Článek
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) už zase prohlásil, že české zdravotnictví je „robustní“. To obvykle znamená, že se na něj řítí nějaká pohroma, se kterou se bude muset složitě vyrovnávat. Tentokrát se jedná o příliv válečných uprchlíků z Ukrajiny sužované putinovskou vojenskou agresí.
Dosud nevídaná uprchlická vlna s sebou pro české zdravotnictví v krátkodobém horizontu nese mnoho náročných výzev a rizik. Ta hlavní jsou dvě – peníze a kapacity.
Peníze se zdají být tou menší hrozbou. V době, kdy tuto Vizitu píšu, je v Česku něco přes 160 tisíc ukrajinských uprchlíků, v době, kdy ji čtete, to může být zase o několik tisíc více. K pondělku bylo do systému veřejného zdravotního pojištění registrováno 153 tisíc běženců, z toho necelých 70 tisíc dětí do 18 let.
Čísla jsou hodně dynamická, protože mnoho přicházejících dospělých uprchlíků si obdivuhodně rychle nachází práci – tím za ně přestává platit zdravotní pojištění stát a začínají naopak do systému přispívat ze své mzdy.
Proto se pro hrubou představu hodí poněkud cynický přepočet na 100 tisíc uprchlíků v režimu státních pojištěnců. Podle stávající platby za státní pojištěnce vyjde taková skupina státní rozpočet na 197 milionů korun měsíčně. Od července by ovšem platba měla klesnout o 400 korun kvůli rozpočtové úspoře, takže tím by klesly i náklady eráru na pojištění 100 tisíc uprchlíků na 157 milionů měsíčně.
Od příštího roku by se platba měla opět zvednout, a to zhruba někam k dnešní úrovni necelých 2 tisíců korun. Pak by se výdaj státního rozpočtu na 100 tisíc státních pojištěnců ustálil (při dnešních 1 967 korunách za pojištěnce a měsíc) na necelých 200 milionech korun měsíčně, což dělá za rok 2,4 miliardy. Při očekávaném celkovém počtu běženců kolem 400 tisíc (z nichž ale významná část bude pracovat) bude třeba tyto hodnoty násobit dvěma až třemi.
Pokud jde o výdaje samotného systému veřejného zdravotního pojištění na péči o uprchlíky, ty se odhadují ještě mnohem hůř než platba z eráru. Jak uvedl šéf VZP Zdeněk Kabátek, podle hrubých propočtů by péče o 100 tisíc uprchlíků mohla vycházet na jednu až 1,5 miliardy korun ročně.
Věkový profil uprchlické vlny je ve srovnání s tím českým z hlediska pojišťoven příznivější. Děti do jednoho roku a senioři, kteří v českém systému spotřebují zdaleka největší část péče, jsou mezi uprchlíky spíše vzácným jevem. Lidé nad 60 let tvoří jen pět procent registrovaných běženců.
Jakkoli nejde o malé peníze, z hrubých výpočtů je patrné, že bezprostřední nápor český systém finančně zvládne s využitím rezerv zdravotních pojišťoven. Jen se sluší dodat, že poté, co si z nich velkou část ukousl covid a dalších 14 miliard vláda na sanaci svých takzvaných úspor (snížení platby za státní pojištěnce), budou rezervy pojišťoven na konci roku fakticky vygumovány, což na prahu dalšího těžkého období není dobrá zpráva.
Druhé riziko uprchlické vlny je kapacitní. Příchod velkého množství dětí a dospělých v produktivním věku znamená nápor především na primární péči, tedy na kapacity praktických lékařů pro dospělé i děti. Tento segment je jako na potvoru jedním ze slabých míst českého zdravotnictví.
Sehnat praktického lékaře nebylo v mnoha regionech ani před uprchlickou vlnou vůbec snadné. Průměrný věk praktického lékaře je zhruba 57 let, dvě pětiny z nich jsou starší 60 let. U pediatrů je průměrný věk ještě o rok vyšší. Poskytovatelů primární péče rychle ubývá a generační výměna není ani zdaleka dost rychlá.
To je dlouhodobá systémová bolest českého zdravotnictví, a ačkoli se skoro každý předvolební program jakékoliv strany za posledních 20 let chlubil, že primární péče je zásadní prioritou a její posílení klíčem k efektivitě systému, změnilo se toho pramálo.
Bezprostřední nápor na českou primární péči chtějí pojišťovny a ministerstvo řešit tím, že ji budou uprchlíkům částečně poskytovat rovnou nemocnice nebo ambulance. Krátkodobě asi není po ruce jiné řešení, pokud nemá dojít k omezení péče pro české občany.
Je ale dobré vědět, že „primární“ péče poskytovaná v nemocnicích bude méně efektivní (praktik si může dovolit individuálnější přístup včetně cílených pozvánek na preventivní či povinná vyšetření) a také nákladnější (do úhrad výkonů v nemocnici se promítají i vysoké provozní náklady celého zařízení).
Těžiště výdajů českého zdravotnictví se navíc kvůli nemocničním záskokům za neexistující praktiky znovu posune ještě blíže k poskytovatelům lůžkové péče, kde nemá mít těžiště efektivně fungující systém. Tento trend je v Česku dlouhodobý, covid jej výrazně posílil a uprchlická vlna zřejmě udělá další krok tímto směrem. Drahá nemocniční péče má přitom – v ideálním světě – zachytávat až případy, s nimiž si neumí poradit péče primární a ambulantní.
To jsou samozřejmě tváří v tvář bezprostřední krizi spíše akademické úvahy. Je ale dobré je mít na mysli, protože krize odhalují slabiny a kapacita české primární péče je slabinou jako hrom.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení lékařského pojmu „osmačtyřicítka“ nebo zajímavé tipy na články nejen z oblasti zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
