Ve snech mě prosí o jídlo, pláče matka po synovi v ruském zajetí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„I dneska v noci se mně o něm zdálo. Přišel domů, byl velký a zdravý jako předtím. Ptám se ho, jestli má hlad. Odpoví, že ano. Říkám mu, že se mi stýská, ať jde za mnou, a objímáme se,“ popisuje čtyřicátnice Natalia Voronovičová.

Její 22letý syn Ilja jako voják do posledních chvil bránil ukrajinský Mariupol, strávil otřesné týdny v ocelárnách Azovstal a v půli května roku 2022 padl do ruského zajetí. Natalia už skoro půldruhého roku netuší, co se s ním děje.

„Každý den doufám, že zazvoní telefon a on mi řekne, že je doma. Každou chvíli se dívám na displej,“ popisuje matka dvou dětí, která už je skoro pět let v Česku. Bydlí ve Vyškově na jižní Moravě a v nedalekém Slavkově pracuje v továrně se zdravotnickými pomůckami.

Natalia pochází z 35tisícového města Slavuta na západní Ukrajině, které leží zhruba na půli cesty mezi Lvovem a Kyjevem. Kromě Ilji má také patnáctiletou dceru Sofiji, s manželem se před lety rozvedla. Na Ukrajině původně pracovala v nemocnici na anesteziologii. „Měla jsem hodně malou výplatu, která mi nestačila. Abych mohla obě děti uživit, rozhodla jsem se odejít do Česka,“ popisuje tehdejší pohnutky.

Obě děti zůstaly ve školách na Ukrajině a žily s babičkou. Ilja vystudoval odbornou školu zaměřenou na lesnictví. „Pak nechtěl jít na univerzitu a rozhodl se vstoupit do armády. V osmnácti letech se dostal do ukrajinské Národní gardy. Od roku 2021 sloužil v pluku Azov, který sídlil v Mariupolu,“ vypráví jeho matka.

Zatímco Rusové líčí příslušníky pluku Azov jako „zvířata“ nebo „nacisty“, Natalia má svého syna vrytého v paměti úplně jinak. „Vidím obraz plachého, mlčenlivého kluka, který mi pomáhá a velmi se stará o mladší sestru. Také vidím, jak roste, pomáhá na domě, štípe dřevo. Rád vždycky udělal, co jsme potřebovali,“ vzpomíná.

Od 24. února, kdy Putinova armáda vtrhla na Ukrajinu, Natalia žije v neustálém strachu. Hned po začátku invaze vyrazila do Slavuty pro dceru, aby ji dostala do Česka. „Slovy jde jen těžko popsat, co jsem prožívala. Bylo to příšerné. Pořád jsem brečela, třásla se. K Sofiji jsem se dostávala dva dny. Všude byly fronty prchajících lidí, kolony aut,“ líčí první dny.

Zároveň nemohla přestat myslet na bojujícího syna. „Pořád jsem se modlila. Každou chviličku jsem s ním chtěla mluvit. Všichni jsme nemohli uvěřit, že se tohle děje v naší zemi,“ vzpomíná.

Zpočátku zůstávali v pravidelném kontaktu. Ilja se v březnu před dvěma lety se spolubojovníky stáhl do oceláren. „Byli jsme ve spojení po jednom dvou týdnech. Často se neozval přímo on. Někdy napsal jeho kamarád krátkou esemesku, že žijí, jsou ok a drží obranu. V dubnu jsme si volali naposledy,“ dodává Natalia.

Syn ji nechtěl stresovat. Až později se dozvěděla, že si v boji zlomil ruku a utrpěl rozsáhlá poranění od střepin. Obránci Mariupolu se ještě týdny drželi v otřesných podmínkách oceláren, než byli v půli května donuceni se vzdát.

Několik týdnů o Iljovi neměla žádné zprávy. Osmého června 2022 se však překvapivě ozval sestře, když se dostal k telefonu. „Všichni jsme zase brečeli. Bylo jim řečeno, že budou v zajetí tak tři nebo čtyři měsíce. Měla jsem radost, že žije, a doufala jsem, že se brzo zase setkáme,“ líčí Natalia.

Jenže další děsivá rána přišla na konci července, když věznici Olenivka na Donbase se zajatými ukrajinskými vojáky postihl mohutný výbuch. Moskva tvrdila, že šlo o útok ukrajinské armády raketou HIMARS, což Kyjev od počátku odmítal a poukazoval na ruské stopy. Loni v červenci potvrdila OSN, že důkazy vedou k Putinovu režimu.

Při masakru zemřelo přes 50 zajatých vojáků, přes stovku jich bylo zraněno. „Když jsem se dozvěděla, že je Ilja na seznamu raněných, všeho jsem tady nechala a jela do Kyjeva na koordinační štáb,“ vzpomíná.

Viděla pak různé fotografie i videa z místa útoku, zničený hangár. „Ohořelé ostatky lidí, kusy těl chlapů. Podle tetování jsem některé poznala, zahlédla jsem je v dřívějších videích, když byli ještě naživu.“

Její syn se nedostal ze zajetí ani v září 2022, kdy se po vzájemné dohodě dostalo na svobodu 215 Ukrajinců, včetně několika velitelů Azovu.

Natalia si pamatuje na Ilju jako statného muže, vysokého 185 centimetrů s velikostí nohy číslo 46. Jeho poslední obrázek pochází právě z těch zářijových dnů, kdy jej víceméně náhodou zahlédla na ruském propagandistickém videu. „Málem jsme ho nepoznali. Snad o polovinu zhubl. Babička málem dostala infarkt. Nevěděla jsem, co dělat, za kým mám běžet. Ve spaní se mi zdálo, jak mě prosí o jídlo,“ říká.

Po usilovném shánění kontaktů i lidí se dostala k manželce vojáka, kterého v září roku 2022 pustili ze zajetí. „Předala mi informaci, že její muž byl s mým synem v doněckém špitálu. Iljovi prý ruka špatně srostla a měl i další zranění od střepin po útoku v Olenivce. Od té doby o něm nic nevím,“ hlesne.

Příbuzní jsou sdružení v komunitě Olenivka Families. „Jsou tam aktivní holky. Pořádají shromáždění, všemožné akce. Snažíme se prostě připomínat, ať nám vrátí naše děti a blízké,“ zdůrazňuje žena.

Nad vodou jí drží patnáctiletá dcera, která se sice po půl roce v Česku vrátila na Ukrajinu, ale stále si volají a v létě i v zimě se navštěvují. „Musím tu být pro ni,“ říká.

Ze spaní ji probouzí tíživé myšlenky na syna. „Kolik let to ještě potrvá? Nevíme, jestli se v zajetí dožijí konce války. Potřebujeme prostě zázrak, nějakou obrovskou pomoc, ať tohle všechno skončí,“ dodává Natalia.