Příběh ochrnuté Terezky ukázal problém. Pojištění škol je podle expertů ostudné

V Česku neexistuje žádný předpis, který by školám nebo jejich zřizovatelům ukládal povinnost se pojistit na škodu způsobenou žákům či studentům. Neexistují žádná data, která by dokumentovala, zda jsou školská zařízení pojištěná, na jakou částku a kolik případně platí pojistné na jednoho studenta ročně.

Příklad Terezky, která ochrnula po nehodě při návratu ze školy v přírodě, a jejíž příběh Seznam Zprávy tento týden popsaly, ale ukazuje, že nedostatečné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou učitelem vede k tomu, že se rodiče musejí domáhat odškodnění soudní cestou.

„Toto nemají povinnost školy hlásit,“ napsal Seznam Zprávám mluvčí Ministerstva školství Patrik Kubas na dotaz, zda a jak jsou české školy pojištěné. Resort neuvažuje, že by předpis o povinném pojištění žáků připravoval.

„Ministerstvo školství nemá k jakékoli změně v tomto ohledu žádné podněty. Školy odpovídají dětem, žákům, studentům za škodu, která jim vznikne při činnosti školy bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou pojištěny. Škodu musí vždy nahradit – buď z pojistky, nebo z jiného zdroje,“ dodává Kubas.

Připomeňme, jaké martyrium podstupují rodiče v úvodu zmíněné Terezky. V květnu 2019 srazil tehdy desetiletou dívku na škole v přírodě automobil. Je ochrnutá a nese si doživotní následky. Soud uznal učitelku vinnou z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a uložil jí podmíněný trest. Ve věci nároku na náhradu škody ale soudce odkázal rodinu na občanskoprávní soud.

Ani po více než pěti letech od nehody, se rodiče odškodnění nedomohli a advokátka rodiny odhaduje, že pokud nedojdou ke smíru se zřizovatelem, tedy obcí Vrané nad Vltavou, spor bude trvat až patnáct let.

„Přitom stačilo, aby byla škola pojištěná na dostatečně vysokou částku. Proběhl by trestní soud, pojišťovna by se s rodinou vyrovnala a ta by byla ušetřena toho obrovského stresu a škola zase zbytečných nákladů na soudní řízení a úroky z dlužných částek,“ míní advokátka Terezčiny rodiny Nataša Randlová.

Proto její matka Kateřina apeluje i na ostatní rodiče, aby se vedení škol či zřizovatelů ptali, jak jsou jejich děti pojištěné a případně je raději sami připojistili.

„Ať si nemusí procházet tím, čím my,“ řekla Seznam Zprávám Kateřina.

Podle Libuše Černé, jediné soudní znalkyně pro školství specializující se na ochranu bezpečnosti práce, je status quo tristní.

„Je to naprosto ostudná situace. Zřizovatelé škol si pojistí budovu, tabuli, židli, stůl, ale dítě ne? Přitom každý zaměstnavatel, který má více než dva zaměstnance, je povinen ze zákona zaměstnance pojistit,“ tvrdí Libuše Černá, která vede boj za povinné pojištění už od roku 2006.

„To bychom tu seděli do Silvestra, kdybych vám měla vyjmenovat, koho všeho jsem na tento nedostatek upozornila, ale bohužel se nestalo nic. Je mi nesmírně líto všech rodinných zástupců, včetně Terezčinných rodičů, kteří nemají nikde zastání a musejí si projít soudním martyriem, aby se domohli toho, na co mají právo,“ uvádí managerka a auditorka bezpečnosti a ochrany zdraví v práci.

I podle právníka a specialisty na aplikaci právních předpisů ve školství Jiřího Velenty by nynější stav zasloužil revizi.

„Současná právní úprava odpovědnosti škol a školských zařízení je rigidní, a hlavně již dávno neodpovídá vývoji naší vzdělávací soustavy. Již ta skutečnost, že je obsažena v předpisu práva pracovního a nikoli školského, svědčí o nesystémovosti této úpravy a zasluhuje zásadní revizi,“ domnívá se.

Proč ale podle něj žádná úprava nepřichází? Kvůli penězům.

„Podle stávajících zkušeností je totiž výše pojištění odpovědnosti za škody vzniklé dětem v mnoha případech nad rozpočtové možnosti škol a jejich zřizovatelů, a to zejména u malých venkovských škol,“ konstatuje Valenta.

„Změna tohoto režimu by znamenala poměrně razantní zvýšení výdajů na vzdělávání ze státního rozpočtu,“ dodává.

Na kolik by případná povinnost přišla, se těžko vyčísluje. Soudní znalkyně Libuše Černá toto zjišťovala v roce 2019, kdy už poněkolikáté apelovala na různá ministerstva, aby se tématem zabývala.

„Tehdy mi pojišťovny říkaly, že se by se částka pohybovala od 18 do 45 korun ročně za pojištění odpovědnosti za škodu za žáka do výše kolem 15–⁠⁠⁠⁠⁠⁠20 milionů. Ale je to stará statistika,“ dodává soudní znalkyně.

Čerstvější pokus o získání co největšího množství informací o pojištění škol uskutečnila zmíněná advokátka Nataša Randlová. Na základě zákona 106 o svobodném přístupu k informacím „vymámila“ od zhruba šedesáti zřizovatelů základních škol v celé republice data o tom, jestli školy vůbec pojistili, na jakou částku, jak vysoké roční pojistné platí, zda-li pedagogové uzavírají nějaká individuální pojištění o odpovědnosti nebo jestli pojištění vyžadují od rodičů.

„Mnoho dotazovaných se vytáčelo a nechtělo odpovědět. Do dnešního dne jsme shromáždili 29 plnohodnotných odpovědí. Dvě školy nebyly pojištěny vůbec, třináct na 10 milionů korun, pět na 15 milionů korun, jedna na 17 milionů a sedm na 20 milionů korun. Zaznamenali jsme tři školy, které byly pojištěny na 40, 50 a 70 milionů korun, ale vždy v rámci nějakého širšího pojištění, například když zřizovatel pojistil všechny své příspěvkové organizace a vícero typy pojištění,“ vyjmenovává Nataša Randlová.

Advokátka upozorňuje, že z tak malého vzorku škol sice nelze nic moc usuzovat, ale stačí prý jeden nebo dva těžké úrazy jejich žáků a mohou takzvaně zavřít krám.

„Zjištění to je opravdu děsivé a také smutné. Zvlášť když to srovnám například s pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. U auta lidé uzavírají pojistky minimálně na 50 milionů korun. Na takovou částku nedosáhla téměř žádná škola,“ upozorňuje.

Podle Randlové by školy měly své žáky pojistit alespoň natolik, že budou mít peníze na jejich léčbu a na náhradu újmy na zdraví či na životě, a to aniž by musely volit mezi rodinou bez prostředků, nebo svým krachem. 

„Pokud to dělat nechtějí, ať to aspoň transparentně oznámí rodičům, aby si své děti pojistili oni sami,“ dodává.