Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Normalizační televizní seriály a jejich obliba mezi částí českého diváctva jsou zajímavé téma samo o sobě. Ale troufám si tvrdit, že Dietlův dvacetidílný opus magnum ze zdravotnického prostředí má mezi uměleckou tvorbou vrcholného husákismu výsadní či snad i kultovní postavení. A do jisté míry může být vnímán jako obraz jedné z brzd rozvoje dnešního českého zdravotnictví.
Česká televize ve svém programu prezentuje Nemocnici na kraji města jako „legendární český seriál o lékařích, sestrách a pacientech“. Status legendy není v tomto případě těžké doložit. Od prvního vysílání v roce 1977 protočila Československá a posléze Česká televize Nemocnici na kraji města na svých obrazovkách sedmnáctkrát. Průměrně se tedy Dietlovo dílo vracelo na obrazovky jednou za 2,7 roku bez ohledu na společenskou náladu nebo politický režim.
Ještě loni, kdy vysílal kanál ČT3 zaměřený na starší publikum, okupovali doktoři Sova, Blažej a Štrosmajer tamní sobotní hlavní vysílací čas. Letos už stejným postavám a příběhům zůstal prime time odepřen, ale od poloviny dubna se vyskytují na ČT1 vždy v nedělním odpoledni, kde předcházejí hlavní večerní zpravodajské relaci.
Když se Česká televize v roce 1999 rozhodla poprvé po revoluci odvysílat seriál 30 případů majora Zemana, udělala to formou „komponovaného pořadu“: Zařadila za každý díl normalizační esenbácké agitky debatu s odborníky, kteří Zemanovy případy (založené na husákovské interpretaci skutečných kriminálních kauz) uváděli na pravou míru na základě současného historického poznání.
Je zajímavé, že reprízy Nemocnice na kraji města, která vznikala ve stejných letech, ve stejné televizi, ve stejném politickém režimu a pod stejným ideologickým aparátem, nikdy podobnou „vysvětlivkou“ doprovázeny nebyly. A že by měly být!
Sledovat Dietlův seriál z pohledu zobrazení práce zdravotníků a fungování zdravotnictví je bezmála strašidelné, případně tragikomické, to podle nátury sledujícího.
Nechme zcela stranou prvky odkazující k tomu, co společenští vědci nazývají dobovou estetickou normou. Není podstatné, zda by v dnešních očích obstály svůdnické metody doktora Blažeje (Josef Abrhám) nebo namlouvací rituály doktorky Čeňkové (Eliška Balzerová) a doktora Řehoře (František Němec). A do stejné kategorie zanedbatelných věcí zařaďme – trochu troufale – i otevřený sexismus lékařů ve vztahu k sestrám.
To nejhorší, co z pohledu dnešního zdravotnictví v Nemocnici na kraji města divák sleduje, je vztah mezi lékařem a pacientem, přístup lékařů k informování pacientů a sdílení informací s jeho blízkými. Dietlovy vzorce chování jsou v těchto oblastech v naprostém rozporu s tím, co se medici už dlouhá léta učí na lékařských fakultách.
Zmiňme jen pár příkladů. V jednom díle chválí primář ortopedie Sova s vážnou tváří postarší pacientku za postup rehabilitace: „Krásně chodíte, je vidět, že jste byla hodná a poslušná.“
Recepční u vstupu do nemocnice se chová skvostně servilně vůči lékařům, ale procházející pacienty s oblibou vítá výkřikem „Návleky!“. Že by se lékař, když už za pacientem k lůžku přijde, například představil, je v Dietlově světě 70. let zhola nežádoucí a nemožné.
Lékaři v seriálové nemocnici dávají po autonehodě dohromady hokejistu Rezka (Viktor Preiss). První zákrok v oblasti lokte se nepodaří a je zapotřebí provést zákrok druhý, což se pacient dozví od zdravotní sestry. Reakcí rozezleného doktora Štrosmajera je věta: „Můžete mně říct, kdo tuhle novinku tomu pacientovi vyzvonil?“
Následný rozhovor mezi Štrosmajerem a Rezkem patří do zlatého fondu odstrašujících příkladů komunikace lékaře a pacienta.
Pacient si emotivně stěžuje, že lékaři zjevně první zákrok na jeho lokti „zprasili“. „Jaký zprasili, kontrolujte se laskavě,“ zařve v tu chvíli Štrosmajer na pacienta, který má zjevně pravdu. „Podívej se, milánku, ortopedie, to není jako když strkáš do gumovýho vdolku zahnutým klackem, rozumíš? To je vážná a zodpovědná práce,“ poučuje rozčílený chirurg pacienta-hokejistu. „Jestli se ti zdá, že jsme podvodníci a neumětelové, prosím, můžeš jít o číslo dál. My můžeme léčit jenom toho, kdo od nás léčenej bejt chce, to jest, kdo nám věří,“ deklamuje dál doktor Štrosmajer. Připomeňme, že impulzem k tomuto expozé lékaře byl pouhý zájem pacienta o informaci, kdo a jak pokazil první zákrok, který byl na jeho (!) lokti proveden.
Doktor Štrosmajer, tato neoddiskutovatelně kladná a charakterní postava celého seriálu, ztvárněná navíc pekelně charismatickým Milošem Kopeckým, je zároveň asi nejvýraznějším nositelem příšerného paternalistického vztahu k pacientům. Je ztělesněným popřením všeho, co by aspoň trochu zavánělo klientským přístupem a snahou zapojit pacienta do procesu léčby.
Zvláště půvabný je jeho pokřik „Návštěvy přicházejí, zachraň se, kdo můžeš“ využívaný během velmi sporých a velmi nepříjemně a tvrdě vymáhaných návštěvních hodin.
Občas dojde i na další zajímavé momenty. Například syn primáře Sovy Karel (Ladislav Frej), taktéž chirurg, je nejprve kvůli pití alkoholu v práci vyhozen z pražské nemocnice, posléze kvůli stejnému prohřešku i z menší okresní nemocnice, a nakonec zakotví jako praktický lékař na vesnici, kde následně morálně pookřeje. Ne že by taková profesní dráha lékaře-alkoholika byla zrovna příkladná, ale stojí za to si vzpomenout, že snazší prostupnost mezi specializacemi byla nedávno důležitým tématem v debatách o řešení nedostatku praktiků.
Obecně platí, že z hlediska zobrazení zdravotnictví je Dietlovo dílo naprosto příšerné a mělo by být vysíláno pokud možno výhradně jako odstrašující ukázka normalizačního přístupu ke zdravotní péči. Přesto se na televizních obrazovkách objevuje zas a znovu v prestižních vysílacích časech bez dalšího kontextu. Odpověď na otázku, zda Nemocnice na kraji města může mít vliv i na začínající lékaře, přitom není zcela jednoznačná.
„Studenti už ten seriál vůbec neznají,“ říká David Marx, pedagog, proděkan pro studium a výuku 3. lékařské fakulty UK a ředitel Spojené akreditační komise, která se věnuje kvalitě poskytování zdravotních služeb. „Zobrazený patologicky perverzní vztah k návštěvám a kontaktu s pacientem ale místy v českém zdravotnictví pořád přežívá,“ dodává.
Podle Marxe Nemocnice na kraji města velmi dobře zachytila situaci a normu, která v husákovských nemocnicích panovala. A lékaři, kteří ve zlatých dobách tohoto seriálu s profesí začínali, tuto normu přejímali od svých tehdejších nadřízených „Sovů“ a „Štrosmajerů“. A na pozicích primářů nemocničních oddělení nebo nadřízených lékařů ji dnes předávají dál i mladým doktorům, kteří o Dietlovi nikdy neslyšeli.
„Kdyby byly potíže v českém zdravotnictví způsobené Nemocnicí na kraji města, bylo by to vlastně dobře, protože ten seriál hyne. Jenže tak to není. Ty manýry žijí dál, i když lékaři vědí, že dnes jsou nepřijatelné,“ říká Marx.
Jako příklad uvádí nedávnou debatu o ministerské metodice ohledně přítomnosti rodičů v nemocnicích, kde se léčí jejich děti. I v těchto debatách řada lékařů považovala rodiče pacienta především za překážku v poskytování zdravotních služeb. Takové uvažování skutečně nemá k tomu štrosmajerovskému daleko.
Zdá se, že s ideovým dědictvím, věrně vyobrazeným v Dietlově nejslavnějším seriálu, se bude české zdravotnictví vyrovnávat ještě nějakou dobu. Nezbývá než si držet palce a vytrvat, než generační obměna pošle doktory Štrosmajery definitivně do televizních archivů.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
