsadit, že se budou hledat opět ve státním rozpočtu. Podrobněji jsem o tom psal v nedávném komentáři.
Mezitím se začaly některé věci vyjasňovat. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven (který sdružuje zaměstnanecké pojišťovny, tedy ty, které nejsou VZP) Ladislav Friedrich v rozhovoru pro Medical Tribune naznačil, v jakých řádech se budeme pohybovat. Na otázku, o kolik by měla stoupnout platba za státní pojištěnce, aby bylo možné v inflační době alespoň mírně zvyšovat úhrady za péči, Friedrich odpovídá: „Domnívám se, že by to musel být nárůst přes dvacet miliard korun pro rok 2023, po kterém by v příštích letech následovala určitá inflační valorizace.“
Strašák platby za státní pojištěnce, momentálně schovaný za oslnivou prezentací rozpočtových „úspor“, tedy na vládu znovu vybafne už velmi brzy. Nejpozději v době, kdy se začne chystat rozpočet na příští rok, který by měl být ještě úspornější než ten letošní. Je nějaká šance se na brzký nástup tohoto strašáka připravit?
Jak se to vezme. Teoretická ano. Vláda se v programovém prohlášení i jinde dušuje, že jejím cílem je předvídatelný systém automatické valorizace platby za státní pojištěnce indexací na jeden nebo více ekonomických ukazatelů. Z takové myšlenky jsou nadšené hlavně pojišťovny, protože by to umožnilo mnohem lepší plánování příjmů a nákladů v celém systému. Jenže to není nijak nová myšlenka.
Adam Vojtěch se automatickou valorizaci snažil prosadit pokaždé, když byl zrovna ministrem zdravotnictví, ale neuspěl. Je to trochu jako s důchody. Automatická valorizace je prima, ale vzdát se supersilné politické páky na veledůležitý rezort a předat ji automatu se málokterému politikovi skutečně chce. U důchodů se tento problém vyřešil ponecháním prostoru – v posledních letech hojně využívaného – pro vládní mimořádné valorizace, u státních pojištěnců se uvidí.
Vláda v každém případě musí otevřít zákon o veřejném zdravotním pojištění, aby dosáhla snížení platby za státní pojištěnce, s nímž počítá ve svém rozpočtu. Zatím stát posílá pojišťovnám domluvenou zvýšenou platbu, která se změnou zákona sníží podle toho, kdy k ní dojde, tak, aby celkový rozpočtový výdaj za celý rok vyšel podle přání ministra Stanjury.
Zanést v rámci této novelizace do zákona rovnou i automatický mechanismus zvyšování plateb by bylo elegantní a neměl by to být velký problém – Vojtěchův návrh už ležel i ve Sněmovně a upravit ho podle vládních představ by nemusela být práce na týdny.
Bohužel prozatím veškerou legislativní činnost a politickou energii investovalo Ministerstvo zdravotnictví do kontroverzní novely pandemického zákona. Doufejme, že teď už zbude čas i na systémovější a bezprostředně potřebnější změny. Financování zdravotnictví by například velmi prospělo, kdyby vláda před případnou další vlnou epidemie dokázala zajistit jiný zdroj financování plošných preventivních testů, než je veřejné zdravotní pojištění.
Preventivní fondy pojišťoven přišel jen leden a únor plošného testování ve firmách a školách na 3,5 miliardy korun. Je to samozřejmě mnohem levnější než případný lockdown, ale ten v omikronové vlně nebyl ve hře ani vzdáleně. A je to mnohem dražší než očkování, na které ale vláda už fakticky rezignovala. Další citelnou ránu očkovacímu úsilí zasadí Friedrichem avizované zrušení bonifikací úhrad pro praktické lékaře za očkování a pro nemocnice za provoz očkovacích center.
Dalším naléhavým úkolem pak bude hledání úspor – tentokrát skutečných – uvnitř zdravotnictví, tedy mechanismů, které by zvýšily efektivitu poskytování péče a tlačily zdravotnická zařízení k šetření nákladů. To bude nepříjemné a politicky nevděčné a téměř jistě to u poskytovatelů péče vzbudí odpor. Zvláště nyní, v období vysoké inflace, bude těžké otevírat témata, jako jsou platy a odměny nemocničních lékařů i personálu či snižování provozních výdajů.
Z ministerstva zatím žádná iniciativa v tomto směru nepřišla, ale vyhýbat se jí nepůjde donekonečna. Těch letošních 14 miliard se „nevsákne“. Buď je ministr Válek bude muset zase rychle někde najít, čímž celá rozpočtová šaráda fakticky ztratí smysl, anebo je bude zdravotnictví skutečně muset někde ušetřit. A to se samo neudělá.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení zkratky EBIR, kterou si za jméno dává ministr Válek, nebo tipy na zajímavé čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
