Jak udržet obchod na vesnici? Výzkumníci spočítali, jaká útrata je třeba

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak udržet při životě mnohdy poslední středobod kontaktů na malé vsi? Co nejdelší otevírací doba, cenově přijatelné zboží na míru poptávce místních a vlídný přístup ke klientům. Autoři nové studie o venkovských obchodech s potravinami přidávají k obecným pravdám detaily.

Mimo jiné vycházejí z rozsáhlého dotazníkového šetření či informací z terénu. Aby se krámek s potravinami bez dotací či jiné vnější podpory uživil, potřebuje 51 pravidelných klientů, kteří třikrát týdně utratí alespoň 300 korun. Znamená to roční tržbu nejmíň 2,4 milionu korun.

„Překvapilo nás poměrně nízké číslo klientů. Pokud by místní na většinu svých nákupů využívali obecní obchod, krámky by se mohly bez větších problémů udržet i v obcích se stovkou nebo dvěma sty obyvatel. Ale pořád to znamená, že takový obchod funguje v minimálním provozu. Prodává jediný člověk,“ vysvětluje Jan Binek, jeden z řešitelů projektu Venkoobchod. Vznikal od dubna roku 2021 do závěru roku 2023. Tvůrci nedávno prezentovali výsledky.

K hlavním nákladům provozovatelů malých krámků patří nájmy, platby za energie a mzdy. „Při marži 25 % a provozních nákladech 600 tisíc za rok musí mít obchod pro provozní udržitelnost tržby minimálně 2,4 milionu,“ vysvětlují řešitelé, jak k závěrům došli.

Obchod s potravinami funguje v 70 procentech obcí v Česku. U těch venkovských do tří tisíc obyvatel se krámky drží v 60 procentech sídel.

U nejmenších obcí do 200 obyvatel v poslední dekádě krachla až pětina potravin, u obcí od 300 do 500 obyvatel asi desetina prodejen. Negativní trend se však podle expertů po odeznění covidové pandemie zastavil.

„Zpočátku studie jsme byli skeptičtí a očekávali jsme další úbytek. Trend se však postupně daří otáčet. Jsem mírný optimista,“ dodává Binek.

Podle něj pomáhají dva výrazné faktory. Prvním je Obchůdek - dotační program Ministerstva průmyslu a obchodu. Resort schvaluje i dotace na nonstop prodejny s potravinami. V oblasti digitalizace pro živnostníky připravil 1,5 miliardy korun. Díky Obchůdku mohou ztrátové prodejny v obcích pod tisíc obyvatel získat dotaci až 130 tisíc korun.

A druhý bod zlomu je automatizace. Netýká se jen rozsáhlé sítě regionálních prodejen COOP, která do konce roku plánuje zavést 50 plně automatizovaných prodejen. I nejmenší krámky často zavádějí hybridní otevírací dobu - část s prodavači, zbytek samoobslužně.

Od srpna tak funguje třeba Fééér samoobslužný obchůdek v Bítovanech na Chrudimsku. V obci žije přes 400 obyvatel. Majitelka Olga Dvořáková má klasicky otevřeno jen v některé pracovní dny ráno a dopoledne. Později roli prodavače přebírá samoobslužná pokladna. Klasický režim většinou slouží lidem, kteří odmítají inovace a vyhledávají sociální kontakt. Automatický mód naopak pracujícím, kteří by zkrácenou otevíračku nestihli.

„Ten dvojí režim byl moje podmínka. Nechtěla jsem se obchodu obětovat. Poměrově je tržba v odpoledním bezobslužném čase stejná jako v dopoledním s prodávajícím. Přesně to vychází 51:49 ve prospěch obsluhy. Ale bez automatizovaného režimu bych přišla o polovinu obratu,“ má spočítané.

Podnikatelku zároveň živí masáže. Přiznává, že obchůdek je po půldruhém roce provozu v zelených číslech, ale sotva uživí zaměstnance na zkrácený úvazek. Krámek ji v nákladech ročně vyjde na bezmála půl milionu korun.

„Před námi tu byla podniková prodejna s omezeným sortimentem. Mnozí se naučili nakupovat jinde a těžko se mění jejich návyky. Snažím se vytvořit klientelu třeba mezi maminkami na mateřské. Reaguji na jejich poptávku. Také se snažím hledat způsoby, jak omezovat náklady. Třeba za energie,“ říká.

Výzkumníci zdůrazňují, že udržitelnost krámků neurčují jen čistě ekonomické faktory. V projektu shrnují sérií doporučení. Kromě delší otevírací doby je to také obměna zboží vzhledem k aktuální poptávce zákazníků. „Sezonně nabízejí třeba papírnické potřeby pro školáky, zahrádkářské vybavení. Prodej to může posílit,“ vypočítává Binek.

Kombinaci dlouhé otevírací doby i širšího sortimentu často splňují vietnamští obchodníci, proto často nahrazují původní provozovatele. „Mají běžně otevřeno od sedmi hodin ráno do osmi do večera. Obchodník tam do značné míry tráví celý svůj čas. Tím pádem počítá jinak mzdové náklady. A zákazník tam často míří i pro jiné zboží než pouze potraviny,“ říká řešitel projektu.

Pode podnikatelky Dvořákové se na malé vsi těžko osvědčí model s výběrovými biopotravinami. I když odebírá pečivo ze dvou lokálních pekáren, sází hlavně na obyčejné a levné zboží. Snaží se najít kompromis mezi cenou a kvalitou. „Nestavím na výjimečnosti. Paštika za 80 korun je jen pro fajnšmekry, i když ji třeba zkouším. Musím obsloužit hlavně místní. Běžné potraviny jsou základ,“ říká.

Tvůrci studie dělí doporučení pro správný chod krámků do tří oblastí: snížení provozních nákladů a investice do nových technologií, budování vztahů s místními klienty i spolupráce s obcemi.

Obecních obchodů s potravinami přibývá. Ve vsích do 200 obyvatel jich „pod radnicí“ funguje téměř desetina.

Třeba ve Velenově na Blanensku s 250 obyvateli znovu otevřeli krámek s potravinami v listopadu roku 2020. Kladli důraz na vzhled a útulnost prodejny. Lidé se setkávají na terase před obchodem. V místě také funguje obecní hospoda.

„Osvědčuje se, že si zákazníci předem objednávají třeba pečivo. Jsem velenovská rodačka, snažím se jim vyjít vstříc. Vztah s klienty je důležitý,“ říká vedoucí prodejny Martina Slaná.

Starosta Jan Havelka si provoz pochvaluje, roční obrat činí 2,8 milionu korun. „Obchůdek překvapivě funguje moc dobře. Díky přístupu paní vedoucí i spoluobčanů vykazujeme sice minimální, ale zisk. Výsledky jsou ovlivněné i poníženými cenami, aby klienti nešli pro každou maličkost do supermarketu. A proč třeba v létě nenabídnout strunu do křovinořezu?“ dává jeden z úspěšných příkladů.

Vyzdvihuje sociální rozměr krámků s potravinami či hospod na malé obci. „Druhý důležitý faktor je setkávání lidí. Zvlášť ti starší ocení posezení, kávu, zákusek, kontakt,“ doplňuje Havelka.

„Obec může prodavače propojit s dalšími činnostmi, třeba s obecní administrativou,“ říká Binek.

Výzkumníci zároveň konstatují, že v obcích do 200 obyvatel není nutné držet kamenný obchod za každou cenu. Pracují s pojmem obslužnost. Pro nemobilní občany ji mohou zajistit třeba rozvážkové služby.

Nicméně pojízdné prodejny, které mohou obsloužit obce se zkrachovalými prodejnami, podle tvůrců stále skomírají. „Lidí, kteří se sami nedokážou zásobit, je minimum. Když jich bude na malé obci 15, pojízdný prodej využijí třeba jen tři. Nemusí pro ně být komfortní přijít na dané místo v daný čas. Někdy seniora zaveze jeho blízký do supermarketu, kde si nakoupí úplně všechno. To je základní problém, proč pojízdné prodejny bojují o přežití,“ míní Binek.

Podle něj rozsáhlý projekt také ukázal, jak blízké supermarkety ovlivňují chod venkovských prodejen. „Zamíchají s prodejnami i v odlehlých oblastech. Je až nepochopitelné, jak se obyvatelé někdy upínají k tomu, že nákup v supermarketu musí být nejlepší. Cenové otázky přitom nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak může vypadat ze slevových letáků,“ dodává řešitel.