Věřil jsem slibům těch nahoře, zní hořce z Jeseníků rok po povodních

„Normálně sem vůbec nechodím. Nemohu se na to dívat,“ prochází štěrkovým řečištěm na okraji Jeseníku pětasedmdesátiletý Petr Harazin. Chodidlem ze země odsunuje suť a obnaží základy garáže.

„Tady stál náš dům. Těsně před povodní jsme ho měli kompletně zrekonstruovaný. Nová střecha, fasáda, topení, zateplení. Všechno nové,“ kreslí prstem ve vzduchu vypiplanou vilku. Z hromady kamení a písku něco vytahuje.

„Hele, to je náš nůž,“ ukazuje zrezivělou čepel dceři a jejímu muži stojícím opodál. Milan a Petra Isaiášovi se zlehka pousmějí. V jejich výrazu tváře lze vyčíst, že se tady necítí zrovna dobře.

„Vždycky, když tudy projíždím, tak se mi svírá hrdlo, zvýší se mi tep, srdce mám až v krku,“ popisuje čtyřiačtyřicetiletá Petra Isaiášová. V domku s výraznou červenou fasádou žila od dětství. 13. září loňského roku ho doslova odnesla rozvodněná řeka. S manželem obývali horní patro. Před rokem Seznam Zprávám popsali, jak tak tak z padajícího domu utíkali a vodu měli po prsa.

„Ve mně to také vzbuzuje velké emoce. Už jen tím, že jsme tu měli společnou domácnost. A také jak jsme s Petrem všechno opravovali. Zajímavé je, že když jedu kolem, tak mám stále tendenci sem zabočit,“ popisuje své pocity osmačtyřicetiletý Milan Isaiáš.

Jejich dům se stal jedním ze symbolů zářijových povodní. Záběry hroutícího se domu se objevily snad ve všech médiích. Dodnes je televize opakují ve svých reportážích.

„Jakmile to jde v televizi, tak se na to nemohu dívat. Musím to přepnout,“ mračí se Petr Harazin.

Město Jeseník trojici zajistilo dva malé byty v paneláčku na předměstí a nájem za ně platí úřad práce. Jsou za to vděční, ale nejsou tam šťastní. „Sedím v paneláku jak debil a čumím z okna,“ shrnuje rok po povodních Petr. Ale už se má alespoň na co těšit. Jeseník směnil jejich pozemek za jiný, a to ve vyhlášené vilkové čtvrti. Mohou se tak pustit do stavby nového, opět dvougeneračního domu.

„Máme takovou naivní představu, že příští rok bychom se už mohli stěhovat,“ sní trojice.

To jejich soused Roman Vasilčík po roce od povodní optimismem rozhodně neoplývá. Jeho dům byl také komplet vyplaven, ale ustál to. Prý bohužel.

„Je neobyvatelný. Přijde další povodeň a spláchne ho to,“ rozhodí rukama před obouchaným bungalovem, který stále ještě není ve stavu obyvatelnosti.

„Já jsem tu nechtěl bydlet, ale statik bohužel konstatoval, že dům není na demolici, a tak mi nic jiného nezbývá. Opravuju něco, kde nechci být, ale nic jiného mi nezbývá. Potřebuju někde bydlet a na nový pozemek a dům zkrátka nemám peníze, “popisuje věcně a bez emocí svou situaci. Do nové elektřiny a izolace stěn investoval sto dvacet tisíc.

„Věřil jsem těm nahoře, že někdo přijde a nabídne mi směnu pozemku nebo vykoupení, jak slibovali, ale vůbec se se mnou nikdo nebavil,“ naráží na slova ministra zemědělství Marka Výborného (KDU-ČSL), který po návštěvě zaplaveného Jesenicka hovořil o tom, že stát by měl pozemky v záplavových zónách vykoupit nebo vyměnit za jiné.

„Musí to být jasná nabídka - tady už nepostavíte ten dům, tady ho nebudete opravovat. Ten pozemek vykoupí stát tak, abychom tady dokázali pracovat s vodním tokem,“ holedbal se ministr Výborný koncem září minulého roku. K činům ale podle mnoha vytopených lidí nakonec nedošlo.

Ostatně i starostové vyplavených měst a obcí přiznávají, že ve svém fondu nemají vhodné pozemky. A ty, které nabídl Státní pozemkový úřad, nebývají nejvhodnější.

„Nikdo se mnou nejednal. Jednou mi zavolali, jestli bych chtěl náhradu, řekl jsem, že jo, ale od té doby nic,“ krčí rameny Roman Vasilčík. Kdyby mu prý město nabídlo jakýkoliv pozemek daleko od řeky, klidně by si tam postavil i mobilheim, jenže nestalo se.

„Přiznávám, že se bojím vody. Musím věřit tomu, že tak velká voda znovu nepřijde. Je to depresivní, ale nic jiného než víru nemám,“ konstatuje.

Příběh Jaroslava Harudy z Domašova u Jeseníku před rokem velmi zarezonoval. Bývalý voják elitního útvaru, otec samoživitel, který se stará o tři děti včetně Elenky trpící autismem s mentální retardací, se po roce vrací na místo, odkud ve spěchu před velkou vodou utíkali. Dům v Domašově u Bělé pod Pradědem už je dávno srovnaný se zemí, terénní práce tu ale pokračují. Jaroslav si libuje, že už má alespoň příjezdovou cestu. Řeka Bělá mu doslova ukousla třetinu pozemku a v prvních měsících se na něj musel dostávat přes sousední zahradu.

„Chvíli jsme bydleli u tchyně, pak jsme byli v podnájmu a letos v květnu jsem za dva a půl milionu koupil čtyřicetimetrový byt 2+1 v Jeseníku. Já s Eričkem spíme v ložnici, Alex s Elenkou v obýváku,“ popisuje, co se u nich od povodní změnilo.

Stále sní o tom, že si postaví nový dům. Naráží ale na stejný problém jako Roman Vasilčík. Shání pozemek.

„Nikdo se neozval, nikdo nic nevykupuje. Obec Bělá pod Pradědem sice dostala od pozemkového fondu nějaké pozemky, ale ty nejsou vhodné ke stavbě. Není tam udělaná příjezdová cesta, není tam natažená elektřina. Momentálně není tedy nic dostupného,“ sumarizuje pětačtyřicetiletý bývalý voják.

Politici podle něj dali jen sliby, které ale nenaplnili. Jedenáctiletý Erik se vmísí do hovoru. „Stýská se mi po tom, co tu bylo. Po baráku, garáži, po hračkách,“ chce, aby i jeho slova zazněla.

„Je to na copa, jak se u nás říká,“ rozhlíží se po okolí pětaosmdesátiletá Antonie Minková z obce Písečná. Před rokem tu vedle nevinně tekoucí říčky stával její rozhlehlý dvoupatrový dům, v němž bydlela se svou dcerou. Už není. Zbylo jen zarovnané prostranství, pár kupek hlíny, kontejner a tři švestky, jabloň, višeň a hrušeň. Přitom to – když opadla po povodních voda - prý nevypadalo tak zle. Dalo se v něm žít.

„V prvním patře byly dva metry vody. Všechen nábytek zespoda musel pryč. Nezůstalo mi skoro nic. Něco oblečení, dokumenty a pár jídelních souprav, hrníčky, skleničky ze sekretáře a to je všechno,“ vyjmenovává Antonie, která se živila jako jeřábnice.

„Úklidová četa vyhazovala všechno. I obrazy. Že prý to je kontaminované. Já jsem pak šla na skládku a brala je zpátky, protože to byly olejomalby a šly umýt,“ vzpomíná s úsměvem na tváři seniorka. Po povodni začaly s dcerou ihned vysoušet a za pár měsíců se mohly znovu nastěhovat. „Jako první jsme měli vysušený barák,“ chlubí se.

„Jenže pak, bylo to někdy v únoru nebo březnu, sedím u televize a vidím, jak se televize najednou nahnula. Pak se nahnula i skříň a stůl. Říkám dceři, kruci, my se hýbáme. Jituš vzala vodováhu a potvrdila, že se fakt nahýbáme,“ vypráví energická, vitální jeřábnice Antonie. Vyběhly z domu, zavolaly geodeta a ten jim ku překvapení všech oznámil, že se jejich dům opravdu propadá.

„Takhle, jakoby do sebe,“ ukazuje rukama směrem dolů. Voda podemlela podloží. „Říkal, že se to může zhroutit za hodinu, za měsíc nebo za rok, ale každopádně v tomto domečku už prostě bydlet nemůžeme,“ zhodnotil na jaře odborník. Nejprve následoval šok, pak se prý Antonii ale zvláštním způsobem ulevilo. Za osmdesát let, co v domě bydlela, zažila nespočet povodní, vysoušení a opravování. Ta v roce 2024 byla poslední.

„Když tu tak stojím, tak už vlastně žádné pocity nemám. Vody už mám plné zuby. Nemohu se na ni ani podívat. Už bych nikdy nechtěla bydlet u řeky a už bych se sem nikdy nevrátila. Tahle povodeň byla zlomová a já řekla dost,“ popisuje své rozpoložení na place u řeky Bělá.

Ani obec Písečná neměla k dispozici vhodné pozemky, a tak si Antonie s dcerou koupili půldomek v nedalekých Mikulovicích. Jistou nespravedlnost ale cítí kvůli tomu, že musely zaplatit bezmála půl milionu korun za demolici domu, přičemž lidem po povodni bourání proplácel kraj.

„Aspoň v tom nám mohl stát pomoct. A nejsme v tom samy. Je tu ještě dost domů, které šly a ještě půjdou dolů,“ zmiňuje bývalá jeřábnice. A co udělá s pozemkem? Možná si na něm postaví mobilheim a budou sem jezdit jako na chatu.