Článek
Lesja Bodarčuková přijela do Česka před pár dny společně s oběma rodiči a také dvěma dětmi v raně teenagerském věku. Manžel zůstal na Ukrajině. Díky dobře koordinované pomoci se jí podařilo sehnat a vybavit bydlení, požádat o pracovní povolení a v nejbližších dnech by měla nastoupit do práce v havířovské nemocnici jako sanitářka.
Tenhle příběh, který na sociálních sítích zveřejnil ředitel Nemocnice Havířov Norbert Schellong, v sobě nese ještě jeden zajímavý prvek. Doktorka Bodarčuková je kardioložka s 15letou praxí. I proto Schellong uzavřel svůj facebookový status zvoláním: „Ministerstvo zdravotnictví musí urychlit uznávání vzdělání pro zdravotníky!“
Narazil tím na problém, o němž se ve zdravotnictví debatuje dlouhá léta. Jestliže se obecně o českých pravidlech pracovní migrace říká, že jsou – navzdory vyprahlému trhu práce – velmi rigidní a nepřátelská, tak ve zdravotnictví to platí dvojnásob. Hned na úvod je ovšem třeba říct, že přísná kritéria této branže mají řadu dobrých důvodů, které nelze podceňovat.
Tím prvním je jazyková bariéra, která v práci lékaře představuje zásadní problém, jehož překonání je naléhavější než v jiných kvalifikovaných profesích, kde postačí univerzální angličtina.
Druhým důvodem je přísný dohled nad standardy zdravotní péče, které souvisejí se standardy lékařského vzdělání. Česko je jako členský stát EU součástí evropského systému, který plošně uznává vzdělání z lékařských fakult unijních (a několika přidružených) zemí. Absolvent pražské či budapešťské lékařské fakulty je tedy z pohledu vnitřního pracovního trhu EU vnímán jako odborně kvalifikovaný i v Německu, Španělsku nebo Portugalsku.
V případě lékařů vystudovaných ve „třetích zemích“, kam patří i Ukrajina, je to složitější. Aby mohl lékař s ukrajinským titulem léčit v Česku, musí si nejen nechat uznat (nostrifikovat) svůj diplom, ale musí projít mnoha dalšími kroky, jejichž vrcholem je složení aprobační zkoušky a následné přijetí do České lékařské komory.
Je také třeba poctivě říci, že lidé, kteří měli možnost porovnat standardy lékařského vzdělávání v EU a ve „třetích zemích“ včetně Ukrajiny, se vesměs shodují, že důkladné prověření znalostí tamních absolventů je skutečně namístě a rozhodně nejde o úřední formalismus.
Aprobace má na starost Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) spadající pod Ministerstvo zdravotnictví. Jde o velmi náročný proces, a to nejen odborně, což je jistě správné, ale především časově. A v případě válečných uprchlíků nelze úplně zanedbat ani finanční stránku věci.
Předehrou musí být zvládnutí jazyka, protože celá aprobační zkouška lékaře probíhá v češtině. Například Univerzita Karlova nabízí intenzivní kurzy češtiny pro cizince, šestitýdenní kurz vyjde zhruba na 700 eur, cena semestrálních kurzů se pohybuje kolem 9 tisíc korun.
Celý aprobační proces od požádání o nostrifikaci diplomu přes písemné testy a povinnou praxi pod dohledem až po závěrečnou ústní zkoušku trvá více než rok. Může za to jednak půlroční praxe ve zdravotnickém zařízení, ale v neposlední řadě také to, že termíny aprobačních zkoušek jsou vypisovány pouze dvakrát do roka vždy na jaře a na podzim a mezi jednotlivými kroky jsou často nepochopitelné mnohatýdenní prostoje. První pokus o složení zkoušky je navíc zpoplatněn sedmi tisíci korun, druhý deseti a třetí patnácti tisíci.
Úspěšnost u aprobačních zkoušek v čase výrazně klesá. Ještě před deseti lety se pohybovala kolem 60 procent, dnes projde sítem aprobace zhruba 15 procent uchazečů. Zajímavé je, že v případě aprobačních zkoušek nelékařských zdravotníků, tedy především sester, se úspěšnost pohybuje nad 80 procenty.
Je tedy celkem zjevné, že lékaři (možná by bylo lepší napsat rovnou lékařky, protože 80 procent dospělých ukrajinských uprchlíků tvoří ženy) ze současné uprchlické vlny prakticky nemají šanci se v dohledné době kvalifikovaně zapojit do práce v českém zdravotnictví. Jakkoli jsou výše zmíněné důvody přísnosti zkoušek zcela pochopitelné, nelze se zbavit dojmu, že jejich současné nastavení snižuje možnost využití potenciálu plynoucího z uprchlické vlny prakticky na nulu. Dá se s tím něco dělat?
Na Ministerstvu zdravotnictví se složitě rodí zatím spíše abstraktní plán, který by umožnil zapojit ukrajinské lékaře alespoň do zdravotní péče takříkajíc „uvnitř komunity“, především v uprchlických centrech. Dává to na první pohled smysl z hlediska odbourání jazykové bariéry a určitého sociálního komfortu na obou stranách zdravotní péče. Bude ale velký problém něco takového napsat do paragrafů.
Uprchlíci na českém území a lidé, kteří získali takzvané vízum strpění, totiž spadají mezi státní pojištěnce, a mají tudíž stejný nárok na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění jako čeští občané včetně její kvality a bezpečnosti. A to zase znamená, že by jim ji měli poskytovat pouze lidé, kteří mají na poskytování péče v Česku potřebný „štempl“, tedy lidé s evropským diplomem nebo aprobací. Jakkoli tedy jde o pochopitelný záměr, tanec mezi paragrafy bude mimořádně složitý a krkolomný.
Je v zájmu Česka integrovat maximální množství ukrajinských uprchlíků na oficiální trh práce, než se rozprchnou kamsi do šedých zón. V této širší debatě o změně pravidel zaměstnávání cizinců by mělo svou roli sehrát i Ministerstvo zdravotnictví se svými specifickými požadavky. Jakkoli není žádoucí, aby se snižovaly odborné nároky na ukrajinské lékaře, kteří chtějí v Česku léčit, určitě by stálo za to učinit proces aprobace flexibilnějším, méně byrokratickým, méně nákladným a rychlejším.
Nabízí se myšlenka stipendijních programů, které by umožnily lékařům intenzivní jazykovou i odbornou přípravu k aprobaci, aniž by museli souběžně řešit přežití své rodiny. Odpuštění či dotování tisícových poplatků za zkoušky by rovněž přispělo k větší vstřícnosti procesu směrem k válečným uprchlíkům. Vstřícným gestem by bylo flexibilnější vypisování termínů aprobačních zkoušek, častěji než dvakrát ročně. Přinejmenším na individuální úrovni by bylo k diskuzi odpuštění nebo významné zkrácení povinné praxe, zejména u zkušenějších lékařů.
Prezident České lékařské komory Milan Kubek mimochodem dlouhodobě bojuje za úplné zrušení praxe v rámci aprobačních zkoušek. Podle něj totiž dochází ke zneužívání tohoto institutu a nemocnice si mnohdy dělají z lékařů na „praxi“ jen levnou pracovní sílu, aniž by docházelo ke skutečnému dohledu nad jejich vzděláváním.
Přimyslíme-li si ještě omezení a zrychlení některých byrokratických úkonů včetně nostrifikací, mohl by se z aprobací stát užitečný nástroj, který by českému zdravotnictví přivedl kvalifikované síly a rozšířil řady dnešních zhruba 700 ukrajinských lékařů v Česku. A to aniž bychom byli nuceni slevit z pečlivě budovaných a hlídaných evropských standardů poskytování péče.
Doktorka Bodarčuková bude každopádně ještě nějaký čas v Havířově na pozici „dělníka ve zdravotnictví“, což je oficiální termín pro pracovní pozice, které nevyžadují žádnou kvalifikaci. „Nastoupí na oddělení geriatrie, jehož primářka pochází z Ukrajiny,“ rozvíjí pro Vizitu příběh zkušené kardioložky ředitel havířovské nemocnice Norbert Schellong.
Je zcela jasné, že uprchlická vlna donutí Česko dělat mnoho věcí jinak. Uznejme, že oproti velkým výzvám pro školství nebo sociální systém asi nejsou aprobace zahraničních lékařů tím nejzásadnějším problémem. Přesto, pokud by prošly potřebnou změnou, mohou českému zdravotnictví pomoci a kvalifikovaným Ukrajincům dát při hrůzách a strachu, jimiž procházejí, alespoň pocit odpovídajícího uplatnění v hostitelské zemi.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení lékařského pojmu „biosimilars“ nebo zajímavé tipy na články nejen z oblasti zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
