Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Zdá se, že přinejmenším v nejbližších letech se úspory bezprostředně nedotknou financování zdravotnictví (zejména byly prozatím uchráněny valorizace plateb za státní pojištěnce).
Změny v DPH vyvolaly trochu zmatek ohledně zařazení léků a zdravotnických prostředků. Nejenom mnozí novináři, ale zjevně ani ministři zdravotnictví a financí nevědí, jaká sazba kde platí, a tak z toho byla spousta nesmyslů kolem otázky budoucích cen léků. To je ale v dané chvíli spíš smutné než systémově zásadní. Z celkového pohledu o dva body vyšší DPH na léky znamená pro veřejné zdravotní pojištění spíš drobné.
Vyčkal bych, jak budou vypadat konkrétní návrhy konsolidačních opatření a zda ještě z nějakých paragrafových detailů či ze sněmovní tvořivosti nevyskočí nečekaní ďáblíci. Dnešní Vizitu bych proto věnoval trochu vedlejšímu tématu, které ale s vládním balíčkem také trochu souvisí.
Pošle vám nemocenskou zdravotní pojišťovna?
Součástí „ozdravného balíčku“, což je marketingový název plánu vládních úspor, je i návrh na znovuzavedení povinného nemocenského pojištění pro zaměstnance ve výši 0,6 procenta z hrubé mzdy. Je to zvláštní nápad, vlastně finta, jejímž účelem je zjevně zvýšit Čechům příjmovou daň a zároveň nesahat na fetiš v podobě extrémně nízké sazby daně z příjmů fyzických osob. Má ale své dopady.
Zajímavý je návrh především pro zatím celkem nenápadnou debatu o možném sloučení administrativy zdravotního a nemocenského pojištění. To alespoň trochu lidským jazykem znamená, že o dávky, které jsou navázané právě na nemocenské pojištění a pojistné události spojené se zdravotním stavem (objemově především nemocenskou a mateřskou), by se místo České správy sociálního zabezpečení měly starat zdravotní pojišťovny.
Znovuzavedení nemocenského pojištění na straně zaměstnanců, jak jej navrhuje vláda, by podle odhadu Ministerstva financí „přifouklo“ fond tohoto pojištění zhruba o 12 miliard – z dnešních 39 na 51 miliard, tedy bezmála o třetinu. V roce 2022 se přitom z nemocenského pojištění vyplatily pojistné dávky v objemu 47,6 miliardy. Z celkového osmimiliardového deficitu (v covidových letech byl deficit ještě hlubší) by se tak systém tohoto pojištění měl přehoupnout do mírného plusu.
Jinými slovy, v debatách o sloučení zdravotního a nemocenského pojištění se hraje nejenom o logiku, efektivitu, jednodušší administrativu či nižší náklady na správu, ale také o „kontrolu“ nad padesátimiliardovým pytlem peněz.
Z dosavadních náznaků se zdá, že sloučení správy obou pojistných by mohlo mít podporu jak ministra zdravotnictví, tak ministra práce a sociálních věcí (v jehož gesci zatím tyto peníze prostřednictvím ČSSZ jsou). Výroky jsou ale zatím spíše enigmatické.
Pro Vlastimila Válka jde o součást problematiky sociálně-zdravotního pomezí, ale to rozhodně není celý rozměr problému. Téma se přetřásalo i zkraje roku, když Válek s Marianem Jurečkou zadávali ÚZIS analýzu, jež měla vyčíslit míru zneužívání nemocenské i dalších sociálních dávek.
Jakkoli je sdílení sociálních a zdravotních dat nepochybně důležité, žádoucí a může přinést dobré výsledky, logika sloučení obou pojistných je hlubší.
Sloučení zdravotního a nemocenského pojištění je součástí koncepce Zdravotnictví 2030+, za níž stojí zdravotní pojišťovny a ředitel Kanceláře zdravotního pojištění Ladislav Švec. Ten vystoupil i minulou středu na semináři, který byl v rámci debat o koncepci věnovaný právě spojení zdravotního a nemocenského pojištění.
Podle Švece dnes v případě zdravotní pojistné události vstupuje do hry 12 různých zákonů, čtyři řízení u různých institucí a navíc ještě revizní a posudkoví lékaři.
Třeba v případě vážnějšího pracovního úrazu se o zaměstnance stará nejprve zdravotnický systém (poskytovatelé, pojišťovny) při bezprostředním léčení, následně ČSSZ vyřizuje výplatu nemocenského, případně ošetřovného, úřady práce se budou zabývat příspěvkem na péči a výplatu bolestného či náhrady výdělku bude zaměstnanec řešit s určenými komerčními pojišťovnami a zaměstnavatelem. To vše kvůli jedné pojistné události zdravotního charakteru.
Sloučení nemocenského a zdravotního pojištění by alespoň jednu z těchto „zastávek“ vypustilo. Zdravotní pojišťovna by nejenom proplatila zdravotní péči, ale také administrovala výplatu nemocenského. Tím by se – podle představ koncepce – sešly na jednom místě informace o léčbě pacienta i případné následné péči a délce pracovní neschopnosti.
Zdravotní pojišťovna by tak byla současně motivována, aby léčba byla maximálně efektivní a pracovní neschopnost co nejkratší. Tato motivace při současném oddělení obou systémů chybí.
Pro klienta, jeho zaměstnavatele, ale také poskytovatele zdravotních i sociálních služeb by nový systém mohl znamenat komunikaci s jedinou institucí (zdravotní pojišťovnou) namísto dvou až tří, zdravotní pojišťovny by získaly větší kontrolu nad procesem léčení i návratu do práce.
Argumenty pro fúzi obou pojistných přednesl na semináři i zdravotnický expert a člen NERV Pavel Hroboň. Podle něj v dané chvíli neexistují informace o tom, jak s uznáváním pracovní neschopnosti zacházejí jednotliví lékaři. Sloučený systém by umožnil analýzu dat a boj proti případným excesům, přičemž „páky“ na lékaře jsou spíše v rukách zdravotních pojišťoven než ČSSZ.
Jako další důvod uvedl Hroboň lepší kontrolu na nákladovou efektivitou různých typů či postupů léčby. Při úvahách o nákladové efektivitě se dnes pracuje téměř výhradně s výdaji systému veřejného zdravotního pojištění. Jen zřídka se započítávají další nezpochybnitelné náklady, jako je délka pobytu mimo pracovní trh, výdaje na sociální dávky a další aspekty.
„Převedení nemocenské pod zdravotní pojišťovny by rozšířilo jejich pohled a posunulo by je blíž k roli, kterou by měly mít, tedy ke snaze skutečně zlepšit zdravotní stav obyvatel,“ tvrdí Hroboň.
Všechny tyto úvahy ale vycházejí z pohledu, který vnímá zdravotnický a sociální systém jako dvě součásti jednoho systému sociálního zabezpečení. To je pohled logicky správný, ale třicetiletý vývoj českých agend mu neodpovídal, naopak.
Mezi zdravotnickým a sociálním systémem postupně sílila neprostupná zeď, neladily spolu informační systémy ani vývoj jednotlivých zákonů a přes blízkost a architektonickou příbuznost budov se sídly obou úřadů mezi nimi bujel nezkrotný rezortismus.
Dávky nemocenského pojištění dnes spravuje zhruba 1600 úředníků sociální správy a jak bylo řečeno výše, jde o padesátimiliardovou agendu. Přechod pod zdravotní pojišťovny by znamenal mocenské i personální oslabení Ministerstva práce a sociálních věcí, což je mnohdy silnější argument než zvýšení efektivity či občanské přívětivosti.
Na zmíněném semináři ostatně vystoupila i šéfka sekce sociálního pojištění a nepojistných dávek MPSV Iva Merhautová. Ta podpořila myšlenku sdílení dat mezi oběma úřady. Ale ohledně slučování pojistných systémů jasně uvedla, že Jurečkovo ministerstvo se momentálně zabývá hlavně elektronizací dávek a není připravené na takovou změnu struktury dávkového systému, jakou by sloučení zdravotního a nemocenského pojištění představovalo.
Takže to, co Válek s Jurečkou občas prezentují jako bezmála hotovou věc, bude ve skutečnosti proces s mnoha překážkami a nejistým výsledkem. Třicet let odděleného vývoje a rezortní nevraživosti se jen tak snadno nesmaže.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
